Trampská osada Minessota

Popravdě řečeno, nemám vůbec zdání, kam časově zařadit vandr, který v následujícím článku hodlám útržkovitě popisovat. Vlastně z celého čundru na Domašín se v mojí paměti zachovalo jen pár scének, podpořených několika fotografiemi. Jedna taková situace, spolu s náhledem fotek ale umožňuje alespoň velmi přibližně datovat onen téměř zapomenutý vandr. Dle většího množství zimního oblečení na našich postavách a námrazy na železničním mostě je jasné, že se jedná o zimní, nebo časně jarní vandr. Na jaře roku 1996 jsem maskovanou vestu, šitou rukou máminou, již nepoužíval, neb jí nahradila nová, zelená. Tu jsem obdržel coby dárek k narozeninám a ihned jsem jí začal používat. Konec ledna je tedy nejzazší termín, který by připadal v úvahu, leč ve zmíněném měsíci leželo v okolí Domašína poměrně větší množství sněhu. Ten na fotkách z našeho vandru vidět není. Prostor se nám tedy zužuje na pátrání do roku 1995 a buď na brzké jaro, pozdní podzim a nebo zimu. Dobrou nápovědou je Džarda, respektive jeho oblečení. Na podzim toho roku již nosil vysoké boty, které sám nazýval "loďáky". Na jaře dle fotek z vandrů "jistých" však míval na nohou ještě kanady naší armády. Protože dle fotografií z našeho čundru je má na nohou také, prostor se nám velmi zužuje. Jako nejpravděpodobnější se jeví únor, ale přesně se to asi již nedozvíme nikdy.

Vandr v únoru nebyl vlastně ničím výjimečný, klasické putování k Domašínu. Páteční příjezd, možná došlo i na místní hospodu. Když ne v pátek, v sobotu určitě. Zúčastnili jsme se jej v tříčlenném složení v podobě mě, Džardy a Robika. Podle fotek jsme v sobotní ráno vstali hodně brzy. Okolí kopce Kalamajka, které bylo s tamním seníkem pro nás jakousi základnou, jsme měli z větší nebo menší části prozkoumané, směr na Vlašim byl pro nás velkou neznámou. Vyrazili jsme vstříc brzkému ránu. Cílem výpravy se stalo město Vlašim a hodlali jsme jej dosáhnout "pražcovým krokem". Jinými slovy - chůzí po kolejích. Na Domašíně jsme krátce počkali až odjede vlak naším směrem a trochu museli odolávat pokušení vlézt do jeho vytápěných prostor i vidině pohodlného dosažení našeho cíle. Nakonec zvítězila představa v brzké hodině zavřených putyk po celém městě a s tím spojené i předpokládané čekání nucené v dopoledním chladu na otvírací hodinu. Takže když vlak se skřípáním zamířil z nádraží v Domašíně na východ, my se vydali v jeho stopách.

Zanedlouho měl jet proti nám vlak od Vlašimi, někoho z nás napadla myšlenka vytvořit si s ním fotku. Protože v týdnu před vandrem proběhla poslední nahrávka pro naší novou kazetu "Na kytaru v partě 2", potřebovali jsme nějaký pěkný motiv na obal onoho alba. Nabízela se fotka samotného motoráku, pak se ujal nápad vytvořit obrázek jak z písničky "Livin On The Edge" od známé skupiny Aerosmith. Kytarista tam zhruba uprostřed klipu hraje na sólovku, přičemž se zezadu k němu přiblíží vlak a on ustoupí těsně před jeho průjezdem. To byl motiv, který jsme chtěli! Nedocházelo nám, že situaci ve videoklipu vytvořili trikem, my to hodlali udělat naživo.

Vlak už houkal za zatáčkou, já jsem popadl do ruky kytaru a postavil se s ní do kolejiště. Robik stál vedle, Džarda za námi s fotoaparátem v ruce. Za chvíli už vlak vykoukl ze zatáčky.

Strojvedoucí ovšem neměl pro naší fotografickou zábavu pochopení a sotva zpozoroval dvě postavy v kolejišti, začal ihned zuřivě troubit. Když to v prvních vteřinách nepomohlo, vzal za brzdy.

U nás byla situace trochu jiná. S prvním klaksonem byla odvaha ta tam.
"Dělej, vole, foť!" volal jsem na Džardu v domnění, že energii mnohatunového kolosu pocítím vzápětí na svých zádech.

Na zmáčknutí spoušti jsem však v klidu nečekal a rozhodl se k ústupu. Fotka přeci jen vznikla, ale ne zcela dle našich představ. Když strojvedoucí spatřil náš kvapný ústup, povolil brzdy a za současného hrození levicí pak přidal plyn. Když byl vlak bezpečně za námi, prohlásil jsem, že ta fotka bude výborně akční. Když jsme pak po několika dnech přinesli z fotolabu hotové výrobky, už mi tak akční nepřipadala. Z předpokládaných několika metrů do srážky motoráku se mnou bylo vidět, že čumák vlaku se v té době nacházel asi ještě sto metrů za námi.

A fotka se na obal kazety nakonec nepoužila, tuto čest si vydobyla jiná, taktéž drážní, ovšem bez vlaků.

Na nádraží ve Znosimi jsme se ujistili, že proti nám vbrzku nepojede žádný vlak. Kousek za zmíněným nádražím nás upoutal hezký železniční most přes Blanici, dokonce natolik, že jsem nebyl líný slézt až k vodě a nafotit si jej odspodu.

A už tu byla Vlašim! Hned za nádražím otevřená hospoda!

Jednomyslně jsme odhlasovali její návštěvu a založili tak menší tradici. Restaurace, jejímž provozovatelem byl v té době Franta Lacina, se stala v následujících měsících cílem několika dalších našich putování.

No, co dodat? Návrat k Domašínu již probíhal na palubě dalšího vlaku. Pěšky už se nám nechtělo.