Díl desátý - první skutečný vandr

Rok 1986 nezačal nejlépe. Koncem ledna, zrovna když jsem se připravoval na značný přísun dárků od našich k mým devátým narozeninám, se zničehonic u našich dveří objevil táta. Byli jsme v tu chvíli všichni doma. To se nestávalo, aby se znenadání ukázal na Jižním městě. Ani výraz v jeho tváři nevěstil nic dobrého. Přijel nám říct, že nám zemřel děda. Jeho táta. Bylo to asi o to horší, že se tak stalo nečekaně. Uhříněveský děda si zlomil ruku a dostal embolii. Člověk, který za celý život nepoznal, co je chřipka nebo jiná nemoc, odešel náhle. Moc jsme ho sice neznali, býval řidičem autobusu z povolání a většinu času trávil na cestách, ale samozřejmě že nás ta zpráva vzala. Tehdy jsem se poprvé v životě snažil neukázat slzu, dařilo se mi, ale o to více jsem ho obrečel večer v soukromí postele. Odešel člověk, na kterého mám vzpomínky v podobě věčného smíchu a stálé dobrosrdečnosti. Jeho povahu jsem po něm nezdědil, ale jinak prý jako bych mu z oka vypadl. Vždycky jsem šel vzhledem do tátovy rodiny, na rozdíl od bráchy, který držel vizuál máminy strany. Babička vždycky říkávala "ten Honza, to je druhý Jaroušek".

Děda byl pryč, a s ním i jedna další etapa našeho života. Trochu to totiž změnilo našeho tátu. Protože s námi nebydlel, brával si nás občas k němu domů na sídliště Košík, ale nebylo to pravidelně. Toho jara jsme u něj začali být častěji. Ob víkend pro nás přijížděl a vyráželi jsme na procházky někam do okolí Prahy. Tehdy jsem poprvé poznal Benické skalky, místo, které mi v budoucnu změní život. Podleský rybník, Markéta, Jankov a další místa kolem tátovo rodné Uhříněvse jsme o víkendech navštěvovali, často poprvé. Několikrát jsme vyrazili na zříceniny hradů ve středních Čechách, což byl můj koníček. O mých zálibách se zmíním později…

Před začátkem léta se k nám s bráchou dostala jedinečná zpráva. Naši se dohodli na dovolené, na kterou vyrazíme s tátou, jeho současnou Janou i jejími potomky, našimi starými známými Kristýnou a Jirkou. Vyrazíme na týden pod stan a naším cílem se stane kemp u města Dubá na Kokořínsku.

Předám teď na chvíli slovo sám sobě, jen o 28 let nazpátek. Ona dovolená na mě zanechala hluboký dojem, takový, že jsem začal poprvé v životě psát svoje vzpomínky. Po návratu z Dubé jsem doma nalezl velký nepopsaný sešit v tvrdých knižních deskách, zasedl jsem k psacímu stolu, vzal do ruky pero a začal sepisovat detailně náš první dovolenkový příběh. Kniha se zachovala do dnešních dní, respektive její první čtyři kapitoly. Předávám tedy úryvek začátku oné knihy, bez úprav, s chybami, prostě tak, jak jsem jej v srpnu 1986 sepsal…


DUBÁ - NEDAMOV (KEMP) A OKOLÍ

Pátek 18. července 1986
Příjezd do Dubé.
V 15:45 jsme otevřeli dveře a šli s báglema za barák. Sešli jsme dvacetčtyři schodů, otevřeli dveře a vyšli za barák. Přišli jsme k silnici, kam měl přijet táta s Barkou. Tam jsem se opíral o sloup. Díval jsem se na nebe. Bylo sychravo a pod mrakem. Ale zároveň jsem si mnul tváře, (můj zvyk, když mám radost a na něco se těším) protože jsem se strašně těšil na Dubou. Když mě přestalo bavit opírání o lampu procházel jsem se sem a tam. Když mě to přestalo bavit, znovu jsem se opíral o lampu. Díval jsem se do zatáčky, kde se měla objevit Barka. Konečně se Barka v zatáčce objevila a v ní seděl táta. Bylo 16:00 hodin. Naskládali jsme věci do auta a nasedli jsme. Potom jsme zabouchli dveře, táta nastartoval a my jsme zamávali mámě.

Tolik ukázka z mého detailního popisu dovolené. Nikdy jsem jej ovšem nedokončil. Na papír jsem zpracoval páteční odjezd z Jižního města a následný příjezd do kempu, sobotní nicnedělání a nedělní výpravu na zříceninu hradu Jestřebí. Tam jsem svůj popis na dlouhých 28 let přerušil. Napravit to mohu až teď. Je škoda, že jsem popis tenkrát nedokončil, protože na zbytek dovolené mi chybí popis a jeho přepis do elektronické podoby tak zůstane v režii mojí paměti.

Proč vlastně zmiňuji první vandr? K tomu se dostanu.

Takže.

Páteční odpoledne začátku naší první týdenní dovolené s tátou se nesl ve znamení odjezdu z Jižního města, namačkání se do auta na sídlišti Košík a přejezdu k městu Dubá. Účastníkem akce byl náš táta, brácha Unkas, já, tátova manželka Jana a její dvě děti, starší Jirka a věkově mě shodná Kristýna. Napěchovaní v Barce, tátovo autě značky Škoda řady 1000 MB, jsme strávili necelé dvě hodinky, načež naše zraky poprvé zřely kemp na okraji Černého rybníka v Nedamově, který se po další tři roky stane naším pravidelným cílem. Na spodní loučce kempu jsme spíchli postarší stan, který nás hned následující noci měl ochránit před deštěm. Zvládl to na jedničku i následující noci i dne. Až v neděli nás přestalo bavit vysedávání pod stanovým plátnem, do něhož vytrvale bubnovaly kapky deště a vydali jsme se na výpravu směrem k zřícenině hradu nad obcí Jestřebí.

V pondělí se situace na obloze radikálně změnila. Dvoudenní mračna vystřídala azurově modrá obloha, z lesů začala stoupat pára a den se připravoval na pořádně horké odpoledne. My pro změnu na cestu k hradu Starý Bernštejn. Přesun po vlastní ose jsme zakončili slušným stoupákem, na němž jsme pro zavřená vrata hradu nebyli s průzkumem úspěšní.

Úterní počasí bylo stejné jako to pondělní, s tím rozdílem, že voda z lesů už se odpařila a nastal pravý letní horký den. Ten jsme využili k návštěvě hned dvou hradů najednou. Prvním byl Pustý zámek, skalní hrádek nad obcí Zakšín. Tím druhým byl taktéž skalní hrádek, tentokrát s názvem Čap. Z vedra jsme z výšlapů měli plný sajtny, v případě pokračování letních teplot následující den vyrazíme k Máchově jezeru.

Tak se stalo. Hned se středečním ranním rozbřeskem jsme se opět namačkali do Embéčka a zamířili k zmíněnému rybníku. Jeho pláže nás hostily po celý den. Poprvé jsme tak na zapůjčeném šlapadle s motorem v podobě táty a Jirky a zevlem v podobě mě i bráchy obepluli ostrůvek Myší hrádek. Tato činnost se stala naším koloritem, s tím, že následující roky už jsem musel za pohon šlapadla usednout na střídačku i já a hezky si kus cesty k hrádku vyšlapat spolu s Unkasem.

Čtvrtek jsme měli ve znamení odpočinku. S Unkasem a Jirkou jsme vyráželi na dlouhé průzkumy po okolí, prošli si několik pevnůstek z let třicátých dvacátého století, takzvaných řopíků, které tu dodnes stojí jako pomníky pohnuté doby. Na skále nad jedním z nich jsem vykouřil svojí první cigaretu v životě. Dostal jsem jí od bráchy, bylo to mentolové cigáro, značky Viky. Moc mi chutnalo, nekašlal jsem po něm a připadal si jak dospělý chlap. Obdržel jsem ještě druhé, načež "zdroj" vyschl, další už mi nedali.

Na pátek jsme měli úplně jiné plány. Naše mužská čtveřice si zabalila nezbytně potřebné věci do batohů a vyrazila vstříc kopcům. Naším cílem byl hrad Houska, kam jsme dorazili v podvečer a ke spánku si nalezli místečko v nedalekém lese. Bylo to moje první spaní pod širákem, můj první čundr. Ještě se o něm zmíním.

V sobotu jsme se vrátili do kempu. Ten den byl opět ve znamení poflakování po okolí, koupání v rybníce a večerní návštěvě tamního letního kina. Nemám tušení, co dávali, ale nakonec je to jedno, my tam šli, protože to bylo nevšední kino, obsah nás už tolik nebral.

Neděle už byla tradičně smutná. Kolíky putovaly ze země a stanové plátno se hroutilo dolů. Dovolená končila a mně se nechtělo domů. Vesele mi nebylo, chmury rozptýlily pouze plány na návštěvu tří hradů, Zvířetice, Michalovice a Dražice. Všechny jsme stihli objet do večerních hodin a před setměním jsme opět otvírali dveře bytu na Jižním městě.

Tak končila naše první dovolená s tátou. Dovolená, která se mi zapsala hluboko do srdce, možná právě proto, že byla první. A dala mi do vínku jedno - lásku k vandrům. Ten náš páteční na mě udělal dojem…

Byl pátek, 25. července roku 1986.

Už od ranních hodin jsme balili všechno, co budeme pro přežití dvou dní a jedné noci v přírodě potřebovat. Spacáky, kotlík, u pasu se nám houpaly nože, na něž jsme byli náležitě pyšní. Starou celtu sbalil do svého báglu táta. Boty zašněrovat úplně nahoru, ponožky ohrnout přes ně, první kusy maskáčů navléct na svá těla, batohy na záda a klobouky hluboko do čela. Byli jsme připraveni.

Naše kročeje následovaly modrou turistickou trasu k Panské Vsi a velkému Beškovskému vrchu. Na Kočičích hřbetech jsme si dali pauzu na oběd, vybalili konzervu paštiky a na nakrájené chleby jí mazali v bohatýrské vrstvě. Než jsme vyrazili na další cestu, stihla nás menší nehoda. Jirka při vstávání zavadil o svůj bágl, ten se vzápětí překulil a vydal se samovolně prudkým svahem do kaňonu pod námi. Propukli jsme v hurónský smích, jediní, kteří se nesmáli, byl Jirka s tátou. Jirka, protože šlo o jeho batoh a táta, protože pro něj musel do nehostinné rokle slézt. Když se mezi skalami vydrápal nazpátek k nám, vydali jsme se na další cestu. Nikam jsme nespěchali, proto jsme hradu dosáhli až v pozdních odpoledních hodinách. Dovnitř jsme se nedostali, prohlídky tenkrát ještě nebyly. Protože se blížil soumrak, vydali jsme se hledat místo k přenocování do blízkých kopců. Jedno takové jsme nalezli v mírném kopci pod Železnou stěnou, v hustém smíšeném lese, spíše listnatém, blízko nízké smrčiny.

Teď byla řada na tátovi, ukázat nám, jak to na vandrech chodí. Napnul provázek mezi dvěma stromy a přes něj ukotvil postarší děravou celtu, která by větší nápor deště sotva zachytila, leč nám skýtala alespoň teoretickou ochranu před případným náporem vody z mraků. Běhali jsme po okolí a sháněli kameny pro obložení budoucího ohniště. Když jich bylo dostatek, přešli jsme na sbírání dřeva, jehož bylo v okolí nadbytečné množství. Vybalili jsme spacáky a natáhli je pod celtu. Hrdinně jsem si zvolil místečko na kraji, na druhém okraji si ustlal táta, uprostřed Unkas s Jirkou.

Plamínek sirky v tátově ruce zažehl větší plamínek na březové kůže a ta poté podpálila suchou otep smrkového dříví. Netrvalo dlouho a plápolal před námi ukázkový ohýnek. Na vidličce nad ním po chviličce začala v kotlíku bublat směsice několika konzerv. To byla dobrota! Pro mnohé by tato směs konzervantů ani neprobudila chuť k jídlu, pro nás to byla ale večeře jak z Alcronu.

Na kraj se snesla tma, pomalu nořila do stínů nejdříve blízkou smrčinu a poté i náš les. Mírný vítr šuměl v korunách stromů, ohýnek praskal před našimi zraky, táta vybalil ze starého plátna ještě starší kytaru a my tak poprvé vyslechli písničky, které provázely jeho vandrovní život.

Vydrželi jsme dlouho do noci. Poslední hrst dřeva zažehla oheň do větších plamenů, ten nám poté svítil na uléhání do spacáků. Nevydržel dlouho, jeho plameny poklesly a stíny padly i do našeho blízkého okolí. Usnul jsem rychle, ale brzy mě probudilo nepříliš vzdálené houkání sýčka. Okolí halila hluboká tma, ale ještě hlubší byla v blízké smrčině. Smrčiny jsem se bál. Občas někde zapraskala nějaká větev a já bystřil zrak i sluch, ve snaze přijít těm zvukům na kloub. Únava mě však brzy zmohla a já usnul spánkem spravedlivých.

Když jsem znovu otevřel oči, bylo již ráno. Táta právě seděl o rozhořívajícího se ohně a do kotlíku nad něj lil vodu na čaj. Měl jsem za sebou noc pod širákem, neutekl jsem před tmavou smrčinou, zaplavila mě proto ranní hrdinná euforie. Slíbil jsem si tehdy, že tento vandr nebude posledním.

Vandr mi přirostl k srdci. Tehdy jsem ještě neměl tušení, že se stane největším a nejdéle trvajícím z mých nespočetných koníčků.


Pozn: Fotografie dodám, jen co je vyzískám

Vytištěno : 26. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 24.9.2014

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=269