Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů
Byl konec června roku 1994, mě se povedlo úspěšně dokončit učňák a získal jsem výuční list na automechanika. Přede mnou byly poslední prázdniny mého života, od září mě už čekaly pracovní povinnosti. Úspěšné složení zkoušek se samozřejmě muselo náležitě oslavit. Samozřejmě vandrem. Hned na následující víkend jsme si tedy s Medelákem a Unkasem domluvili, že vyrazíme někam ven. Na jaře toho roku jsme větší část vandrů trávili u Čiháku na Sázavě, teď se nám ale zachtělo jinam, nejlépe někam za Benešov. Z minulosti jsme věděli, že poblíž vesničky Domašín jsou krásné borové lesy a že hned vedle lesní silničky tam leží velký seník. Kdysi jsme tam totiž jezdívali na houby. Pro ty kdo zajásali nad tím že jsem vyzradil houbařskou oblast mám špatnou zprávu - místo už je profláknuté a v současnosti tam jezdí více houbařů než je tam hub. Ale zpátky k vandru. Unkas, jediný v té době pracovně povinný mohl vyrazit až v pátek, domluvili jsme si tady, že se sejdeme odpoledne zcela netradičně v Hostivaři na nádraží ...
Medelák dorazil někdy odpoledne ke mě na Jižňák, a než jsem zabalil telátko do patřičného uzlíčku, vyrazili jsme zakoupit něco k pití. Tenkrát ještě dole ve Štichově ulici fungoval malý stánek, vybavený vším potřebným pro nás. Tam jsme zakoupili každý po dvou půllitrových lahvích Peach-vodky, doma je nandali do žracáku a vyrazili na autobus. Stopadesátčtyřka nás vysypala u mého bývalého učňáku a my zamířili k nádraží. Na Unkase jsme neměli dlouho čekat, s širokým úsměvem k nám vyrazil z nedaleké hospůdky. Stavil se tam na jednom když na nás čekal. Teď byla řada na nás, chtěli jsme se pochlubit svojí liho-zásobou a s vítězným výrazem naše lahvinky vytáhli na světlo. Unkase jsme ale nerozhodili, s úsměvem vytáhl nejdříve půllitrovku a vzápětí ještě litr Peach-vodky. Prostě nás zase dostal. Zásob jsme tedy měli dost. Sedli jsme do panťáku a dojeli do Benešova. Samozřejmě jsme se po cestě snažili si ulehčit od sladkého moku jak to šlo a tak jsme první litr ztrestali, ještě než jsme do Benešova dojeli. Tam jsme přesedlali na motorák směrem na Trhový Štěpánov a nechali se dovézt až do Domašína. Vzhledem k tomu, že Medelákovi po cestě zachutnalo více než mělo, následující cesta pro nás byla o to dobrodružnější, že jsme mu občas museli pomáhat v udržení směru dopředu. Nicméně jsme úspěšně dorazili na místo a našli seník. S Unkasem jsme založili ohniště vedle silničky naproti seníku, ohřáli nějakou konzervu a rozdělali spaní v seníku. Na kraj se snesla měsícem prozářená tma. Medelák se probral ze svého odpočinku, domotal se na silničku, zaklonil se a zahleděl na nebe. "Ty vole, hvězdičky!" V tu chvíli se zřítil na znak. Nebyl to ale klasický opilecký pád, aniž by ohnul kolena nebo se zlomil v pase, skácel se jak železniční závory k zemi. První na asfalt dopadla hlava, pak ramena a na závěr teprve tělo. "A do prdele, je po něm!" Jenže Medelák svůj pád ani nezaregistroval a stále mlel o krásách noční oblohy. Když jsme ho z asfaltu zvedali, opět byl tuhý jako prkno a celou dobu se našemu snažení ještě smál. Dovlekli jsme jej do seníku a vzhledem k jeho ztuhlosti nebyl problém ho nasoukat do spacáku. Pak jsme si šli ještě posedět k ohni a dlouho do noci jsme kecali o všem možném.
"Auuu, vy volové, co jsem včera dělal?" Tato Medelákova věta nás ráno vytáhla ze spacáků. Bolela ho hlava a kocovina se hlásila o svoje slovo. Navíc se nějakým záhadným způsobem opět vymotal ze spacáku, takže si teď užíval ranního přízemního mrazíku. Brzy ale prohlásil větu, že čím se večer zrubeš, tím se také musíš ráno napravit a obdivuhodně rychle se tak ranním vyprošťováčkem postavil zase na nohy. Ani my nezůstali pozadu. Zdlábli jsme rychlou svačinku, hodili bágly na ramena a vydali se na průzkum okolí. Po zelené turistické značce jsme dorazili do vesničky Bílkovice, našli tu zavřený krám a tak jsme se vydali na další cestu po silnici směrem na západ. V Takoníně jsme uhnuli doleva a zamířili na Chotýšany. Slunce začalo intenzivně pálit, pomalu ale jistě nám došla pitná voda a tak jediný pitelný nápoj byla v tu chvíli vodka. A to se v tom vedru nedalo. Naštěstí v Chotýšanech byla hned vedle kostela otevřená hospoda. Pár chlazených Ferdinandů nás vrátilo opět do provozní teploty a dostali jsme hlad. Ten jsme zahnali naprosto perfektními utopenci, neváhali jsme a ještě si přidali. Nabrali jsme vodu do čutor a vyrazili vstříc odpolednímu žáru. Vyšli jsme na státní silnici a kolem Toulova a rybníka Smykov jsme dorazili až k rybníku Baba. Pořádně jsme se v něm vykoupali a opět nám pookřálo. Pak jsme sbalili fidlátka a vydali jsme se stoupákem opět k našemu seníku. Odpolední vedro už naštěstí polevilo, nastával večer. Tentokrát jsme kolem ohně vysedávali všichni tři až do doby, než nám všem padly únavou víčka. Ve spacáku jsme dali ještě poslední zbytek vodky, další už jsme neměli.
Po ránu jsme se pomalu vydali zpátky do Domašína na vlak. V tu chvíli jsme ještě netušili, že byl položen základ velké série vandrů do těchto míst. Domašín se stal cílem téměř dvouletých výprav, jezdili jsme sem od té doby jednou až dvakrát do měsíce. A pak jednoho dne lesáci seník rozebrali a my se zase stěhovali jinam.
Vytištěno : 26. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 18.3.2008
https://www.minessota.cz/clanek.php?id=126