Průzkum údolí Vůznice

Uplynulý víkend byl bohatý na možnosti vyrazit někam ven. Nejdříve jsme byli lákáni na akce v Roverkách, na to jsem ale nesehnal dostatečnou podporu v našich řadách. Druhou možností bylo vyrazit za Voříškem do oblasti Brdských hřebenů, což se nám zdálo být přijatelnější variantou. Bohužel ale i v době mobilních telefonů dochází k situacím, kdy tato technika selhává a naše možnosti dohody o vandru někdy povážlivě klesají. Potýkali jsme se také s nedostatkem jistoty pracovního volna, což se v následujících plánech odrazilo velmi nepříznivě. Chtěli jsme totiž vyrazit ve čtvrtek odpoledne, ještě kolem oběda toho dne jsme ale nevěděli, jestli nám zaměstnavatel napíše jeden den dovolenky. Plán setkání tedy nebyl jasný do poslední chvíle. Když jsme za velkých peripetií nakonec volno dostali, chcípla technika a nemohli jsme se Voříškovi dovolat. Když smůla, tak pořádná. Rychle jsme hledali náhradní řešení. Do Brd se nám moc nechtělo, usmysleli jsme si tedy že prozkoumáme údolí potoka Vůznice s jeho rybníky. S Voříškem jsme se chtěli spojit cestou a naplánovali sraz do Hýskova. Plán byl hotov a mohlo se vyrazit.

Když se odjíždí na vandr, Medelák zaspává. To už je pravidlem. Z plánované cesty eMHáDéčkem do pracovního procesu tedy opět sešlo, abych to stihl včas, musel jsem kopnout do kobylek ukrytých pod kapotou mého Fordíka. Na plánu nás to však neohrozilo, auto jsme po práci stihli uklidit domů a metrem vzniklé zpoždění hravě dohnali. Pohodově prázdný vlak nás z Masaryčky po hodince jízdy dovezl až do Kamenných Žehrovic. Samozřejmě jsme nezapomněli navštívit oblíbenou hospůdku v obci Srby. Tradičně nás přivítal ochotný personál a přívětiví místní usedlíci. Vydrželi jsme na dvanácti stupňových pivech až do zavíračky. Rychlý přesun pod nedaleký krmelec a během minuty jsme chrněli jak zařezaní.

Ze spacáků nás vytáhlo hejno neohrožených komárů, které se na nás nad ránem sneslo. Otravný hmyz byl imunní vůči všem prostředkům k jeho zahánění. Probudili jsme se poštípaní až hrůza. Po nezbytném ranním kafíčku obohaceném o notnou dávku rumu jsme se zvedli a vyrazili po naučené trase do nedaleké vesnice Doksy. Dorazili jsme právě s otvíračkou místní hospody, vzhledem k blízkému stavebnímu ruchu se ale lokál rychle naplnil ruskojazyčnými dělníky, polkli jsme proto po dvou pivech a vypadli. Tentokrát jsme se zašli podívat na nedalekou autobusovou zastávku a zjistili, že nám za chvilku jede bus až do Bratronic. Jízdou na jeho palubě jsme získali nejméně tříhodinový náskok. V Bratronicích jsme našli otevřený krámek, zato zavřenou hospodu. To nebyl žádný problém, zvlášť když se za rohem vyklubala další zásobárna piva, tentokrát otevřená. I tahle hospoda nám udělala radost. Po dobrém dlabanci následovala série piv, zakončená několika panáčky na cestu. Vybaveni pivem v petlahvích jsme se vydali do lesa, hledajíce nějaké pohodlné místo na spaní. GPSka nás navedla přesně na místo, kde jsme tábořili už brzy na jaře. Medelák spíchnul přístřešek z plachty, já natahal dřevo, zaplápolal oheň a po zbytek večera jsme se poctivě starali o to, abychom se zítra nemuseli tahat s takovým nákladem. Tudíž jsme vypili co se dalo.

V noci bylo místním divokým prasatům celkem jedno že jsme tam spali, ryly okolo nás ve vzdálenosti pouhých několika metrů. Naší pachovou stopu nezaregistrovaly patrně kvůli vytrvalému dešti, který se v noci spustil. Medelákova plachta však nápor vody spolehlivě zachytila, načež jsme jí ale museli ráno přes dvě hodinky sušit. To nám nakonec nevadilo, času jsme měli habaděj. Dopoledne se kolem našeho tábora prohnalo stádo houbařů, jak už to u nich ale bývá, nezvedli oči od země a proto nás ani nezaregistrovali, přestože nebyli vzdáleni více jak 40 metrů. Dojedli jsme poslední jídlo z našich zásob a spolehli se na večeři v Hýskově. To byl docela omyl. Kolem oběda jsme se vydali do údolí potoka Vůznice. Z krásného a otevřeného údolí se postupně stával hluboký a zarostlý kaňon, místy připomínající prales. Teprve po našem návratu domů jsme zjistili, že je tu nepřístupná přírodní rezervace. Teď jsme tedy klidně šlapali cestičkou až k velké zásobní nádrži na vodu. Je tu hezky, ale ponurá atmosféra. Od velkého rybníka pak podél potoka bylo několik bývalých pstruhových sádek a rybárna. Dnes je údolí opuštěné. Ale ne tak docela. Jelikož jsme zvyklí se v lese pohybovat tiše, vpadli jsme náhodou do zad stádu divokých prasat. Ta nás zaregistrovala až na vzdálenost pouhých několika metrů. Ovšem my jsme z toho setkání neměli vůbec radost, zvlášť když jsme zaregistrovali bachyni i s malými selátky. Naštěstí bachyně měla podobné pocity jako my a vzala i s rodinou nohy na ramena. Nemuseli jsme proto hledat spásu ve větvích nejbližšího stromu. Prasátka vypadla a my pokračovali dál, byť jsme byli obezřetnější a dávali pozor, abychom se dalšímu takovému setkání obloukem vyhnuli. Brzy přišla první civilizace, to už jsme dorazili k silnici z Nižboru na Lány. Po ní jsme zamířili k prvně jmenované vesnici. Na kopci na Šňárové jsme právě procházeli kolem autobusové zastávky, když tam současně dorazil i autobus, jedoucí naším směrem. Neváhali jsme tedy a zkrátili si tak cestu o nějakých pět kiláků. Vystoupili jsme v Hýskově a hned zapadli do restaurace u jezu. Doufali jsme že to bude naše záchrana, neboť už jsme neměli ani gram chleba, natož nějakého jiného jídla. A hlad jsme měli pořádný! Ovšem vzhledem k značnému množství hostů, většinou z řad cyklistů, byla kuchyň beznadějně přetížená. Po hodině čekání jsme se nedočkali ani objednávky, natož samotného jídla. Proto jsme se sebrali a vypadli pryč. Protože jsme neměli jídlo a ani nebyla jiná možnost kde si ho obstarat, vyrazili jsme na vlak k domovu. Medelák stejně zapomněl, že jeho lepší polovička má svátek, volba jízdy domů se tak stala nakonec dobrým nápadem. Vlaky nám jely ihned, motorák jsme dobíhali, na něj čekal v Berounu spěšňák do Prahy. I na metro jsme měli štěstí, byli jsme tedy doma během chvilky.

S Voříškem jsme se nakonec nesešli!

Vytištěno : 18. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 20.7.2008

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=173