Zimní Brdy aneb Stalingrad 2009

"Jedu na čundr, i kdybych měl jet sám!!"
Tuto větu jsem pronesl někdy kolem vánoc loňského roku. To jsem se zrovna vrátil z kontroly vlastní kešky na Křivoklátsku. Bylo krásně jasno, přízemní mrazíky, sněhu poskrovnu. Ideální počasí. Věta v mém okolí nevyvolala přílišné nadšení, naopak jsem byl některými jedinci označen za magora. Svoje přesvědčení jsem vyhlásil do širého okolí, vzhledem k mojí ješitnosti se z akce už těžko dalo couvnout. Dle očekávání se vandru přislíbil zúčastnit pouze Medelák. Se zhoršením počasí se měnily i nálady. Teploty nedlouho před odjezdem padly k mínus patnáctkám, napadlo spousty sněhu, kraj se halil do mrznoucích mlh. Počáteční optimismus se pomalu začal rozplývat, po sérii nočních směn, při kterých jsme vymrzli jak holubí trus, plynule přešel ve skepsi. Nicméně na čundru jsem trval dále. Přiblížil se druhý víkend v novém roce. Končíme v práci v pátek nad ránem, máme dopoledne volné a proto je dohodnuto, že odjíždíme po osmé z Uhříněvsi.

Vstávám v jedenáct.

Beze spěchu lezu do maskáčů, dávám Medelákovi čas na dospání. Autobus mě vysadí u něj před barákem, zvoním.

Nic!

Telefon, následuje pokus o vzbuzení pevnou linkou, probuzení jeho tchána, neuvážené zavolání jeho hezčí polovičce ...

"Čau Smetanová, nevíš kde je Medelák?"
"Vy kreténi, vy snad nejste normální! V tomhle chcete jet někam ven? Jestli se Michal vrátí a bude marodit, já mu do lékárny chodit nebudu! A ty už by si taky měl mít rozum! Děte do háje!
Nevim!"
Prásk.

Čumim na němej telefon jako kokot. Fanklub u Smetanů zjevně nemám.

Zkouším další sérii hovorů na medelákovo číslo.

Ani hovno!

Chrápe jak zabitej. Zbývá možnost naložit se do hospody a počkat jestli se probudí, nebo razit zpátky domů a vyčkávat tam.

Volím druhou možnost.

Druhá hodina odpoledne a Medelák konečně žije. Tentokrát je cestování busem na něm, doráží zhruba po třetí hodině. Vyrážíme zakoupit rum, v nedalekém krámku se nad námi slitují a flašku nám dávají zadáčo. Prý ať nezmrzneme. Metrem na Hlavák, rychle zakoupit lístky a stíháme vlak jen tak tak. Budiž přičteno k naší cti, že z maskáčů jsme ve vlaku kromě jedné skupinky sami, v jiném období se to vojenským oblečením na této trase jen hemží. Přesedáme v Zadní Třebáni, vystupujeme v Radouši. Míříme na Lhotku.

"Chcípneme!"
"To jsme posrali!"

Medelák počíná můj nápad na vandr častovat nevybíravými výrazy v momentě, kdy opouštíme teplo vlaku. Neprotestuju, v řadě případů mu dávám za pravdu. Nicméně hospoda je nedaleko.

"Tak kucí, mínus dvanáct. A de to dolů!"
Kotelník v místní hospodě s mne ruce nad žhnoucím topením a vyjadřuje nám upřímnou soustrast. Když pak kolem půlnoci hlásí venku mínus osmnáct, tuhne nám úsměv na tváři.

Se zavíračkou míříme ke hřišti, máme v plánu dojít až nahoru na Bílou sovu. Naše plány se ale radikálně mění.

V posledním baráku na konci vesnice se slaví. Zjevně dobře rozjetá party. Do krajiny hlasitě zní Bílá liga od Orlíků. V chatě jsou evidentně dobrý lidi.

"Zdar volové, pojďte dovnitř!"
Jsme vtaženi do víru oslavy nějakých narozenin. Pivo, grilovaný maso, kořalka, všeho dostatek. Vydržíme do čtyř, pak vadneme a odcházíme chrápat na nedalekou tribunu u hřiště. Jediný suchý místo v kraji. Na betonu.

Vstávám jako první. Můj spacák do mínus deseti sice největší nápor zimy zachytil, ale slavně mi není. Medelák vedle je na tom hůř, skrze stěnu jeho letního spacáku "za tři kila z Kauflandu" mu vidím do ksichtu. To už je o průser, klepe se jak ratlík. První noc jsme možná přežili, náš anděl strážný se už ale pěkně nalétal a má dost. Dvakrát do stejného hovna nešlápneme.

Jedeme domů, vzdáváme to, v Brdech tenhle víkend nechcípneme!

Moje zimní výbava v podobě německého vojenského vaťáku sice není úplně k zahození, ale už chápu proč skopčáci u Stalingradu zmrznuli. Všespásný zrovna není a když se k tomu dodá ještě pohodlnost jednadvacátého století, zima je v něm pořádná. Medelák si svůj "zimní" spacák může tak akorát dát domů za sklo.

Tenhle víkend v nedaleké Příbrami zamrzla automatická meteorologická stanice ...

Co tedy dodat?

Jsme pro pár lidí sračky, co zdrhnou při prvním větším mrazu.

Je mi to u prdele!

Vytištěno : 21. 12. 2024 | Autor : Jan Vála | 1.2.2009

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=188