Padrťské rybníky - Jordán - Jince

Brdská padesátka. Takto by se možná taky dal nazvat vandr z tohoto víkendu. Naše kilometrická banka poskočila o hezkých pár tisícových metrických jednotek výše. Leč nepředbíhejme, vše popořádku. Už o nějakých 14 dní nazpátek jsme s Čundrboyem domluvili čundr do vojenského prostoru Brdy a rozeslali jsme info na všechny strany. Výsledkem byl překvapivě veliký zájem o návštěvu Vojenského Újezdu a už od začátku bylo jasné, že sami nezůstaneme. Vedly se diskuze o změně cílové lokality, z důvodu zhoršení počasí, zůstával jsem však neoblomný a tvrdošíjně trval na Brdech. Se slovy, "Přece nejsme žádní čajíčci, aby jsme před trochou sněhu zalezli pod převis", jsem odolával opakovaným pokusům Čundy o přehodnocení vandrovních plánů. Nakonec svou snahu vzdal, se slovy "Když chceš vojenský, tak se hezky projdeš!"

V plánu byly trasy dvě. Kratší a delší. Obě měly stejný počáteční cíl, to jest Padrťské rybníky. Z Věšína do Bukové, pak kolem Jahodové hory a chaty Václavka k hornímu z obou vodních ploch. Ještě v pátek mi Groula poslal souřadnice pěkného místa na spaní, někde v oblasti bývalého Kolvína, směřoval jsem tedy spaní na první noc sem. Druhý den se mělo rozhodnout, dle času míry ochoty kráčet větší vzdálenosti, mezi pochodem přes Lovecký zámeček do Strašic a Mýta, nebo nasměrovat svoje kroky přes hřebeny k Jincům. Delší trasa měla mít celkově cca. 35 kilometrů, kratší o 15 méně. Trochu jsme si to však prodloužili ...

Nastal pátek, 12. března 2010. Dopoledne pracovní proces, odpoledne výjezd ven. Sednul jsem na metro a po dlouhé době opět využil jeho služeb, kterých jako Pražák používám v míře opravdu minimální. V Béčku jsem nebyl snad deset let. Na Knížecí jsem notnou chvíli hledal šesté stanoviště, odkud měl odjíždět náš autobus. Začali jsme se scházet jak švábi na pivo. Dorazil Čundrboy, vzápětí Terka. Pak Olinek a ve finále Žofka s Jeťákem. Tlak měl za námi dorazit o spoj později. Ochotný autobusák nás naložil a vyrazil na Příbramsko. Po více jak hodině cesty nás vyložil ve Věšíně a automaticky s úsměvem ukázal na blízkou hospodu. Dbát jeho rad jsme se nemuseli příliš přemlouvat. Beztak jsme ve Věšíně museli čekat na Tlaka.

O dvě hodiny později volal Tlakoun, že vystupuje z autobusu v Rožmitále a že maže pěšky, neboť mu naším směrem už nic nejede. Za necelou půlhodinu odhadoval Čundrboy jeho pozici zhruba na polovinu cesty, když vzápětí se rozrazily dveře a do lokálu vkráčel Tlakoun.
"Vole, ty jsi snad běžel, ne?"
"No, půlku cesty! Sem tu chtěl bejt brzo!" odvětil nevinně Tlak. Holt celej on.
Po několika rundách jsme zvedli kotvy a vyrazili vstříc temnému lesu na severu.

Sněhu bylo v lese tak 15 až 20 centimetrů. Prošli jsme Bukovou. Tady se moje plány začaly radikálně měnit. Vydali jsme se směrem na Červený vrch. Nedaleko lomu však Čunda pocítil naší snahu nedojít k jeho vytouženému seníku a se slovy "dyť je to jen kousek" přidal do kroku. Tlakoun a Terka se ho chytli, Žofka s Jeťákem byli kdesi vzadu a my s Olinkem v nočním lese osiřeli. Snaha dohnat přední skupinu, nebo se jí dovolat, vyzněla naprázdno. Zbývalo nám držet se stop, nebo roztrhnout partu. Zvolili jsme první variantu a šlapali po stopách, linoucích se čerstvým sněhem severním směrem. Cesta i se stopami po delší době uhnula trochu doprava, po levé straně se rozprostřelo pole Padrťského tankodromu.

Stopy náhle zabočily do zmíněného pole. Drželi jsme se jich. Po nějaké době se nám však v rozlehlé pustině ztratily. A my nevěděli kam jít. Na volání nikdo neodpovídal. Na planině foukal dost ostrý vítr, ve kterém naše volání zcela zaniklo. Navigaci jsme u sebe sice měli, neměli jsme ale ponětí, ve kterých místech se nachází cíl Čundovy cesty. Povedlo se mi v bažině propadnout ledem a nabrat si vodu do bot.
"Serem na to, první les a chrápem! Dál nejdeme!"
Vybrali jsme nejbližší cíp lesa a zamířili k němu. Vtom proti nám, asi v půl kilometrové vzdálenosti zablikala baterka. Odpověděli jsme zuřivým blikáním a voláním. Svit baterky však neúprosně postupoval doleva a na nás nereagoval. Dosáhli jsme okraje lesa a nalezli stopy naší první skupinky. Už jsme zvažovali ulágrování v lese, když se mi na mobil dovolal Tlakoun a ujistil nás o úspěšném nalezení seníku. Vyrazili jsme tedy za nimi a po dvaceti minutách stanuli na místě. Chvíli po nás dorazili i oba opozdilci. Seník, pravda, krásnej. Nicméně nás Čundrboy ujistil, že pokaždé, když tu v minulosti spali, je tu vybrali myslivci. Výborná představa, táhneme se deset kiláků lesem, jsou tři hodiny ráno a my jdeme spát do stavby, kde je vysoká pravděpodobnost kontaktu s místními lesníky.

Ráno nám dalo za pravdu. Za seníkem zazvonil zvuk naftového motoru a brzy po něm následoval neznámý hlas.
"Tak kucí, vstáváme! Tady nemůžete spát, sem choděj zvířátka na dlabanec!"
Docela přátelský, ale nekompromisní hajný.

Bylo krátce před sedmou hodinou ráno. Spali jsme čtyři hodiny.

Sbalili jsme si fidlátka a zamířili na další cestu. Lesník nám ukázal cestu s jedinou lávkou přes Klabavu. Po jejím překonání jsme krátce přeběhli pole a dorazili na cestu. Právě ve chvíli, kdy tady začínala těžba dřeva. V sobotu ráno a tady se maká jak o život.

Vyrazit na Padrtě a nevidět rybníky by byl hřích. Vydali jsme se na hráz spodního, poté k vrchnímu. Kousek od něj jsme v lese konečně našli klidné místečko na rozdělání drobného ohýnku, určenému o ohřátí snídaně. Nacpali jsme si pupky k prasknutí a popili několik čajíků s rumem. Využil jsem příležitosti a vyrazil přes hráz pro kešku, umístěnou na druhém konci rybníka. Úspěšně jsem našel, vrátil se a za chvíli jsme se opět sbírali na cestu.

Bylo něco málo před desátou hodinou dopolední.

Vyrazili jsme na cestu. Tu delší cestu. O pochodu na Strašín nechtěl Čundrboy se Žofkou ani slyšet. Moc jsme neprotestovali, neb po cestě byla dopadová plocha Jordán, se stejnojmenným předválečným pěchotním srubem. Ten jsem chtěl vidět. Navíc jsme byli ujištěni, že nejde více jak o 15 kiláků. GPS to potvrdila. Jenže vzdušnou čarou.

Po vlastních stopách jsme se vydali zpátky ke dřevařům a odtud jsme zamířili podél Klabavy k Loveckému zámečku. Cesty krásné, udržované ještě lépe než mnohé ulice v Praze. Říčka nás dovedla až ke zmíněnému zámečku. Po krátkém zastavení jsme se otočili o stoosmdesát stupňů a jali se stoupat táhlý kopec až na náhorní planinu na Jordánu. Cestu nám však zatarasila nečekaná překážka, oplocený vojenský prostor. S kamerou u brány. Museli jsme se otočit a zajít si pořádný flák cesty, ve snaze uzavřený prostor obejít. Povedlo se. Poté už následoval nechutně zdlouhavý, přestože mírný stoupák. Více jak hodinu jsme šlapali neustále do kopce, který snad nebral konce. Nakonec jsme vrcholku dosáhli a dorazili na Jordán.

U pěchotního srubu jsme se nezdrželi více jak deset minut. Museli jsme z náhorní plošiny pryč. Vítr neskutečně foukal, pořádně ledový. Během chvilky jsme byli promrzlí na kost. Zamířili jsme tedy směrem k Valdeku. To už se šlo z kopce, což byla poměrně pohodlnější cesta, zato však podstatně klouzavější. Na kraj se brzy snesla tma. Když jsme dorazili k rybníčku Pod Valdekem, už nebylo vidět na krok. Zašlo se pro vodu a následně na nepříliš vzdálený seník. Našli jsme jej v pohodě, kus za ním v lese rozdělali malý oheň a povařili véču. Únava si však brzy vybrala svojí daň a my se postupně rozutíkali, každý ke svému ležení.

Spalo se o poznání pohodlněji. Kupa sena pod zády hřála. Sice jsem ležel jak v rakvi, neb se seno pode mnou zmáčklo a já se ve finále nemohl ani otočit ani na bok, příliš mi to ale nevadilo a celou noc mi bylo krásně teploučko. Vstávali jsme podeváté hodině ranní, tentokrát žádnou rukou zákona nerušeni. Opět nastalo rožnění, smažení a ohřívání všeho, co se jen dalo pozřít. Zabalili jsme a vydali se na cestu.

Tentokrát jsme se trhli.

Já s Olinkem a Tlakounem jsme vyrazili dle plánu k vlaku, zbytek party otočil a zamířil do nějakých dalších prdelí. Upřímně řečeno, na další průzkumy jsem neměl náladu. Do tamní oblasti jistě brzy vyrazím znovu a z podstatně bližšího dojezdového bodu. Nějaké místa na objevení si tam musíme nechat.

Trhli jsme se a už se nepotkali.

Dorazili jsme do Jinců, po necelých dvou hodinách pochodu. Pohltila nás restaurace na náměstí, s jídlem naprosto luxusním a porcí, že jsem i já, zdatný jedlík, měl dost práce s přesunutím oběda do svých útrob. Zalili jsme to třemi Staroprameny a vydali se směrem k vlaku. Snahu o odlovení nedaleké kešky jsme vzdali, kvůli nedostatku času a soukromému pozemku, který nám ležel v cestě.

Dorazil Budějovičák a přímou linkou nás dopravil do Prahy.

Tolik popis a teď trochu dat a recenzí.

Naše honba v pozdních pátečních večerních a prvních sobotních ranních hodinách za seníkem nás stála 9,5 kilometru. Devět a půl kiláku jsme se hnali, aby jsme se necelé čtyři hodiny vyspali. Zcela proti mým zásadám jsme si přímo vykoledovali persekuci od ruky zákona, neboť jsme jim vběhli přímo do rány. Obvykle se vyhýbám místům, kde hrozí reálná možnost setkání s myslivostí. Nemá cenu je zbytečně provokovat. Další čtyři kilometry jsme se museli vracet na původní místo určení, k hornímu Padrťskému rybníku. Oproti pěti kilometrům plánovaným, jsme si tak běhali tmou devět kiláků zbytečně.

Z předpokládaného průzkumu zbytků vesnic v okolí rybníků nebylo nic.

Za celý víkend jsme nachodili 51 kilometrů, já ještě o jeden a půl víc, díky mému odlovu kešky za hrázi horního rybníku. Olinek to trefně nazval "štvanicí". Za sobotu jsme zmákli 37 kilometrů.

S Čundrasem do sebe v práci ryjeme, samozřejmě z legrace, hecujeme se a vzájemně si "vychytáváme mušky". On mi tenhle vandr ukázal jaký dovede být pochoďák. Uštval mě, pravda. Ale zároveň se projevil jako letní dítko, paďourek, který při menší nepřízni počasí mizí do výdobytků civilizace a neumí si představit spaní venku. Skóre je tedy 1:1 Čunda je navíc totální odpůrce navigací a dával mi to výslovně sežrat. Zvlášť si vychutnával naše kufrování uprostřed nočního pole a častoval mě s radostí větou "Dyť máš navigaci, tak jak je možný, že jsi netrefil?" Trochu zapomněl na skutečnost, že jsem od začátku ani nevěděl, kam vlastně máme jít, kde se cíl naší cesty nachází. Pamatuju si však na dobu, kdy mi taky Čundas vyrážel mobilní telefon z ruky s větou "Každej debil, má svůj mobil". Dneska mobil nepustí z ruky, jeho účty za SMS jdou do tisíců. Narozdíl od mých účtů. Já si počkám, já budu mít svoje Déja vu, já se mu připomenu, až bude mít svůj Garmin v ruce ....

Ale dost špičkování

Rád jsem se podíval na Jordán. Na místní dopadové ploše jsem dosud nikdy nebyl, pěchotní srub znám jen z fotografií a z filmu Obecná škola. Na Brdech je krásně, především vojenský prostor nemá chybu.

Takže, i když mám spoustu keců okolo, líbilo se mi tu moc a rád se sem ještě brzy podívám !! A byl to super vandr !!!

Vytištěno : 21. 11. 2024 | Autor : Jan Vála | 15.3.2010

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=240