Přechod ?? Ne, přejezd Brd

Na úvod zabrousím do dnes už poměrně vzdálené historie. Psal se rok 2004. Naše webové stránky tehdy ještě hostovaly na nepříliš kvalitním webuzdarma, který tou dobou naším představám pomalu přestával vyhovovat. Padlo rozhodnutí přejít na placený prostor, který nám nabídne o trochu lepší podmínky, než ten neplacený. To nebyl žádný problém. Ten však nastal při hledání domény. S Džardou jsme vyzkoušeli spoustu a spoustu názvů, vždy se stejným výsledkem. Doména obsazena. Došlo i na pokus, přivlastnit si doménu Vandry. Cézetko plný, Com taky. Hodně nadějí jsem vsázel na koncovku Net. Plno. Ovšem ten web nás zaujal. Objevili jsme Olinka.

Hned na první pohled nám bylo jasné, že lidi kolem Olinka razí úplně stejný styl vandrů. Žádní ortodoxáci, nemající problém složit hlavu kdekoliv to jen trošku jde. Taky tam rum teče proudem, místa jako je Nižbor, nám jsou důvěrně známá. Stránky Olinka se staly místem našich častých návštěv. Pak nám na chvíli zmizel z očí, neb svoje webovky stěhoval a předělával. Nedávno jsme na sebe zase narazili.

Před měsícem jsme s Bluďákem a Terkou byli na brdském vandru, na němž padl návrh zkusit bandu kolem Olinka vytáhnout "napít se do lesa". Olinek reagoval pohotově a krátce poté se zrodila myšlenka frončaftu. Termín byl začátkem února. Tedy tento víkend.

Plán byl celkem jasný. Slezeme se někde na nádraží a zamíříme do hvozdů. Trošku jsme koketovali s myšlenkou zamířit na Kokořínsko, Brdy nakonec vyhrály.

Člověk míní a můj chlebodárce mění. Na sobotu jsem totiž před dlouhou dobou přislíbil "odbornou" účast na prezentaci jednoho "zboží". Výpomoc jsem odmítnout nemohl, vandr ale už vůbec ne. Nastalo tedy operativní řešení, konzultace v páteční dopoledne přes mobilní operátory a na světě byl plán nový.

Místo standardního přesunu MHD k vlaku a následným přesunem organizací ČD do oblasti určení, jsem skočil do auta. Nejdříve jsem vysbíral Olinka na Černém Mostě, následně Bluďáka v Uhříněvsi. Cesta k Brdům byla na páteční odpoledne nezvykle prázdná. Aby taky ne, poletoval sníh, silnice nebyly nijak zvlášť kvalitně sjízdné a předpovědi počasí se předháněly v katastrofických scénářích. Po krátké jízdě jsme stanuli v Kytíně. Náš první cíl - keška. Umístěná na kraji rybníka uprostřed zmíněné obce. Chvilku jsme tam hledali při baterkách a naše snažení bylo nakonec korunováno úspěchem. K přemístění na vysoko položené Roviny jsme opět použili devadesáti kilowatů ukrytých pod kapotou mého ocelově hliníkově plastového oře. Náš záměr byl prostý, zapadnout do útrob hospůdky U čunčí huby na Rovinách. A ouha. Zavřeno. Už jsem otáčel auto s tím, že se vrátíme zpátky do Kytína, když se na sále hospody rozžala žárovka. Měli jsme vyhráno, právě otvírali. Nemusím vám jistě popisovat, s jakou rychlostí jsme zapadli dovnitř. Piva, kořalky, výčepní to k nám hrnul pod tlakem. V pozdně večerních hodinách jsme sbalili fidlátka a vyrazili vstříc zimě. Auto jsem zanechal před hospodou. Cesta vzhůru ke skále na Rovinách byla krátká, zato však díky hlubokému sněhu náročná. Místy jsme se bořili po kolena. Suché místo na spaní neexistovalo, museli jsme tedy přikročit k zakopání. Vyhrabali jsme si ve sněhu, vystlali ho celtami, dali pár panáčků kořalky a odebrali se do říše snů.

Půlku noci sněžilo. Celtu, která mě měla krýt před náporem sněhu shora, jsem ve spánku ze sebe zkopal. Probudil jsem se s půlkou spacáku mokrou. Bluďák byl taky vzhůru, ten však noc ustál o něco lépe. Olinek nevěděl o světě. Sbalil jsem si v rychlosti věci, zanechal kamarády na místě a vypravil se k autu. Musel jsem do rachoty. Ometl jsem slušnou čepici, jež mi za noc napadla na Fordíka a vydal se ku Praze. Cestu mi však záhy zahradilo zapadlé auto na jediné přístupové cestě k Rovinám. Za pomoci polní lopatky a mohutných výdajů energie se nám povedlo autíčko vyprostit ze závěje a moje cesta byla volná.

Nemá cenu popisovat mojí pracovní anabázi. Vinoř, Stará Boleslav, Letňany, opět Vinoř. V odpoledních hodinách jsem byl konečně zproštěn pracovních povinností a vyrazil jsem opět k Brdům.

Co dělali ti dva týpci od nás, to nechám v jejich popisu. Předávám slovo Bluďákovi ...

Co dělali ty dva týpci?

Přestože už byla na mne celkem pokročilá hodina ranní, podařilo se mi párkrát po odjezdu Lávy ještě usnout. Takže střídavě jsem spal a pozoroval kolem-jedoucí běžkaře. Někdy kolem desátý, možná jedenáctý, se vzbudil Olinek. Sdělili jsme si navzájem zážitky z noci a spánku, povařili něco málo čaje s rumem a citronem. Pak jsme sbalili bágly. Došli jsme si pro krabičku GC na Skále. Tam jsme trošku kufrovali a prohledávali každou sněhovou muldu v domnění, že je v ní skryt pařez.

Po úspěšném odlovu jsme se vydali směr Skalka. Drželi jsme se relativně prošlápnuté stezky a kanadami úspěšně ničili běžkařskou stopu. Kupodivu nikdo nenadával, a to jsme těch běžkařů potkali stovky. Na rozcestí jsme se na chvíli posadili na odpočívku a pozorovali turistický cvrkot. Stačilo tam projít mraky turistů, běžkařů a něco málo skautů. Zvláštní stvoření, oni si do lesa tahaj na výlet klacek s vlajkou. Ech by mi radši tahali bágl Ovšem vrchol bych, když se na cestě zastavil páreček běžkařů a pani vesele praví směrem k partnerovi, hele to jsou trempové, ukazujíc při tom na nás. Jak kdybychom seděli někde ve výběhu a byli na listině ohrožených druhů.

Po menší pauzičce jsme opět vyrazili na cestu. Prošli jsme kolem lomu, kde jsme minule tak hezky zakempili a dorazili na Skalku. No zima byla celkem solidní, takže nechtěl jsem být jak bezdomáč a lemtat tam studený pivo. Takže volba na čaj s rumem. O svoje slovo se přihlásil i žaludek, poslali jsme mu tam tedy párkrát zopakovanou sérii bramboráčků. Když už jsme se trošku rozkoukali, zavelel Olinek, že si přesedneme k ohni. Přeci jen na lavičkách bylo docela chladno, u ohně zas vedro.

V družném rozhovoru u piva a čaje s rumem, jsme zabíjeli nudu a čekali na Lávu. Byli jsme podarováni vskutku nadstandardní, až přímo luxusní zelňačkou. Fakt prima pocit, si tam tak sedět, debužírovat, chlastat a pozorovat atlety, jak si to vždycky přihasí, osvěží se, a jedou zase makat do kopců. No někdy kolem půl pátý, nebo spíš půl šestý, už začalo osazenstvo, potažmo obsluha stánku a ohně, s kterými jsme báječně pokecali, projevovat tendence k odchodu a zavření kšeftu. Naštěstí zrovna v tu chvíli se ozval Láva, že je pod kopcem. Urychleně jsme tedy dopili, rozloučili se a odešli na vyhlídku, kde jsem se pokochal výhledem na zasněžený Mníšek a Olinek odlovil krabičku. No a pak už jen hurá s kopce dolu, směrem k autu ...

A ostatní viz článek.

Já jsem za soumraku dojel na předem domluvené místo nad Mníškem. Bluďák s Olinkem dorazili a vydali jsme se na překonání Brdského hřebene. A opět za nás energii vydávaly ropné produkty. Proč pěšky, když máme motor. Do Haloun je cesta dlouhá, brázděná hlubokým sněhem. Silnice však sjízdné byly a my za několik chvil stanuli před hospodou U zrzavého paviána. Zanechal jsem auto nad restaurací a obratem nás to vcuclo dovnitř. Lokál byl plnej maskáčů. Hrálo se, zpívalo. Noc pokročila a první odpadlíci se odebírali ke svým ležením, zpravidla do nepříliš vzdáleného lesa. Několika panáky se nám povedlo "uplatit" servírku, aby s námi vydržela ještě dlouho poté, co sál opustili poslední hosté. Scénář byl jasný, alkohol do nás padal jak Němci do krytů. Jím notně posílení, jsme se následně vydali do blízkého lesa. Musím dodat, že jsme ze všech trampíků došli nejkratší vzdálenost a ustlali si hned za potokem. Místečko parádní, před námi už tu kdysi někdo ležel, nemuseli jsme tedy do sněhu hrabat. Povedlo se nám i rozdělat oheň. Krátce jsme se posilnili na noc a pak už nevím o světě.

Noc byla mrazivější než ta předešlá. Přesto jsme to bez úhony ustáli. Kolem nás bylo procesí maskáčů, večerní odpadlíci se pomalu sbírali v našem okolí a vydávali se na cestu. Zaujal nás chlapík, bílej stěna, nocující poblíž nás. Prošel kolem se slovy ...

"Kurva, v tědle letech, že se na to nevyseru! Eště sem se večer vykoupal v potoce!"

Jeho naskáče dávaly tušit, že o večerní nehodě nekecal. Jeho soukmenovci jeho slova potvrdili. "Jó, Johny, to je klasika. To je celej von!"

Povařili jsme čaj, pojedli a vydali se na cestu k domovu. Ještě bylo potřeba vykopat auto z ledu, neb nám za noc solidně přimrzlo k zemi. Navíc jsem večer namáčknul čumák na plot, tudíž prostor pro manévrování byl nulový. Přišla na řadu práce s vojenskou polní lopatkou, jíž se nám povedlo Fordíka z ledového sevření vyprostit. Následovala cesta domů.

Tak. A klasická recenze na závěr.

Přestože jsem byl půlku soboty pryč, vandr se z mého pohledu výrazně povedl. Olinek se ukázal jako slušnej tahoun. Naše vandry se totiž odehrávají s téměř pravidelným scénářem. V pátek vypijeme ze zásob co se dá a v sobotu už zpravidla umíráme. Ne však s Olinkem. V sobotu tak přišla slušná smršť. Takže, luxus, parádička!!

Už se těším na Klínec

Vytištěno : 21. 11. 2024 | Autor : Jan Vála | 11.2.2010

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=237