Jednonoční Krkavčina

Někdy zhruba ve středu padla první myšlenka o vandru na počátku víkendu. Že se jedná jen o jednu noc venku pod širákem se vědělo už od samého začátku, neb Medelákovy pracovní povinnosti nám nedovolovaly vandr obvyklé délky. Takže plán byl jasný, od pátku do soboty. Kam? Přestože jsem chvíli koketoval s myšlenkou Křivoklátska, bylo nadmíru jasné, že to neprojde. Medelák se chtěl jet podívat na Krkavčinu, skálu nad Ledečkem, místo, kde on trávil mládí a my dva na počátku let devadesátých pravidelné každoroční jarní pětidenní vandry. Proti mým plánům hrál i jeden důležitý fakt, absence dálniční známky na Medelákově autě. Díky takhle krátkému výjezdu ven jsme totiž nechtěli krmit kinder-management molochu zvaného "České dráhy" nehoráznými finančními obnosy a raději jsme zvolili přesun IAD. Pro neznalé, Individuální Automobilovou Dopravou. Do Ledečka je to od nás co by šutrákem dohodil, Medelák tedy nabídl svojí "starou rychlou káru" k přesunu směrem na místo. Plán jasný, mohlo se vyrazit.

V práci se nám nedávno povedlo vyzískat "úplatek" v podobě dvou litrů rumu, zásoby nám připadaly tedy víc než dostatečné. Půlka šišky vysočiny, dva sýry, šest buřtů, čtvrtka chleba a výše zmíněná pochutina, to vše činilo obsah našich gastro-zásob.

Pátek navečer. Medelák mě vyzvedl doma a zamířili jsme směrem jihovýchodním. Jako momentální neřidič jsem mohl mlsat lihovinu už po cestě, čímž mi cesta ubíhala výrazně rychleji. Do Ledečka jsme dorazili až za tmy, nechali jsme auto ve vsi a vyfuněli zhruba dvě stě metrů dlouhý krpál směrem k vyhlídce. Všude ležela asi dvou centimetrová vrstva sněhu. Sotva jsme navíc dorazili na místo našeho ležení, spustila se pěkná sněhová chumelenice. Než jsme stihli natáhnout plachtu nad naše bágly, pěkně zatím nacucaly mokrým sněhem. S ohněm to nebylo jednodušší, neb místní dřevo se spíše hodilo jako nehořlavá vložka kolem krbů, než jako palivová surovina. Velmi dlouho odolávalo jakýmkoliv pokusům o jeho přeměnu ze skupenství pevného na plynný. Teprve až jsem pohrozil že dojdu do auta pro flašku s naftou a způsobím zde plamenný holocaust, si dřevo dalo říct a pomalu se začal rozhořívat ohýnek. Nakonec se povedla zažehnout pěkná vatra, která úspěšně sušila vše v okolí. Získali jsme tím pěkné suché místo na spaní.

Večer se konal ve znamení konzumace všeho poživatelného, zásoby se utěšeně tenčily. Vlastně proběhl "klasický trampský večer, jak vystřižený z čítanky. Kytary, úhledný ohýnek a tichý, ničím nerušený večer ... ".

Ty uvozovky nejsou nadarmo

Kytary? A hned několik, o všechny se nám postarali moderátoři Frekvence 1. Zvuk kytar a jiných nástrojů se linul z přenosného rádia, čímž jsme měli úspěšnou hudební vložku.

Úhledný ohýnek byla vlastně obrovská vatra, nepředpisově neobložená kameny, která po metrákách úspěšně stravovala nedaleké polomy, občas se šířila po blízkém okolí a rozesílala kolem sebe žhavé kusy, které nevybíravým způsobem propalovaly naše věci. Ale hřála a sušila.

Klidný a nerušený večer ... ehm!

Tedy pokud nepočítám Medelákovo neustálé posílání obyvatel přilehlých vesnic do prdele. Z vrcholku skály, kde jsme bivakovali, se jeho volání neslo do dalekého kraje, umocněné navíc podkovovitým tvarem údolí. Jeho volání "vyližte mi všichni prdel" se mezi skalami rozléhalo, kdesi v dálce odrazilo a přibližně po pěti vteřinách se mu vracelo zpátky. Kolem druhé hodiny ráno opět počastoval okolí svými nevybíravými výrazy, přičemž se mu místo jednoho volání vrátily dvě.
"Di do hajzlu!", linulo se odkudsi z údolí.
Medelák se ovšem nenechal odradit.
"Vole, už se na to vyser, tě někdo vodpráskne!!"
Moje dobře mířená rada se minula účinkem. Nicméně se mi po čase povedlo Medeláka "utopit" rumem, čímž ten nakonec úspěšně zavřel hubu.

Před třetí hodinou ranní nám zásoby rumu došly, dva litry byly v trapu.

A tak se šlo spát.

"Ty krávo, mě snad praskne močák!" Medelák se klubal ze spacáku a s pohyby připomínajícími dementa se hrnul k nejbližšímu stromu. Pohled na hodinky, půl osmý.

Krásný, sluncem prosvícený ráno. Parádička.

A my museli domů!

Vytištěno : 21. 11. 2024 | Autor : Jan Vála | 21.3.2009

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=195