Pokud jde o zde recenzovanou knihu, můj názor je ten, že její autor chtěl vyjít ze skutečné historické události, ale při tom, kdy se snažil reálným (dnes již nežijícím) postavám jakoby vdechnout život, zákonitě sklouzl (musel sklouznout) do roviny spekulací a dohadů. Jeho úmysl byl možná dobrý. Ale neúprosně pravdivé je přísloví, které říká, že dobrými úmysly bývá dlážděna i cesta do pekel... Evokuje mi to vzpomínku na nedávné filmově televizní zpracování příběhu národního hrdiny kapitána (plukovníka in memoriam) Alfréda Bartoše. Skutečným odbojářům se příliš nelíbilo autorské pojetí postavy hlavního protagonisty příběhu československých parašutistů vyslaných do tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava londýnským československým státním vedením. Připadalo jim dokonce znevažující a zvažovali i žalobu na autora nebo na televizi. Je otazné kudy vede ta téměř neznatelná vlasová hranice mezi zpracováním historického tématu a autorskou licencí, do které může patřit i určitá fikce. Rozhodně by však nemělo být postupováno tak, aby se zpracování dotklo cti mrtvých hrdinů, kteří se již nemohou bránit. A českoslovenští vojenští parašutisté i přes své drobné lidské chyby (které máme každý…) národními hrdiny byli, jsou a zůstanou jimi. I kdyby lecjaký autor fabuloval sebevíc.
A vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o problematiku, která je pro mě tak trochu srdeční záležitostí, ještě něco bych rád na tomto místě podotkl:
Problematika atentátu na kata českého lidu mě zaujala už jako kluka. Knihu známého autora, která k tomuto tématu vyšla v roce 1963, jsem dostal k Vánocům v roce 1964. Četl jsem samozřejmě i její nové vydání z roku 2003, kde autor vysvětloval co a proč nemohl publikovat před Listopadem 1989. Četl jsem i velkou, velmi výpravnou fotografickou publikaci jiného autora, která se zabývala do podrobností i Heydrichovo rodinou. Bylo to zajímavé. Nejzajímavější je ovšem ta nejnovější útlá knížečka, která se zabývá množstvím otazníků, které kolem celé věci atentátu zůstávají dodnes. Ta čtivě psaná publikace se čte jedním dechem, lépe než leckterá dobrá detektivka. Úmyslně publikace a jejich autory nejmenuji, abych se snad nedopouštěl nějaké reklamy. Ten, kdo se o problematiku této kapitoly historie našeho národa zajímá, a čte tyto stránky, ten dobře ví o čem mluvím.
Pokud to jde, zúčastňuji se každoročně pietního aktu v Resslově ulici, kde bývá na naše parašutisty vyslané do Protektorátu z Londýna vzpomínáno.
S jedním ale dodnes nejsem a nemohu být spokojen. Tím je používaná terminologie. Vadí mi je-li hovořeno o národních hrdinech pouze jako „pachatelích atentátu“ na zastupujícího říšského protektora SS-obergruppenführera Heydricha. Atentát nebyl nějakou partyzánskou odbojovou akcí. Mělo by být přece všude zcela jasně artikulováno, že šlo o akci vojenskou, kterou provedli českoslovenští vojáci, kteří k tomu dostali přesný vojenský rozkaz z nejvyšších míst od vrchního velitele československé branné moci působícího v tu danou dobu v Londýně. Oba rotmistři tehdejší československé armády ten rozkaz splnili jak nejlépe uměli a doslovně naplnili slova vojenské přísahy, tedy obětovali i své životy. A nejen oni. Kromě dvou zrádců, které po válce spravedlivě stihla šibenice, celá řada československých parašutistů vyslaných z Velké Británie a z tehdejšího SSSR položila své životy za vlast doslovně tak, jak své vlasti přísahali. Mnohdy si kladu otázku zda by to dnešní mladí lidé ve věku Gabčíka a Kubiše rovněž dokázali, resp. chtěli dokázat. Ta otázka mě trápí. Ale myslím, že pár takových nadšenců by se opět našlo a jsem hrdý na novodobé české vojenské profesionály, kteří riskují své životy v dalekých zemích v rámci vojenských misí, do kterých jsou vysíláni na základě našich spojeneckých závazků. A někteří z nich již zaplatili cenu nejvyšší.
532
