Od Kácova po Senohraby

Pravidelní čtenáři tohoto webu mi začínají vyčítat dlouhodobou publikační abstinenci. Mají pravdu, nějak nenacházím inspiraci ku psaní. Ne že by nebylo o čem, pár vandrovních akcí v poslední době proběhlo, nějak ale nemám toho správného šéma. A než psát píčoviny podobné mému nezdařenému článku z nedávna, to na to raději dlabu úplně. Nicméně by alespoň stálo za zmínku že žijeme a fungujeme. Pro ten případ je ideální akce z minulého týdne, kdy se povedlo dohodnout čundr do Posázaví. Tentokrát jsme se vypravili s Bludim a Medelákem. Cíl? Kácov. Pivovar.

Pátek. Vyrážím do hospody, na místo našeho tradičního srazu. Medelák hlásí, že dorazí za deset minut, z čehož zcela správně usuzuji, že dorazí za čtyři hodiny. Už ho nějakou dobu znám. Nicméně v hospodě se logicky nenudím, zvlášť když se po telefonu náramně bavím na účet Grouly, jenž se rozhodl že si bude hrát na rákosníka a začal nejprve tím, že změnil barvu své pleti z bílé na žlutou. Ještě jsem ho neviděl, ale prý důkladně. Když mi sdělí že minimálně rok nebude moct chlastat, mé pobavení z cizího neštěstí už je neskrývané.

Nepopírám že jsem pěkná svině!

Medelák doráží, dává jedno a mizíme na vlak. Tam se setkáváme s Bludim a zcela dle plánu odjíždíme směr Sázava. Flaška s rumem koluje z ruky do ruky, kilometry ubíhají a panťák nás brzo vykládá v Čerčanech na nádraží. Přípoj jede za půl hodinky, hospoda nikde, mrzneme tedy na peróně. Sedáme na vlak směrem na Světlou nad Sázavou. Dráhy se činí a nám alkoholu chtivým vychází vstříc, v Ledečku je půlhodinová pauza. Za nádražím je restaurace, přímo se v tu chvíli vybízející k návštěvě. Panák zelený, pivko a mažeme zpátky na vlak. Ještě se stačíme od výčepáka dozvědět o vepřových hodech, plánovaných v místní hospodě na další den. Cíl na další den je tedy stanoven.

Kácov. Kroky nás neomylně vedou přímo k pivovaru. Jsme vcucnuti dovnitř, ihned zapadáme do kolektivu místních, kolují panáky, hraje se na harmoniku, zpívá se. Odcházíme jako jedni z posledních, v době kdy nálevna zavírá. Vzhledem k lehce deštivému počasí míříme pod nedaleký silniční most, jenž nám poskytl přístřeší už párkrát v minulosti.

Sobota ráno. Mrholí. Naštěstí jen krátce.

Balíme a vyrážíme pěšky směrem na Vranice. Cesta po kolejích není moc pohodlná, zato je spolehlivě nejkratší. Kus nad nádražím ve Vranicích rozděláváme v lese oheň a provádíme ohřev několika konzerv. Kempíme asi dvě hodinky, následně sedáme na vlak a míříme do Ledečka. Vepřové hody jsou pro nás dostatečným lákadlem. Činíme se, aby zásob jitrnic, prdelačky a dalších pochutin z prasátka povážlivě ubývalo. Navečer se rozhodujeme k přesunu do Senohrab, celo odpolední posedávání v jedné hospodě si už začíná vybírat svojí daň. Následuje tedy cesta do Čerčan a do zmíněného maloměstečka nedaleko Prahy. Tady navštěvujeme místní restauraci, kde se zdržíme "do židlí". Nedaleko odtud máme malý kempík, směřujeme tedy tam. Dopíjíme poslední zbytek rumu a uléháme do spacáků.

Ráno se probouzím první. Medelák nikde. V noci zmizel, vypravil se domů. Déšť je svině

Balíme a mizíme na vlak.

Co dodat? Asi už nic

Vytištěno : 21. 12. 2024 | Autor : Jan Vála | 18.12.2008

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=184