Trampská osada Minessota

Nedávno se v hlavě Bludiho zrodil plán na průzkum nedokončených dálničních mostů, stojících v oblasti vodní nádrže Švihov na řece Želivce. Nápad to byl zajímavý a vypadal nadmíru lákavě. Do této oblasti je pro běžného člověka kvůli ochrannému pásmu vodního zdroje zakázán přístup, o to víc jsou ta místa tajemná a tím samozřejmě více lákají. Původně první průzkumná výprava měla proběhnout až v následujícím červnu, tedy zhruba o dva měsíce později, když ale v naší internetové diskuzi padl tip na nedalekou zrušenou železniční trať, bylo rozhodnuto o návštěvě míst v době co možná nejbližší. Pojali jsme to jako dvoučlenný průzkum, s předpokladem opakované návštěvy v již kompletní partě v době pozdější. Teď jsme díky směnnému provozu měli volno již od pátečního rána, prodloužený víkend jsme tedy nasměrovali sem. Zbytek naší osady prováděl dobré skutky v podobě čištění lesa v Prokopském údolí v Praze, oněch skutků bývá mém životě jako šafránu a k tomu je navíc nerad provádím, proto jsem se raději rozhodl účastnit výpravy, která měla jasný punc zakázaného. To je moje. V maskáčích a vandrovní výbavou na zádech jsme zamířili městskou hromadnou dopravou ve čtvrteční večer na noční směnu do práce a odtud nad ránem následujícího dne vyráželi rovnou na Želivku.

Z noční pracovní šichty jsme v pátek brzy ráno vyrazili pěšky k vršovickému nádraží. Povedlo se nám stihnout jeden z prvních vlaků směrem na Benešov, čímž jsme měli zaručeno, že chytneme navazující první spoj do Trhového Štěpánova. Okolo Senohrab jsme si připadali že jedeme parním vlakem, kolem oken pantografu sršely proudy jisker a nechyběl ani dým. Příčinu jsme zjistili záhy, namrzlé troleje. Když vlak sbíral všemi čtyřmi pantografy proud z trolejí, námraza způsobovala, že od drátů létaly pořádné blesky. Jiskření ve tmě vypadalo kouzelně. Nabrali jsme díky výstavbě železničního koridoru trochu zpoždění, motorák v Benešově však na příjezd našeho vlaku čekal a proto jsme bez dalšího zdržení mohli pokračovat dál. Ve vlaku na Trhový Štěpánov jsme seděli téměř sami, pohodlně jsme tedy dojeli až na místo určení. Místní průvodčí i strojvedoucí vlaku přesně vytušili kam míříme a ochotně nám popsali pár detailů ze zrušené železniční trati do bývalých Dolních Královic. Prý je poměrně časté, že odtud po bývalé trati chodí trampové k dálničním mostům. Od nádraží jsme vyrazili dále na východ a zhruba půl kilometru jsme šli po kolejích. V areálu místního agropodniku pak trať končila a my pokračovali po silnici, která věrně kopíruje násep bývalé železnice. Zde začalo stoupání, které se nepřerušilo více jak tři kilometry. Obdivovali jsme se starým vlakům, které v minulosti tento kopec musely vyjíždět. Nebylo vidět na více než sto metrů, kraj zahalovala hustá mlha. Dosáhli jsme vrcholu kopce, uhnuli ze silnice nedaleko vsi Sedmpány a kopírovali těleso trati směrem do lesa. Tady je bývalá železnice velmi dobře čitelná, je využívaná jako lesní cesta. K vidění je dokonce i malý mostek pod náspem. V lese jsme dali svojí první pauzu a vyplnili jí snídaní a kávou s rumem. Mlha klesala a brzy z oparu vykouklo sluníčko. Během chvíle tak bylo o poznání příjemněji. Po konzumaci něco málo potravin a zmiňovaného povzbuzujícího nápoje jsme se zvedli k další cestě. Odtud nás železnice vyvedla až k silnici u Sedlic, kde jsme odbočili doleva a trať nechali za zády. Určitě si jí ještě někdy dojedeme prohlédnout až do konce, dnes jsme ale chtěli stihnout mosty dálniční. Prošli jsme Sedlice, vešli do lesa a ocitli se v blízkosti dálnice. Tu se nám povedlo podejít pod mostem přes Želivku. Mířili jsme dál podél levého břehu přehradní nádrže a děkovali si, že jsme výpravu podnikli právě v tomto období. Tamní les totiž není vůbec udržovaný, v létě ho projít bude asi větší problém než v době relativního vegetačního klidu. Neomylně vedeni šipkou outdoorové navigace jsme se nakonec prodrali až k samotným mostům. První jsme nalezli ten větší, vedoucí do vody a nedokončený. Paráda! Opuštěnost místa dodává mostu tajemnost. Most měl být součástí původní dálnice směrem na východ, stavěné od roku 1939. Práce pokračovaly i po válce a definitivně se zastavily v roce 1950, když byla dálnice vyprojektována kus vedle a mosty tak přestaly mít význam. A v takovém stavu jsou dodnes. Na místě jsme vydrželi zevlovat pomalu hodinu, pak jsme se nadlábli a vydali se hledat druhý z mostů. Nebýt GPSky, asi by jsme ho nenašli. Je zarostlý v lese, vidět ho lze až z bezprostřední blízkosti. Tento most byl stavebně dokončen, ne ale silniční násep, takže vylézt na něj představuje menší problém. S trochou námahy se nám to nakonec povedlo. Po důkladném průzkumu jsme se pak vydali na další cestu, tentokrát však naším cílem byla hospoda. Vody v čutorách povážlivě ubývalo, místní nápojové zařízení se stávalo prioritou číslo jedna. Vyšli jsme z lesa, přešli kus pole a vyšli na místní silničku, po které jsme zamířili k obci Hulice. GPSka slibovala ve vesnici dvě restaurace. Dorazili jsme k první a povzdechli zklamáním, neboť až do pěti odpoledne byla zavřená. To bylo za čtyři hodiny! Spoléhali jsme tedy na druhou, nedalekou nálevnu, její otvírací doba však byla zcela stejná. A žádná další hospoda se nikde v nejbližším okolí nenacházela! Na malém náměstíčku jsme usedli na chodník a dali menší přestávku. Poté jsme však zahlédli za plotem na zahrádce před hospůdkou pohyb, někdo tam vysedával u ohně. Zašli jsme se poptat, zda-li by nám neprodali přes plot dva lahváče a nenatočili vodu. Byli jsme však mnohem příjemněji překvapeni, když nás místní usedlík vpustil na zahradu, posadil nás k ohni a natočil nám dvě Géčka. Navíc to ještě ani nebyl majitel hospody, ale jeho švagr. Chlapík nám ochotně točil jedno pivo za druhým, došlo i na nabídku domácího gulášku, který jsme však s díky odmítli. Nakonec dorazil i zbytek rodiny, který se k nám choval neméně pohostinně. Takže jsme kus odpoledne strávili na zahradě, kde poletovali holubi, slepice, pobíhaly kachny, prasata, koza, psi a kočky a ve společnosti místních perfektních lidí. Přiblížila se však pátá večer a my razili dál. Chtěli jsme chytit autobus do Zruče, jeho příjezdu jsme ale vyčkávali na špatné zastávce a viděli ho projet okolo. Čekalo nás tedy přes 6 kilometrů pochodu po silnici. Medelák navíc začínal mít problém s nohou, strhl si nechtěně puchýře a začal pajdat. Situace se zhoršovala a nakonec si musel nohu obvázat. Pomohla mu i desinfekce v podobě polití rány rumem. Sice chvíli prskal, pak se na nohu ale opět mohl postavit. Došli jsme až k hrázi, pak jsme museli ale sejít dolů do údolí a celou hráz tak podstatně obejít. Nějaký jouda poblázněný televizí Nova a vidící teroristu za každým stromem totiž podle místních lidí nedávno udal Povodí Želivky za to, že slabě chrání svůj vodní zdroj před terorismem. Fakt by se ten dotyčný měl jít léčit!! Místním lidem se tak zavřela pohodlná cesta po koruně hráze a musejí jí pracně obcházet. I my jsme si užili klesání do údolí a následný stoupák. Po silnicích jsme se pak za večerního šera dokodrcali do Zruče nad Sázavou a hodinu si počkali na vlak. U místního vietnamského stánku jsme zakoupili lahváče a nedlouho poté sedli na vlak. Dojeli jsme do Vranic a chtěli spát v lese za nádražím. Dalo se však do vytrvalého deště, nám se nechtělo stavět přístřešek a proto jsme zvolili jednodušší variantu nocování. Uspali jsme si ve staniční budce, uvnitř nezvykle čisté. Utrmácení dlouhou cestou jsme usnuli ihned po zalezení do spacáků.

Probudili jsme se po desáté hodině, poté, co projel asi třetí ranní vlak. Celou noc drobně pršelo, lépe to nevypadalo ani teď ráno. Dali jsme snídani, zapili jí třemi šálky s kafem s rumem a před polednem jsme sedli na vlak směrem na Čerčany. Popojeli jsme dvě stanice a vystoupili v Českém Šternberku, odkud jsme se vydali dále po kolejích pěšky. Prošli jsme Malovidy a mezi zmiňovanou zastávkou a následnou Ivání dali na kolejích menší pauzu spojenou s konzumací špeku s chlebem a dvěma grogy. Když se však rozpršelo víc, vyrazili jsme zrychleným krokem dál. Dorazili jsme do Rataj nad Sázavou a počkali na další vlak, kterým se svezli jednu stanici do Ledečka a vyhnuli se tak nepříliš lákavé cestě železničním tunelem. V Ledečku jsme zapadli do vyhlášené nádražní restaurace. Vydrželi jsme až do židlí a hospodu opouštěli hospodu jako poslední. Spát jsme šli do nedalekého lesa. Přestože drobně mžilo, přístřešek jsme nestavěli a lehli si pod celty.

Probudili jsme se hodně brzy. Sice už nepršelo, počasí ale nevypadalo nijak přívětivě. Ani jsme se nesnažili ještě na chvíli usnout, seběhli jsme ale na nádraží, počkali na vlak a na jeho palubě vyrazili na cestu k domovu. Jak už to pravidelně bývá, když jsme dorazili do Prahy, nebe se začalo vyjasňovat ...

Užitečné odkazy:

Místní dráha Vlašim – Dolní Královice
Autobahn 1942 - 2002