Trampská osada Minessota

Detailní parametry zimního období roku 1998 se v mojí paměti již dávno nenacházejí, možná že se v ní dokonce ani nikdy nenacházely. Leč počasí onoho prosincového víkendu se do mojí mozkové kapacity nesmazatelně vrylo. V páteční ráno jsem vyrážel vstříc pracovnímu procesu po namrzlých silnicích, abych vzápětí po převléknutí do montérek započal s rozmrazováním palivových systémů autobusů, které proto ne a ne vozit místní i mimopražské po jihovýchodní periferii hlavního města. Vysekávat vodní led z palivových filtrů i vyplachovat oddělený parafín se stalo na několik pracovních hodin mou, nikterak příjemnou rutinou. Zamrzlé autobusy bylo nutno tahat na vytápěnou halu, takže venkovního mrazu jsem si za dopoledne užil dost. A ani v teple horkovzdušných radiátorů nebylo vyhráno, kontakt horních končetin s tuhým skupenstvím sloučenin vody s parafínem nebyl procházkou růžovou zahrádkou. Bylo kolem poledne, když byla práce hotova a konečně jsme mohli našim tělesným schránkám dopřát akumulovaného tepla dílny plnými doušky.

Krátce po poledni jsem na hale potkal Medeláka. On svou zkrácenou šichtu na pumpě měl ten den již odkroucenou a zamířil k nám na motorárnu vypít obsah šálku s kofeinovým nápojem. Než kávu přesunul do útrob svého trávicího traktu, došlo k jedné podstatné změně v našem plánování na nadcházející víkend.

Sotva jsem totiž zjistil, že Medelák má před sebou víkend volný, zkusmo jsem nadhodil myšlenku vandru. Sám jsem nepředpokládal, že zrnko padne na úrodnou půdu a vlastně jsem ani příliš nechtěl trápit svoje tělo, kor po zážitcích z uplynulého dopoledne. Leč slovo dalo slovo a vandrovní výprava obdržela svoje konkrétní rozměry.

Vyčkávat konce pracovní směny by bylo asi jako sedět holou prdelí na trní. Předajíc tedy "službu na píchačkách" jsem známými únikovými koridory opustil prostory našeho zaměstnavatele a zanedlouho jsem na sebe navlékal maskáče. Ve snaze vyrazit co nejdříve jsme měli dost naspěch a první hřebíček do rakve následujícího čundru byl zatlučen. Zapomněl jsem do batohu zabalit celtu.

Ani Medelák si v Uhříněvsi nevedl lépe. Chvátajíce na vlak, pobrali jsme několik jeho věcí, které jsme pak balili do báglu na podlaze pantografické soupravy, která mířila k Benešovu. A ejhle, ani celta Medeláka se v našich batozích nenacházela! "Nevadí, to dáme", říkali jsme hrdě a spoléhali tak pouze na obsah dvou litrových čutor, který měl během mrazu rozproudit náš krevní oběh natolik, že pocitová zima pro nás nebude existovat. V Benešově jsme přesedli na motorový vláček, který nás posléze přepravil k plánovanému Domašínu.

"Najdeme nějakej seník, přechrápneme, ráno vyrazíme na Divišov a Český Šternberk, kde přespíme v tamní poustevně!" Tak zněl plán. Ovšem karty byly rozdány jinak. Tma velmi brzy přerušila naše vyhledávání příhodného suchého místa na spaní. Oblíbený seník, ve kterém jsme trávili mnoho víkendů předtím, již dávno ležel v troskách a v okolí jsme na podobnou stavbu nikdy nenarazili. Ani teď jsme nebyli úspěšnější. Promyslet další postup jsme zamířili do Radošovic a jejich tamní restaurace. Venkovní teplota klesala, promile stoupalo, hodiny neúprosně tikaly a místní hospodská nás nakonec, coby poslední zákazníky zkasírovala.

Bylo krátce po první hodině ranní, když jsme zamířili k temnému hvozdu nad vsí. Na jeho okraji nás upoutal stařičký myslivecký posed. Spaní jsme na něm nehledali, dle prvotního průzkumu to vlastně ani nešlo. Spíše jsme usedli na jediné suché místo v okolí. Brzy se však ozval spánkový deficit a nás napadla jediná myšlenka, jak následujících několik hodin zůstat v suchu.

Přespíme na posedu!

A to se ukázalo jako velká šílenost. Stříška, stěny a lavice pro sedícího střelce, to bylo jediné, co mohla miniaturní stavba nabídnout. Přesto jsme to zkusili. Prostor posedu nebyl široký ani metr a délkou zmíněnou jednotku přesáhl sotva o pár centimetrů. Navíc miniaturní prostor přepažovala nízko položená lavička. Vlezli jsme do spacáků a natlačili se na podlahu. Nebylo tam k hnutí, a to doslova. Nohy nám z posedu trčely ven. Byli jsme napresovaní pod lavičkou a namáčknutí na sebe natolik, že snaha otočit při přeležení vlastní tělo se rovnala nule. Ovšem na jednom boku člověk celou noc trávit nemůže. Nebylo zbytí, pokud se jeden chtěl otočit, musel druhý, byť ve spacáku, slézt na žebřík, nechat kamaráda přetočit svou tělesnou schránku a následně se nasoukat zpět.

Velmi dobře si dodnes pamatuji, že otáčení jsme prováděli celkem třikrát! A vždy mu předcházelo velké rozhodování, přeci jen napůl vylézt ze spacáku na mráz, atakující hodnoty hluboko pod bodem mrazu, chtělo kus odvahy a zoufalství zároveň.

Sobotní ráno bylo vysvobozením. Myslím, že jako té noci, jsem se na rozbřesk nového dne netěšil hodně dlouho předtím i poté. Ranní probuzení z polovičního nočního bdění probíhalo ve znamení půlhodinového rozmrazování ztuhlých končetin. Neobvykle rychle jsme zabalili věci a vydali se na cestu k vlaku. Právě včas, na cestě jsme potkali zrovna několik myslivců, kteří by jistě neviděli rádi obyvatele jejich palpostů.

Upravený plán zněl následovně. Vlakem dojedeme na Šternberk.

Jenže jak teplo horkovzdušného bufíku druhého nemotorového vozu vlakové jízdní soupravy oválo naše dosud nedokonale rozmrazená těla, zhoršil se se nám další vandrovní morál. Jednoduše jsme do další zimy už nechtěli. Přespíme tedy u Medeláka v Aťasu. Jenže i tento plán padl, spánkový deficit byl značný a ještě v panťáku směrem na Prahu padlo rozhodnutí, že tentokrát vandr předčasně odpískáme definitivně.

Takže ještě v sobotu před polednem jsem dorazil k domovu a skončil tak nás prosincový pokus o vandr.