Srnčí palouk na sněhu

Když jsem nedávno přemýšlel, o jakém vandru z naší dávné minulosti ještě napíšu, vybavil se mi téměř zapomenutý čundr, jeden z prvních na který jsme vyrazili ve trojici Unkase, mě (Láva) a Medeláka. Vyjeli jsme pravděpodobně někdy ke konci listopadu roku 1992, přesný termín se už asi nikdy nedozvíme. Nakonec je to jedno, víme že to bylo ještě před vánoci zmíněného roku. Bez nějakých delších příprav jsme si dohodli víkendový vandr do Posázaví, Unkas však v pátek odpoledne musel být ještě v práci a proto jsme mohli vyrazit až pozdě navečer. Naštěstí však jel do práce už v maskáčích, s Medelákem jsme se tedy navečer sebrali a vyrazili za ním. Tenkrát makal jako kuchař v hotelu Mars v Praze na Kubáňském náměstí. Dorazili jsme brzy, asi hodinu před koncem jeho pracovní doby. S díky jsme odmítli nabídku nějakého dlabance, raději jsme se usadili na chodníku před hotelem a otevřeli flašku Peach-vodky. Než Unkas dorazil, stačili jsme jí vsáknout. Nadšený nebyl, ale rychle zvolil náhradní plán, vrátil se zpátky na bar a za chvíli u nás byl s flaškou novou. Padla desátá večer a my mohli vyrazit. Sedli jsme na tramvaj a dopravili se na Vršovické nádraží, odkud jsme pak zamířili na Senohraby. Kupodivu jsme nezapadli do hospody za nádražím, rovnou od vlaku jsme ale vyrazili směrem k Srnčímu palouku nedaleko zlenického hradu. Dorazili jsme na místo, ani se nestavěli s nějakým přístřeškem a šli rovnou spát.

"Ty vole, Unkas, prší!"
"Drž hubu a přetáhni si celtu přes hlavu! Sněží!"

Tato komunikace Medeláka s Unkasem mě v noci na chvíli probrala, vystrčil jsem hlavu ze spacáku a dal Unkasovi za pravdu. Fakt sněžilo. Vlezl jsem zpátky pod celtu, což ostatně učinili i oba spáči vedle mě.

Ráno mě probudila naléhavá potřeba. Celta nade mnou byla neobvykle těžká a když jsem jí ze sebe shodil, zasypal mě sníh. To bylo probuzení! Napadlo asi 15 centimetrů sněhu. Medelák s Unkasem leželi vedle mě a vůbec nevypadali jako dva spící trampíci, spíše jako dvě velké hromady sněhu. Bylo načase je vzbudit, pořád to ještě padalo. Rozlámali jsme ztuhlé klouby, kus vedle rozdělali oheň z pár kousků dříví, které jsme nalezli jako jediné v nedalekém křoví. Celty a spacáky byly nacucané vodou. Ani nám to tenkrát moc nevadilo. Sbalili jsme fidlátka a vyrazili na další cestu. Pomalu přestalo sněžit a začalo tát. Dorazili jsme do Pyšel, dojeli do Benešova a ...

CENZUROVÁNO!

Upřímně řečeno, následujících pár hodin si nechám pro sebe, přece na sebe nepráskneme co se dělo. Rozhodně to byly události které se na internet popisovat nedají. Zasvěceným stačí pouze slovní spojení - "Akce Kožlí" a oni už budou vědět.

Dodám jen, že večer jsme opět sedli na vlak a vyrazili zpátky na Prahu. Domů jsme nejeli, ale zamířili na náš sroubek na Benických skalkách. Tam jsme dorazili pozdě za tmy. Okolo kamen jsme trochu vysušili spacáky i celty a postavili na noc hlídky mající za úkol topit. Tenkrát totiž tempo rozšiřování srubu předběhlo naše teplo-izolační možnosti a proto vytopit tak velký a špatně zateplený srub byl docela problém. Bylo načase s tím něco udělat. Řešení se v následujícím týdnu ukázalo být na dosah, v Medelákově bývalé práci. Ale to už je na další vyprávění ...

Vytištěno : 16. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 5.5.2008

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=146