Boulogne sur Mer - Dunkerque

Dovolená do Francie. Pod tímto pojmem se převážné většině českého obyvatelstva vybaví Paříž nebo Reims (Remeš) s jejich historickými památkami, nebo Azurové pobřeží kolem Marseille s lidmi přecpanými plážemi a teplým podnebním pásmem. Mě se zalíbilo nahoře, v severní části zmíněné země, oblasti zvané Normandie a Pas de Calais. Moře je zde studené, tamní pláže proto nebývají příliš často napěchované lidmi. Vody kanálu La Manche, zakusující se po dlouhé roky do místního skalnatého pobřeží, zde vytváří malebné scenérie. Pomyslnou třešničkou na dortu je pro mě vojenská historie, vážící se k těmto místům. Od Norska až po Španělsko vybudovala německá armáda během druhé světové války silný pás pobřežních betonových obranných postavení, majících za úkol bránit "pevnost Evropu" před případnými invazními silami. Toto opevněné pásmo bylo nazváno Atlantickým valem. Právě v místech Pas de Calais a Normandie bylo opevnění nejpočetnější. Je zde k vidění pestrá škála dělostřeleckých baterií, kulometných krytů, pozorovatelen a spousty dalších pevnůstek s různorodým předurčením. Pro člověka zajímajícího se o bunkry je tam doslova ráj.

Zhruba před dvěma měsíci jsem začal plánovat letošní další výjezd do těchto míst. V pořadí již třetí výpravu tímto směrem jsem zamýšlel uskutečnit koncem července, což se také nakonec také splnilo. Protože mám letos už málo dovolené, nezbývalo než dovolenou přirazit k víkendu a omezit pobyt ve Francii jen na pár dní. Na nabídku polo-vandru do zahraničí zareagoval Medelák, svojí účast přislíbil a také splnil. Přišel tedy čtvrtek, 29.července ...

Dopoledne jsem musel ještě vykonávat práci pro svého chlebodárce, sotva se však přiblížila třetí hodina odpolední, zamířil jsem k Uhříněvsi. Mnou zatracované a mnohdy mé nervy vysilující pražské silniční kolony byly tentokrát ke mně milostivé a já překvapivě brzy dorazil k Medelákovi. Ten již na mě čekal. Měli jsme naloženo vše potřebné, zamířili jsme tedy požadovaným směrem. Západním. Opět jsme periférií a částí intravilánu našeho hlavního města projeli celkem bez problémů. Po dálnici D5 jsme spolykali první desítky kilometrů a v předvečerních hodinách stanuli na poslední pumpě na našem území, před Rozvadovem. Zde proběhla zastávka k potřebnému doplnění paliva v autě, krátkému odpočinku a pojedení produktů, nabízejících v místním Mekáči.

Když jsme překračovali hranice Říše, slunce stálo ještě poměrně vysoko nad obzorem. Za Norimberkem se sneslo níž a brzy poté se Německo začalo nořit do tmy. Za městem Frankfurt nad Mohanem jsme dali další potřebnou odpočinkovou pauzu. Na tomto místě musím přiznat nedostatky v našem jízdním plánování. Za volantem jsme se měli střídat, jeden měl spát, zatímco ten druhý zapichovat zrak do německých dálnic. Jenže oba jsme byli zpočátku "čerství" a únava si na nás vybrala svojí daň ve stejnou chvíli. Takže když mi začaly "padat víčka", Medelák už klimbal vedle. Káva a energy drink, spolu s dlouhými přestávkami nakonec vykonaly své a my mohli pokračovat dále.

Oproti dvěma minulým výpravám tímto směrem nás nové mapy v TomTomu od Aachen nehnaly kolem Lutychu (Liége), ale zavedly nás pěkný kousek do Holandska. Na jedné z tamních pump jsme doplnili zásoby ropných derivátů v nádrži mého Fordu.

Cesta přes Belgii byla tradičně rychlá, pohodlná, střídaná krátkými přestávkami k nabrání sil. Když jsme minuli ceduli, informující řidiče že právě vjeli do Francie, věděli jsme, že cíl naší cesty je na dosah. Po dalších padesáti kilometrech jsme opustili dálnici a po místních okreskách dojeli k plážím. Za severním okrajem městečka Audresselles je parkoviště, známé z dřívějška, ležící jen pár metrů od nejvyšší hranice přílivu. Bylo půl čtvrté ráno. Ford Focus nabízí celkem komfortní spaní, čehož jsme vzápětí využili.

Probudili jsme se po osmé hodině. Sluníčko si dávalo záležet a pěkně do nás pražilo. Nezbytný pokrm zalitý kafem a razilo se dál. Tentokrát směrem k mysu Gris-Nez, na jehož hřebeni se tyčí krásný maják a meteorologická stanice. Jsou odtud krásné výhledy na pobřeží oběma směry a přes kanál na White cliffs of Dover.

A opět odbočka od popisu k úvahám. Když jsme na Gris-Nezu byli předloni, probíhaly tu rozsáhlé stavební práce. Budovala se příjezdová silnice, velké parkoviště poblíž majáku a cestičky od něj spolu s vyhlídkovými plošinami. Přes obrovský rozsah prací, které zde proběhly, je parkoviště zadarmo !! Tady u nás, když se něco zrekultivuje, šoupne se na příjezdovku závora spolu s vrátným a vybírají se zlaťáčky. V celé Francii jsme ani jednou nemuseli platit za odstavení svého auta na krásných udržovaných parkovištích. A docela pravidelně jsme potkávali uklízecí čety, jež trávníky kolem odstavných ploch čistily od pár pohozených odpadků. Když to jde tam, proč to nejde u nás?

Ale zpátky k popisu. Od Cap-Gris-Nezu jsme autem vyrazili podél pobřeží severovýchodním směrem. Ve vesničce Tardinghen nás zaujal moc pěkný kostelík, tyčící se na mírném návrší nad místním hřbitovem. Hezky udržovaný, od něj pěkný výhled k moři. Najdete ho ve fotkách.

V tuto chvíli jsme se notně přiblížili k V3-Blockhouse. Tato podzemní továrna, mající za úkol během války odstřelovat projektily zvanými Vau-draj centrum Londýna, byla vybudovaná poblíž vesnice Mimoyecques. Šlo o obrovský podzemní komplex, kde krom muničních skladů měla být zbraň V3 instalována v několika kusech. Základna měla být schopná chrlit 300 kusů raket za hodinu na zmíněné město. Komplex však byl francouzskými odbojáři nahlášen spojencům, ti na něj podnikli útok masivním bombardováním, včetně shozením pumy Tallboy. Vzhledem k těžkému poškození tak projekt zůstal nedokončen a na Londýn nedopadla ani jedna z raket. Nyní se zde nachází muzeum. Vstupné činí 5,50 euro na dospělou osobu. V muzejní budově před vstupem do komplexu doporučují teplé oblečení, což jsme jim během chvilky dali za pravdu. Už pár podzemních prostor jsem v životě navštívil, ale tady je skutečně neobvyklá zima. Obrovské prostory vylámané ve skále, podzemní nádraží kam se vešel celý vlak, maketa kanónu V3, vše působí monumentálně. Mnoho lidí zde za vyrubání této "továrny na smrt" zaplatilo životem.

Jak se sem dostanete? Z dálnice A16 sjedete odbočkou na Saint-Inglevert, odtud podél cedulí pojedete na Mimoyecques. Informační tabule se šipkou k parkovišti u muzea už potkáte po cestě. Souřadnice parkoviště jsou: N50 51.131 E1 45.522

Prohlídka nám zabrala tak hodinu. Prochladlí z podzemí jsme vyrazili na místo, zaplavené žárem poledního sluníčka. Nad vsí Escalles se tyčí vyšší kopec, sahající až k pobřeží. V této poměrně nížinaté krajině je významnou dominantou. Na jeho vrcholu se tyčí maják Blanc Nez. Z vyhlídkové plošiny, vybudované na stropnici válečné pozorovatelny blízko majáku, se nabízí krásné výhledy. Je odtud pouhým okem dobře viditelný přístav Dover, při použití dalekohledu při dobré viditelnosti lze vidět i jeho hrad, tyčící se nad městem. Blanc Nez je známé turistické místo, čemuž odpovídá i velké parkoviště pod ním a v letních měsících i množství lidí. Nicméně davy se tam proplétat nebudete a návštěva místa rozhodně stojí za to.

Výhled na Británii podnítil projektanty německé branné moci vybudovat zde opěrný bod s množstvím pozorovatelen, které dostaly za úkol řídit případnou palbu těžkých dělostřeleckých zbraní ukrytých v postaveních v týlu vůči lodím. Z těchto míst sledoval bitvu o Británii (Battle of Britain) velitel Luftwaffe Hermann Göring. O vyčištění přilehlých oblastí od německých vojsk se v roce 1944 postaraly kanadské divize v rámci operace Undergo.

Prolezli jsme si pozorovatelny, některé i zevnitř, pokochali se nádhernými výhledy a vyrazili dál. Tentokrát někam na pláž. Tu jsme našli mezi Sangatte a Calais. S krásně jemným pískem. Pevnina se svažovala do moře jen velmi málo, takže i padesát metrů od břehu měl člověk vodu po pás. Studená voda odradila Medeláka, mě ne. Plavat se však smělo jen k nedalekým bójkám. Brzy mi došlo proč. Kousek za nimi si to namířil na Anglii trajekt. Opravdu veliká lodička! Vlny od ní byly jak příboj, i za bójkami. Sotva jsem se nabažil chladných vod Kanálu, sedli jsme do auta a zamířili dál. Směrem na jihozápad.

Náš další cíl spočíval v průzkumu pobřeží od našeho prvního doteku s mořem směrem dolů. Bylo to krokem do neznáma, neboť jsem tuto oblast neměl prozkoumanou ani z leteckých map. Projeli jsme Ambleteuse a mířili stále dál, v tušení objevu nějakých zajímavých zákoutí. Jedno takové přišlo. Kousek za vsí Wimereux jsme vpravo zahlédli dlouhé přístavní molo. Lákal nás pohled z něj na pobřeží, na nejbližším možném místě jsme zaparkovali a chystali se k němu vyrazit. Z okraje útesu jsme však zřeli, že nám cestu odřízl právě probíhající příliv, který nízkou počáteční část mola spolehlivě zaplavil. Chvíli jsme poseděli na útesu a sledovali obrovské kontejnerové lodě, jak míří do přístavu, i ven z něj. Napadla nás myšlenka, kouknout na lodě z blízka.

Při cestě k autu se nám do cesty postavil pevnostní komplex dělostřeleckých baterií, zvaných Cresche, Arnika a Blücher. K bližšímu ohledání nebo vstupu do pevností nedošlo, neb se nacházejí na soukromém oploceném pozemku. Udělali jsme několik fotek z venčí a poté zamířili do města Boulogne.

Přístav jsme nalezli snadno, stejně tak blízké parkování. Velké lodě, které jsme sledovali z útesu před městem, kotvily však dost daleko od veřejně přístupných prostor. Prošli jsme si tedy zbytek přístavu, koukli do centra města a v jedné zátočině si prohlédli rybářské lodě všech možných velikostí i typů. Musím říct, že se kolem nich šířil smrad jak ze dna stoleté žumpy, některé lodě čichem připomínaly rybí kafilerii. Z města ven jsme vyjeli stejnou cestou, jako jsme do něj před dvěma hodinami vjeli.

Ve Ambleteuse jsme narazili na vojenské muzeum. Je situováno hned vedle hlavní silnice, jako upoutávka na něj stojí na zahradě tank Sherman a několik kanónů. Pravdou je, že jsem k muzeu byl zpočátku skeptický, přišlo mi, že půjde o malou expozici, pár uniforem a dost. Opak byl pravdou. Spousta zbraní, krásná dioráma, k vidění věcí tak na dvou hodinovou prohlídku. Doslova skvostem je "ulička let válečných". Prostě tohle muzeum stojí za to vidět! Najdete ho tady: N50 48.791 E1 36.373

Protože se přiblížil večer, přišla řada na hledání místa ke spaní. Chvíli jsme koketovali s myšlenkou nocování na útesech poblíž našeho oblíbeného parkoviště, po pěti minutách jsme z větru dujícího od moře museli zmizet. Další místečko jsme nalezli u Escalles. Také na útesu, ale v závětří. Rozložili jsme ležení na konci parkoviště, pojedli mnoho potravin ze zásob, uvařili kafe a konzumovali výrobky z kvasného zrna. Navečer přijeli místní policajti, koukli na nás, pozdravili a zase odjeli. Padla tma a my měli bezvadný výhled na hezky osvětlené nedaleko plující trajekty a zvukovou kulisu šumícího přílivu pod námi. Po sedmé kávě s rumem si pak už jen matně vybavuju, že nás do auta zahnal krátký deštík.

Sotva jsme v sobotní ráno otevřeli oči, hleděli jsme do útrob termosky s horkým kafem, jež nám nabízel náš soused, Němec nocující hned v autě vedle. Z několika slov jsme vytušili, že nám uznale chválí náš alkoholický večírek a trochou ranní kávy nám chce ulehčit naše startování do normálního dne. S díky jsme přijali.

Náš denní itinerář nás směřoval k přístavu Dunkerque, což bylo zhruba padesát kilometrů od naší stávající pozice. A po cestě spousta míst, kam jsme se chtěli podívat. Prvním z nich byla baterie Oldenburg, ležící východně od přístavu Calais. Zadali jsme navigaci její pozici a vyrazili. TomTom nás chvilku vedl po silnicích, poté nasměroval naší jízdu na nezpevněnou štěrkovou silnici a zastavil nás 3 kilometry od cíle. Dál už byl zákaz vjezdu, pouze místní myslivci s povolením mohli pokračovat dále. Zanechali jsme tedy auto na malém parkovišti a dále pokračovali pěšky. Baterii jsme zahlédli ze střechy jednoho místního kanónového objektu, ve vzdálenosti asi 2 kilometry od nás. Vzhledem k tomu, že se od západu blížila kupovitá mračna a začaly padat k zemi první kapky, na cestu pěšky jsme rezignovali a pokusili se zadat jinou přístupovou cestu Garminovi a udolat jí autem. Ten nás zavedl až před zavřená vrata plotu před největším objektem baterie, za kterými se pyšnil hezký, ale ne moc bezpečně vypadající rotvajler. A měli jsme smůlu. To jsme v tu dobu netušili, že plot ohrazuje jen část pozemku s jedním s bunkrů a dá se obejít. Paradoxně jsem to zjistil až doma. Ani s dělostřeleckou otočnou věží baterie Waldam jsme nepochodili, do cesty se nám postavil oplocený přírodní park s přísným zákazem vstupu. Tam by to bylo asi také na delší procházku podél pobřeží, což jsme v předpokládané nepřízni počasí zavrhli a vydali se na další zajímavé místečko.

Tím je dělostřelecká pozorovatelna Martha se zachovaným pancéřovým zvonem. Nachází se u městečka Les Escardines. Její původní pozice, včetně sousedního kulometného objektu byla na vrcholku duny. Vlivem moře, které velkou část duny podemlelo, se objekty sesunuly až na horní hladinu přílivu a bývají částečně zaplavovány vodou. Když jsme tam dorazili my, byla voda dole. Lepšilo se počasí a pomalu nastával příliv. Trochu jsem se vykoupal v moři a pak jsme se přesunuli k bunkrům, kde jsme na vrcholek přílivu hodlali počkat. Chvilku to trvalo, ale nakonec jsme se zaplavení obou bunkrů přeci jen dočkali.

Posledním a nejdůležitějším cílem sobotního dne byla pláž mezi Dunkerque a Bray Dunes. Za prvé jde o krásné, písčité pláže, kde jemný bílý písek lahodí noze koupání chtivého návštěvníka. Pláž má také historický význam, neboť na ní se ve čtyřicátém roce minulého století naloďovaly jednotky britského expedičního sboru v rámci operace Dynamo. Celý sbor se podařilo zachránit. O operaci se mluví jako o Dunkerském zázraku. Nad plážemi se na dunách tyčí opěrný bod Adolf, s dálky viditelnými pozorovatelnami a množstvím pevností různých typů v okolí.

Zanechali jsme auto na konci parkoviště nad pláží a vyrazili na průzkum okolních bunkrů. Nakonec z toho byla pěkná procházka, došli jsme až skoro do sousedního města, šmatlali po plážích směrem tam a po dunách nazpátek. Počasí nám začínalo opět přát. Když jsme dorazili zpátky k auto, byl už téměř večer. Místo kde jsme parkovali nám přišlo ideální k přenocování. Parkoviště se pomalu vylidnilo, pláže pod námi také a na kraj se začala snášet tma. Takhle hezké místečko aby člověk pohledal.

A večer začínal ještě líp ...

Kousek vedle nás zastavil mikrobus, s nápisem na boku, informujícím, že převáží fotbalisty. Z útrob vozidla se brzy začalo objevovat množství lidí, převážně něžného pohlaví. Během chvilky se před našimi zraky promenádovala slušná sbírka moc pěkných anglicky mluvících samiček. Evidentně angláni zde chtěli přespat, protože za několik málo okamžiků rozložili karimatky a spacáky na betonu v bezprostřední blízkosti nás. A dali hned frončaft s námi. Brzy nám potvrdili, že zde skutečně chtějí trávit noc. Měli jsme tak pěknou společnost. Jazyková bariéra v tu chvíli nebyla velkým problémem. Docela se rozjela pěkná akcička, kterou vhodně podpořila kytara, na kterou začal jeden z anglánů docela slušně hrát. Hezky započatý večer se však asi hodinu po příjezdu anglánů prudce zkazil ...

Přímo vedle nás zaparkovalo auto, z něhož vylezlo sedm místních, možná náctiletých a evidentně diskofilních typů. Zpočátku nám ani moc nevadili, předpokládali jsme, že brzy vypadnou. Opak byl ale pravdou. Nějaký svinstvo, pravděpodobně trip, nastrkali do rypáků a zalili to vínem a šampaňským. Za nějakou chvíli začal u nich trip účinkovat a partička rozjela svůj mejdan. Stáhli okýnka u auta, na rádiu dali volume doprava a pustili cosi, co zvukem připomínalo telefonní ústřednu, smíchanou se zkratem elektrického obvodu, přeskakující vinylovou deskou a stádem pobíhajícím po plechové střeše. Prostě ten nejtvrdší house jaký si lze představit. Angláni to vydrželi tak dvě minuty, ukázali k nim, zavrtěli hlavou, sebrali saky paky a kopli do vrtule. Ve večerním šeru na kraji pláže u města Dunkerque jsme s těmi týpky tak zůstali sami.

Když tam ty zmrdi začali křepčit kolem auta, moje nervy už začaly povolovat. Toho si všiml Medelák a začal mě krotit.
"Vyser se na ně, sme tu na návštěvě!"
Měl pravdu. Jsme v cizí zemi, oni jsou tu doma. Nastat stejná situace v Čechách, byl bych jedním z prvních, kdo by šel omezovat jejich občanskou svobodu zprvu ústní výhrůžkou a poté neverbálním násilím. Sedm "sjetin" není v takovém případě vážným nepřítelem.
"Jedem do hajzlu!"
"Chlastal jsi!"
"Ne tolik, tady je trochu chlastu dovoleno. Měl bych se do toho vejít. Pojedeme jen kousek, hlavně pryč vocaď."
Vytáhl jsem laptopa, zapnul ho s předpokladem, že v podrobných leteckých mapách najdu v naší blízkosti nějaké vhodné místo ke klidnému nocování. Ještě se však ani nenahodily Windowsy, když Medelák prudce otočil.
"Dělej, balíme. Hned! Jedeme do prdele! Číhni ..."
Kouknul jsem daným směrem, zaklapnul notebooka, naházel zbytek věcí do auta, otočil klíčkem a využil plné síly motoru k našemu rychlému startu.

Ty hovada se tam totiž začali voblejzat!

Takže jsme měli vlastně za sousedy sedm smažek, sjetých jak motyky. A byli všichni buzeranti!

Protože jsme neměli čas studovat v mapách a nechtělo se nám bloudit noční krajinou a zbytečně na sebe upozorňovat, zvolili jsme cestu nejmenšího odporu a zamířili jsme tam, co jsme nocovali z pátku na sobotu. Což činilo nějakých 45 kilometrů, z valné části po dálnici. Během chvíle jsme tuto vzdálenost překonali a byli tak odměněni nádherným tichem, doprovázeném jen šuměním moře, krásným výhledem na osvětlený hrad Dover za Kanálem a pod vycházejícím měsícem pohledem na zvláštně tajemnou krajinu kolem. Uvařili jsme kafe, vypili zbytky rumu i Zlatopramenu a v nočních hodinách ulehli ke spánku.

Nedělní ráno jsme se nijak moc nezdržovali a vyrazili k domovu. Cesta to měla být dlouhá, celých 1100 kilometrů. Přes Francii, Belgii a Holandsko se jelo krásně, kilometry jen ubíhaly. Přes Německo to bylo horší. Takhle o prázdninách jsou tyto úseky dálnic v Německu rozkopané a člověk více projíždí stavbou, než může využívat neomezené rychlosti na dobrých úsecích. Naše průměrná rychlost přes Říši klesla na nějakých 90 km/h, což oproti Belgii je dost výrazný pokles. Spolu s jednou zastávkou na natankování u Frankfurtu jsme mazali na jeden zátah až na Rozvadov, kam jsme díky omezením přijeli více jak o hodinu déle oproti předpokladu. Tam jsme dali dlabanec u Mekáče a vyrazili dále, k domovům.

V severní Francii se mi líbí, o tom není sporu. Jinak by mě to tam každoročně netáhlo. Někdo má rád pláže přecpané lidmi a horko k popukání, já mám raději klidná místa a podnební pásmo stejné jako u nás. Navíc vojenská historie oblasti Beneluxu a Normandie funguje trochu jako geocaching - při hledání bunkrů objeví člověk spousty krásných míst.

A co se mi tam hrozně moc líbí, já si tam krásně zajezdím. Jízda autem mě baví. Mám nalítáno přes milion kilometrů na všem možném co má motor a čtyři nebo více kol. A stále mě to baví !! Nikde si tak hezky nezajezdím, jako právě v Belgii a Francii. Lidé tam jsou vesměs klidní, nelítají tam jako dobytkové, provoz je tam plynulý, silnice krásné a udržované. Vyjedu tam na dálnici, jedu kolem předepsaných rychlostí a vím, že tak jedou všichni, že není nikoho, kdo by to hrotil v levým pruhu ve stoosmdesáti. To samé platí o městech nebo okreskách. Tak klidnou jízdu jako je tam, si tady v české kotlině nikdy neužiju. Nalítali jsme přes tři tisíce kiláků, převážně v zahraničí. První opravdu velkou prasárnu jsme viděli až při cestě zpátky, ještě před Frankfurtem. Na jednom úseku dálnice bylo prudší klesání, v pravém pruhu omezení na 60km/h, v prostředním a levém pruhu omezení na stovku. Oba stovkové pruhy jely předpisovou rychlostí, pravý byl prázdný, nikomu se do šedesátky nechtělo. Až daleko za námi se z prostředního najednou urvalo auto, vlítlo do pravého a v okamžiku nás tak stošedesátkou všechny předjíždělo. Na espézetce se pyšnil nápis CZ. První bouračka byla ještě daleko před Norimberkem. A hádejte čí espézetka byla na straně viníkově ... Správně, opět česká. Vjetí na české silnice je očistcem. Takže jsem se docela hezky projel, viděli jsme spoustu a soustu moc pěkných míst, ale spoustu nám jich ještě uteklo.

Takže zase za rok ...

Vytištěno : 21. 11. 2024 | Autor : Jan Vála | 7.8.2010

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=254