Do Hýskova za opevněním

Hýskov. Pro některé malebná ves v krásném údolí řeky Berounky, pro nás spíše místo s kvalitním zázemím uprostřed hezké krajiny. K tomu zázemí se ještě vrátím. Do konce prvního tisíciletí zbývaly ještě necelé čtyři roky a jarní období bylo v plném proudu i síle. Do zmiňované obce jsme nedorazili náhodně při cestě po okolí, cíleně jsme sem zamířili o víkendu v druhé polovině května. Naše kroky vedla kniha o předválečném opevnění. O betonové pevnosti jsme se tou dobou zajímali druhým rokem. Bavilo nás objevování i vyhledávání pevnůstek z období konce první republiky. Žádné nebo jen minimální poznatky o kdysi mohutném opevněném pásmu nás směřovaly spíše k nezničeným liniím na severu Čech, kde bylo nacházení betonových monolitů o mnoho snadnější. Možná tou dobou již bylo opevnění zmapováno jinými nadšenci, ale výměna průzkumného materiálu probíhala o poznání pomaleji než v době internetu. Takže jsme si připadali jako objevitelé a postupně tak s několika stovkami nadšenců po území republiky sestavovali mozaiku bývalého nejlepšího evropského opevnění.

Do Hýskova jsme zamířili před koncem května roku 1996 vedeni nedávno vyšlou knihou o opevnění před Prahou. V okolí Berouna se nacházelo poměrně hodně pozůstatků po jinak zničeném širokém opevněném předmostí hlavního města. To byl lákavý cíl. Krátce po našem výstupu z vlaku na nádraží v Hýskově jsme objevili lepší cíl toho dne. Hospodu. Jednu z nejlepších, jakou jsme na našich cestách dosud potkali.

Měřítko tehdejší kvality pohostinství bylo jiné, než v současnosti. V hodnocení dnešních restaurací hraje prim dostupnost, velikost a vybavení dětského koutku i dostatek smažené potravy, neb jak říkal jeden náš známý od fochu "voni parchanti dneska nic jinýho nežerou". Zkrátka, kde se dnes líbí dětem, tam se líbí i dospělým. Tehdy bylo důležité točit kvalitní surovinu, udržovat čisté trubky i teplotu "ze sedmého schodu" a vlastnit nabídku základních výrobků z potravin pro zaplácnutí. Dle tehdejších měřítek jsme kápli na hotový skvost v oblasti. Jež během toho večera bylo jasné, že se sem brzy vrátíme.

Náš návrat měl přijít zanedlouho.

Byla polovina června roku 1996 a blížil se volný víkend. Zpočátku to vůbec nevypadalo na vandrovní putování. Unkas na vojně, Medelák v práci, Džarda na vojensko-historické akci a Grepa měl víkend taktéž trávit v pracovním procesu. Ve středu se Unkas ukázal na Jižňáku a pravil, že s největší pravděpodobností dostane na sobotu a neděli opušťák, který však nechce trávit doma s rodinou, ale kdekoliv pod širákem. Ta věta zapůsobila na Grepu, který hned ten večer vyjednal sobě na blížící se víkend pracovní volno. Bylo tedy dohodnuto, že vyrazíme na čundr a Unkas za námi v sobotu dopoledne dorazí.

Ve čtvrtek odpoledne zadrnčel doma telefon a na jeho konci se ozval známý hlas Unkasův.

"Počkejte v pátek na mě, Jedu s váma, zdrhnu! Kořku mám!"

Pátek byl krásným, prosluněným dnem. Zatímco Unkas svévolně opouštěl vojenský prostor, i já se vydal dlouho před koncem pravidelné pracovní doby na trnitou cestu k domovu, lemovanou ostnatým drátem plotu na horním odstavném parkovišti, kudy má útěková trasa procházela. Zdolání překážky proběhlo vzhledem k dosavadní praxi úspěšně. Bylo krátce po poledni, když jsem zamířil od autobusu k samoobsluze a v jejích útrobách zakoupil trochu konzervované stravy a jednu půllitrovou lahvinku destilátu. Potraviny jsem posléze uložil do kapes stále sbalené velké americké polní a obsah skleněné láhve přelil do čutory, kam vzápětí putoval i obsah flašky od Grepy, který dorazil nedlouho po mě. Téměř v jeho patách se objevil i Unkas. Byli jsme kompletní, mohli jsme vyrazit.

Náš vandr tak započal pěším přesunem k podzemní dráze. Pěti vagónový produkt sovětského průmyslu staršího data výroby se s námi na palubě vydal na cestu k Florenci. Tenkrát ještě vlaky nejezdily k Berounu od Hlavního nádraží, čekala nás tedy otravná a nepopulární cesta linkou B na Smíchovské nádraží. Na něm jsme nalezli příslušnou pokladnu, v ní zakoupili jízdní doklad a v místní restauraci každému po jednom lahvovém pivu. Vlak již čekal u prvního perónu.

Obsadili jsme v pantografické soupravě řady 451 vyvýšené podlaží, stáhli okénka a otevřeli rum. Započali jsme s konzumací kombinace lihoviny a produktu chmele, přičemž nedostatkem pivního moku brzy došlo pouze na destilát. Cíleně jsme tak vlastní mozkové buňky zabíjeli po tisících a jisté orgány v těle pomalu přeměňovali na skupenství kamenné. Toho odpoledne měl Grepa horší absorpční schopnosti, neboť začal před Berounem velmi rychle uvadat. I přes svůj "pokročilý stav" však v sobě udržel kus statečnosti a výstup v Berouně i následný pěší přesun přes město zvládl. V nádražní špeluňce jsme dali po dvou točených a zakoupili po dvou lahvových pivech, náš zmožený kamarád již osvěžení nepotřeboval. Na lávce přes Berounku vypadal na to, že již mele z posledního, zanechali jsme jej tedy milosrdně usnout na tamní lavičce a vydali se na průzkum okolních bunkrů.

Jeden takový jsme měli hned za autobusovým nádražím. Kvůli zabetonovanému interiéru se nedalo vlézt dovnitř. To se nám ovšem povedlo u nedalekých dvou řopíků, které stály zamodelovány do svahu státní silnice na Prahu. Oba bunkry měly téměř zasypané vchody, takže přístup do nich probíhal plazením. O to větší chuťovka to byla na vzdálenějším bunkru, který měl přístup sice vyšší, ale pro změnu zasypaný odpadem. V obou bunkrech jsme tehdy objevili zarezlé zbytky lafet. Následně jsme se vydali na pochod proti proudu Berounky, kde měl stát další, zcela otevřený bunkr.

Jen jsme zašli za roh, zřeli jsme proti nám kráčející dva maníky v maskáčích. Dle hesla "kdo má na sobě maskáče je čundrák" a s jedničkou v žíle jsem s nimi zapředl srdečný hovor. Pásky na rukávech s nápisem VP mi nic neříkaly.

"Nazdááár", halekal jsem zdaleka. "Kam valíte?"
"Ale, tady po městě ..."
"Tak si dejte panáka a vyražte s náma!"
"Nemůžem, my jsme ve službě."
"To je tady Unkas taky, vole. A taky zdrhnul z kasína, aby moh bejt tady!"

Nebylo mi jasné, proč se Unkas tvářil, jako by jedl horký brambor a vypadal, že by se nejraději pomocí lžíce zahrabal pod zem.

Nastaly asi čtyři vteřiny ticha, ve kterých si nás oba maníci přeměřovali očima, načež se dali do smíchu.
"No, dobrý. Tak se mějte, čau!", pravil nakonec jeden z nich.

Stále jsem nechápal, proč po těch slovech Unkas vyrazil jako když ho někdo kopne do pozadí a v příští minutě s výrazem neustále otáčejícího se štvance lapal po dechu téměř v běhu.

"Čuráku!" vydechl ve chvíli, kdy obě postavy zmizely za vzdáleným ohbím ulice.
"Co je?"
"To byly VéPéčka, vole!"
"No a?"
"Vojenský policajti! A ty jim vyzvoníš, že jsem pláchnul!

Protože jsem byl nevoják, nějaká páska na rukávu mi skutečně nic neříkala. A možná právě ta nevinná upřímnost zapříčinila, že si prostě oba policajti říkali, že si z nich děláme srandu. Vždyť přeci voják při svévolném opuštění posádky nepůjde k první hlídce s kořalkou v ruce.

Obdržel jsem ještě několik dalších zvučných slov, načež se Unkas definitivně uklidnil až po našem příchodu k bunkru.

Ten stál na říční náplavce a byl opravdu otevřený. Dokonce s pohodlným vstupem. Prolezli jsme jej zevnitř, prohlédli zvenčí, poseděli na střeše a vypili pomalu teplající dvě zásobní lahvová piva a vydali se po levém břehu Berounky zpět k autobusovému nádraží. Vedeni snahou objevit ještě pozůstatky jednoho bunkru jsme proklouzli kolem plotu místního kempu a po jeho území pak došli do míst, kde se nějaké zbytky měly nacházet. Samozřejmě se tam žádné nenacházely. Ono také hledání mezi karavany není zrovna ideální. Vbrzku jsme na sebe upoutali všeobecnou pozornost a jak jsme vzápětí zjistili, dočasné obyvatelstvo kempu bylo Holandské národnosti. Zkusili jsme je zdravit s přátelským "Holandiáá", když však na nás stále nechápavěji hleděli, raději jsme vzali nohy na ramena a prostor kempu zrychleně opustili skokem přes plot.

Grepu jsme nalezli tam, kde jsme jej zanechali. Kupodivu mu hodinka spánku na lavičce byla ku prospěchu, bez cizí podpory tedy mohl i s námi zamířit k nejbližší železniční zastávce. V Závodí jsme pak počkali několik minut na vlak a stejný počet dalších pak setrvali na jeho palubě.

A to už jsme dorazili do Hýskova.

Neomylně a bez váhání jsme zamířili do známého domu, v jehož spodním patře se nacházela oblíbená restaurace. Vytrvali jsme v ní do zavíračky, několikrát se zúčastnili otáčení rundy malých kořalek s místními štamgasty a dokud nás lihovina neposlala do mrákot, odehráli jsme nespočet známých i neznámých písní na kytaru.

Ku spánku jsme se odebrali k bunkru, který jsme při předchozí výpravě objevili kus před vsí, nad železniční tratí. Protože byla krásná noc, ulehli jsme pod širákem na jeho střeše.

Sílící sobotní sluníčko nás začalo vytahovat ze spacáků nad poměry brzy. Někdy kolem deváté. První "ranní" naše činnost pak spočívala v otevření menší konzervy a následném namazání jejího obsahu na beztvaré krajíce chleba. Včerejší večerní činnost bylo třeba nejprve trochu zajíst, než se v ní mohlo nadále pokračovat. Leč na pořadu toho dne nebylo vysedávání po místních putykách, primární roli zde hrálo předválečné opevnění. Plameny malého ohně tedy před cestou ještě ohřály vodu na grog, který pak v mžiku skončil v našich útrobách. Batohy jsme ukryli do křoví nad tratí a vyrazili jsme k Hýskovu, s cílem jím projít a vydat se po troskách pevnostního pásma proti proudu Berounky. Místní samoobsluha doplnila nám chybějící potravinové zásoby a lahvové pivo na jejím zápraží uhasilo naší žízeň. Do další cesty se nám však postavila nečekaná překážka.

Když jsme procházeli kolem restaurace, kterou jsme před několika hodinami neochotně a se špatnou koordinací opouštěli, nepředpokládali jsme, že by v tuto brzkou hodinu byla již otevřená. A také nebyla. Hospodský byl však již v činnosti a když jsme procházeli kolem, otevřel náhle okno se slovy "Kucí, vy nepudete dál?" Takové pozvání se prostě neodmítá.

Prvním vjemem po příchodu do lokálu však nebyl typický zápach "trojky špeluňky s větrákem", ale libá vůně z kuchyně. Na místní plotně právě dobublal guláš. A protože se jedná o mé nejoblíbenější jídlo, chuť na něj vyla větší, než mlsná po pivu. K mému návrhu "dáme guláš" se připojil Grepa. Objednali jsme si jej každý s dvanácti kousky knedlíků. To byla tehdejší moje i Grepovo běžná míra. Hostinského jsme velkým objednaným množstvím nezaskočili, sundal ze stěny dva okrasné veliké oválné talíře a až po okraj je zaplnil lahodnou potravinou. Než Unkas dopil první pivo, naše talíře zely prázdnotou. Při pohledu na prázdný talíř mi bylo trochu teskno, že to již končí, ale nechtěl jsem ani vypadat "nedožranej", tudíž jsem mlčel. Kombinace slov "dáme eště?" z úst Grepových pak lahodila mým uším. Po druhé várce, tentokrát s knedlíky deseti, jsem se konečně cítil trochu najedený. Leč guláš byl natolik výtečný, že jsem neodolal ani pokračování do třetice. A opět s deseti knedlíky. S posledními jsem měl již problém, a ani Grepa na tom nebyl lépe, ale zanechání jich by byla neúcta kuchaři, tudíž jsme i třetí pokračování gulášové do našich útrob napasovali. Celkem jsme spořádali 32 knedlíků se třemi guláši.

Jenže všechno dobré je i k něčemu zlé. Unkas s lehkostí udržoval třetím pivem svojí hladinku, my se sotva hýbali a rozpité pivo jsme neměli kam dát. Prostě nebylo v trávicím traktu místo. Tím jsme se de facto vyřadili z dalšího putování. Pouze jsme se vydali kus za vesnici a uvelebili se k odpočinku na břehu Berounky. Při něm jsme dali řeč s párem rybářů, kteří sídlili na břehu poblíž našeho dočasného ležení. Protože jim to od rána ani neťuklo, nahodili pro větší šanci místo dvou povolených udice čtyři. Po hodince potravina v našich útrobách přestala nepříjemně tlačit a my byli schopni dalšího pohybu. Zamířili jsme tedy k nedalekým rozvalinám bunkru. Pevnůstka poblíž břehu Berounky se před Stradonicemi dochovala ve stavu, v jakém jí zanechal první odstřel. Její strop seděl kolmo na zemním násypu a vnitřní prostory bunkru byly volně, byť ztěžka přístupné. Naše další kroky měly směřovat dále proti proudu Berounky do Stradonic, nenápadná a přitom silně podezřelá postava v zeleném náš směr chůze prudce změnila. Po proudu totiž proti nám šel porybný. Byl čas varovat naše spřátelené rybáře. Zrychleným přesunem jsme zamířili zpět k nim a oni pak stačili nadlimitní nádobíčko schovat ještě před příchodem kontrolního orgánu.

Naše další putování pak probíhalo původně zamýšleným směrem. Ve Stradonicích jsme pak ale pevnostní pásmo opustili a zamířili přes lávku na pravý břeh řeky, vedeni snahou v odpoledním žáru nalézt příhodné místo ke koupání. Příliš ideální jsme nenalezli, přesto jeden rybářský flek na pravém břehu relativně pohodlný přístup do vody poskytl. Spláchnout pot bylo velmi příjemné. Ovšem vedro toho dne bylo natolik silné, že jsme od dalšího průzkumu řopíků upustili a raději se vydali po proudu pravým břehem řeky zpátky k Hýskovu. Vsi jsme pak dosáhli broděním přes jez. Ještě následoval krátký pobyt na travnatém plácku u zmiňované říční stavby a poté pak nedlouhá cesta k oblíbené putyce. Tam jsme narazili na naše známé rybáře, kteří s nepořízenou pro ten den lov ukončili. Za záchranu před "orgánem" jsme od nich obdrželi každý po dvou deci lihoviny.

Sluníčko se sice teprve klonilo k západnímu horizontu, ale my již pro ten den další průzkumnou výpravu neplánovali. Však Krušovice měli dobré! Jedinou delší cestou tak zůstal přesun k tábořišti, který proběhl v pozdních nočních hodinách.

I nedělní ráno bylo sluncem zalité. My však museli domů. Vstávali jsme dosti pozdě, naše balící činnost se tak stala horečnatou, následovanou zrychleným pochodem k místnímu nádraží. Vlakem jsme pak zamířili do Berouna a dalším pak na Prahu.

Tímto vandrem jsme symbolicky a virtuálně položili základní kámen budoucí další vandrovní sérii. O dva týdny později jsme se sem vrátili a v průběhu mnoha dalších let opakovaně. Okolí bunkru se stalo "letním sídlem", zatímco blízký tunýlek pod tratí úkrytem před nepohodou. Výpravy do Hýskova co do počtu nepřesáhly vandry na Benický sroubek, srub na Srnčím palouku, ani na Kalamajku u Domašína, jedno výrazné prvenství si Hýskov ale přeci jen nese. Zatímco výše zmiňovaná místa měla pouze omezenou životnost, naše směřování vandrem k Hýskovu pokračuje v podstatě dodnes. Stal se tak nejdéle "fungujícím" místem, kam kdy směřovaly naše vandry. Vlastně směřují.

Vytištěno : 26. 12. 2024 | Autor : Jan Vála | 17.5.2017

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=102