Srnčí palouk

Brzy na jaře v roce 1993 bylo deštivé počasí, zvláště pak o víkendech. Po pár vandrech, ze kterých jsme se vrátili nacucaní (tenkrát ještě vodou) jak houby, jsme se museli vážně zamyslet nad otázkou přístřeší. Na Benígrách se začala scházet různá sebranka a na Sázavě, kam jsme nejraději jezdili, jsme žádná přístřeší neznali. Taky jsme potřebovali přemístit osadu dál od Prahy. Poslední kapkou do pomyslného poháru trpělivosti bylo, když jsme s Unkasem a Medelákem v Ledečku na Krkavčině zmokli tak, že na nás nezůstaly ani slipy suchý. Celý týden před tím bylo nádherně jasno, v pátek odpoledne se zatáhlo, pršelo celý víkend a v neděli odpoledne se zase vyjasnilo. Rozhodli jsme se, že si na Sázavě postavíme srub. Hned příští víkend jsme se vydali hledat místo. Naše volba padla na místo na skalnatém kopci nad soutokem Sázavy a Hrušovského potoka poblíž Senohrab. Našli jsme plácek v mírném kopci svažujícím se do údolí Hrušovského potoka, asi 50 metrů pod paloukem, na kterém jsme v minulosti párkrát tábořili a který jsme kdysi nazvali Srnčí palouk. Ještě ten víkend jsme vyčistili okolí a vyměřili srub.

Ještě než začnu popisovat stavbu musím zdůraznit, že jsme používali jako stavební materiál spadlé stromy a že jsme nikdy nepodřízli jediný strom !

Celá stavba trvala pět víkendů. Větší část boudy jsme postavili s Medelákem a Unkasem. Zarovnali jsme plácek pod budoucím srubem tak, že jsme základy zapustili asi 20 cm pod úroveň okolní země. Základ měl rozměry 5 x 3,5 metru. Stěny jsme dělali z klád nejmenšího průměru 20 centimetrů. Každá kláda byla na obou koncích sesekaná na polovinu a tím navazovala mezi dvě z každé navazující stěny. Spoje stěn byly stlučeny hřebíky, na exponovaných místech kramlí. Každá kláda byla po obvodu zarovnána aby dobře seděla na té pod ní. V přední stěně bylo okno s rozměrem stran 70 cm. V pravé boční stěně byly dveře, další malé okénko bylo v zadní stěně v pravém horním rohu. Přední stěna byla vysoká necelé dva metry, zadní přes dva metry. Tím byl docílen sklon střechy směrem dopředu. Strop byl z prken, potažený lepenkou. Okenice a dveře byly z malých, asi deset centimetrů širokých klád. Zadní okénko mělo vyklápěcí plexisklo a okenici z prkna. Stěny byly zevnitř potaženy igelitem a přes něj dekami a nefyvatou z důvodu zateplení. V levé části srubu byla palanda, v pravé části od okna byly kamna ( Petry ) s kouřovodem vyvedeným přes kameninovou rouru přední stěnou ven. Vedle dveří byly poličky. Na zadní stěně byla velká police a věšáky. Na stěnu s dveřmi navazovala veliká předsíň, vysoká 2,5 a veliká 5×3,5 metru. Byla obehnána zábradlím a měla tři východy. Vpravo byl stůl, u něj lavice. Nosníkem bylo šest stojin, na kterých byla sbita konstrukce střechy. Střecha byla stejně jako u srubu z prken, potažená lepenkou. U zadní stěny byl přístřešek na dřevo. Ohniště bylo vlevo od srubu a bylo obehnáno silnými kládami na kterých se sedělo.
Srub stál v poměrně řídkém lese, vedly však k němu jenom tři přístupové cesty. Nejpohodlnější vedla zadem přes kopec od hotelu Hrušov, druhá vedla bokem svahu od koupaliště Baštírna. Nejkrkolomnější cesta vedla zpředu od Hrušovského potoka. Za srubem byl hustý smrčinový les. Okolní les byl bohatý na dřevo.
Srub byl v hrubé stavbě hotov v květnu roku 1993. Boudu jsme začali navštěvovat stále častěji a ve stále větším počtu. Místo získávalo na oblibě a tak se sem začala pravidelně sjíždět celá osada. I o další návštěvníky nebyla nouze. Na srub jezdili i Robik a Grepa. Unkas párkrát sebou vzal i Moniku. Všichni se výrazným způsobem zasloužili o konečné zvelebení srubu do stavu, který by se dal porovnat s luxusní víkendovou chatou. Často jsme navštěvovali místní restauraci Nádražní pension v Senohrabech, kiosek Baštírna a hotel Čihák. Zdálo se, že jsme našli ideální místo pro osadu. Srub byl výborně umístěný, velmi dobře zateplený ( v největších mrazech se v něm dalo přebývat v tričku s krátkým rukávem ), bylo blízko ke koupališti a k hospodě. Nadšení trvalo až do osudného března ...

Začátkem března 1994 jsme při jedné z mnoha víkendových pobytů měli nečekanou návštěvu. Místní myslivecké sdružení. Dali nám důrazně najevo, že žádné sruby ve " svém revíru " netolerují. Dostali jsme čtrnáctidenní lhůtu na likvidaci, jinak prý srub rozřežou motorovou pilou. Protože svoje hrozby mysleli evidentně vážně, rozhodli jsme se , že srub rozebereme a místo opustíme. Za čtrnáct dní jsme s Robikem vyrazili na místo a začali odvážet první věci. V sobotu jsme první várku odvezli do Prahy s tím, že se večer vrátíme, přespíme na místě a v neděli odvezeme další. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme v noci přijeli na místo a místo srubu nás přivítalo jenom doutnající spáleniště. Do druhého dne jsme přespali dole na Baštírně a ráno se šli kouknout, co se vlastně stalo. Ze srubu zbyla jenom hromada popela. Kolem spáleniště byl vykopaný kolem dokola žlab ( aby se oheň nerozšířil do lesa ), což vylučovalo možnost, že šlo o nešťastnou náhodu. Srub byl úmyslně zapálen ! "Někomu" se nechtělo srub pracně rozřezávat, proto zřejmě polil boudu benzínem a zapálil. Žlábek vykopaný kolem o tom svědčí. "Někdo" si nedal ani tu práci vynosit zbylé věci ven a tak jsme přišli o spoustu cenných věcí. A tak našim myslivcům patří stejná věta, jakou častujeme naše vítězné hokejisty na mistrovství světa : "Hoši , děkujem !!!!!"
V současné době (r. 2002) je kolem místa srubu obrovská mýtina po provedených prořezech lesními dělníky. Tam, kde býval kdysi krásný les je teď plocha o rozloze 500 x 500 metrů plná pařezů . Kromě jedné ohořelé klády nic nenasvědčuje tomu, že zde stával kdysi srub. Bohužel se nedochovaly ani dobové fotografie, které by alespoň připomněly jak srub vypadal. Zbývají tedy pouze vzpomínky a vlastní kresby.

Vytištěno : 19. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 10.7.2007

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=23