Roztoky u Křivoklátu - Srbsko

Vandr v sedle koně bývá podle mnohých tím nejlepším způsobem přepravy v přírodě, jakým může být. Nemohu to posoudit, neb jistě do postrojů oře nikdy nevyskočím. Usadit se však do sedla jízdního kola, vzít na záda bágl s pár věcmi a vyrazit do terénu už v našich možnostech je. První zmínka o cyklovandru proběhla v mém blízkém okolí nedlouho poté, co jsem z obchodu přivezl domů fungl nového horáče. Takže zhruba roční plány jsme se rozhodli završit tento víkend. Plán byl celkem jednoduchý, dopravit se do Rakovníka organizací, jež mnozí častují Času Dost. Musím dodat, že někdy bývá tato přezdívka pro dráhy velmi trefná. Od Rakovníka jsme se chtěli pustit údolím potoka, jež nese název po zmíněném městu, dolů k Berounce, navštívit Rozvědčíka a poté se přesunovat po vlastní ose až kam nám síly budou stačit. Celkem jednoduchý plán však zkrachoval na jedné jediné věci. Letní vedra. Teploty již přes týden lezly nad třicítku a vzduch se jen tetelil nad rozpálenou zemí. Vzhledem k tomu, že jsem vybaven horší termoregulační schopností mé tělesné schránky, takovéto počasí velmi špatně snáším. Od myšlenky osedlání bajka jsem upustil. Plán však zůstával, jen jsme hodlali vyrazit po svých.

Sotva jsem dorazil z práce, hodil na sebe věci do přírody, už jsem mazal na MHD a zamířil do Uhříněvse. S Bluďákem jsem měl sraz na pátou hodinu odpolední v místní restauraci Velká Praha. Jindy deseti minutová jízda se teď změnila v téměř hodinové poskakování v kolonách. Od Velký jsme vyrazili na vlak. Ten jel během chvilky a za dalších pár minut už jsme zeli na Hlavním nádraží. Jindy pohodlná cesta do Rakovníka z nedaleké Masaryčky nyní možná nebyla, bůhví proč vlaky tím směrem jezdily z kdoví jakých prdelí. Museli jsme tedy přes Beroun. Kvůli pracím na trati jezdily na Smíchov jen rychlíky. Na zmíněném nádraží jsme přesedlali do Slona, který však končil v Karlštejnu. Návštěva místní restaurace, jedno od cesty a mazalo se dál. Do Berouna jsme však přijeli natolik pozdě, že na Rakovník jel vlak až za dvě hodiny, po desáté hodině večerní. Zašli jsme tedy spláchnout prach z patra ke Štice, kde jsme vyčkali příslušného spoje. Plány však dostaly povážlivou trhlinu, neb jsme počítali s tím, že z Rakovníka v páteční večer ještě za světla něco ujdeme. Krom emisního mraku na severovýchodě však na cestu zářily jen hvězdy. Pozměnili jsme tedy cíl naší výpravy a vysedli z vlaku v Roztokách. Opět jeden kousek chmelového nápoje, následné krátké vykoupání v řece, jež měla teplotu téměř okolního vzduchu. Ulehli jsme do trávy u vody a v příštích minutách nevěděli o světě.

Jak vždycky Bluďáka častuji nevybíravými výrazy za jeho brzké vstávání, tak nyní jsem byl za něj vděčný. Probudil mě nedlouho po šesté hodině ranní s tím, že se blíží bouřka. Měl pravdu. Údolím Berounky se směrem k nám valila mračna, z nich k zemi padala vodní stěna. Pobrali jsme věci a mazali k nedaleké autobusové zastávce, kam jsme dorazili s prvními kapkami. Přiznám barvu, jsem srab a Faradayově kleci příliš nevěřím. Pohled na kovovou lampu, která byla hned vedle naší kovové zastávky a tvořila jedno z nejvyšších míst v okolí mě optimismem nenaplnil a přesvědčil jsem Bludiho o přesunu pod blízký most. Což jsme učinili neprodleně, byť již za plného slejváku. Bouřka se přehnala během dvaceti minut, následoval jen mírný deštík. V právě otevřeném blízkém stánku jsme posnídali a vydali se k vlaku, s plánem přesunu do Závodí a posléze k Srbsku. Když jsme dorazili k Závodí, vydali jsme se podél řeky dolů. Trochu jsme dali geocaching, Jedna schránka nás dovedla na moc pěkné místečko nedaleko Berouna. Bývalý lom, o kterém jsme neměli ani tušení. Byl od něj hezký výhled do okolí, zároveň jeho stěny poskytovaly úkryt před nežádoucími zraky civilistů a tlumily nárazy větru. Zhruba tři hodinky jsme se zde zdrželi, střídavě doháněli spánkový deficit a kryli se před občasnými dešťovými přeháňkami. Načež jsme opět vyrazili na další cestu a přes Alkazar dorazili k potoku Loděnice, jinak zvanému Kačák. Naše kroky opět zamířily za šipkou navigace, která nás dovedla k dalšímu moc pěknému místu na dně opuštěného kamenolomu. Spustil se prudký déšť, který vydržel celou cestu, než jsme dorazili ke stánku na kraji Srbska. Vydatně jsme promokli. Nic výraznějšího se po ten den už pak neudálo. Seděli jsme, chutnalo nám. Venku pršelo. Majitelé stánku kladně vyhodnotili náš "splávek" a jako výraz vděku nad kvalitními "strávníky" nám umožnili spánek pod střechou jejich zařízení. Nikam do toho deště se nám moc nechtělo, nabídku jsme tedy vděčně přijali. A když za posledními hosty a výčepákem se zavřela clona deště, ulehli jsme ku spánku.

Opět brzká hodina ranní a naše oči zřely světlo světa. Tentokrát nebyla příčinou bouřka, ale majitelka dvou kojenců, jež patrně svojí nespavost chtěla vykecat do okolí a hodlala tak postavit na nohy celý kemp. Což se jí během pár chvil podařilo. Nějak jsme se moc nezdržovali, sbalili věci a vydali se k nádraží. Slon nás se zpožděním dopravil na Hlavák a MHD pak domů.

Vytištěno : 1. 11. 2024 | Autor : Jan Vála | 20.7.2010

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=253