Díl osmnáctý - čas změn

Špendlíkovou alej pod autobusovou otočkou na konci Jižního města halila hustá tma, rušená jen světly občas projíždějících automobilů po nedaleké hlavní silnici a matným svitem posledních pouličních lamp. Teploty kolem bodu mrazu nezapudily bráchovy ani moje plány na noční zkoušku osvětlení mého jízdního kola.

Prořezávání noční tmy baterkami, šajnovkami, halogeny a vším možným bylo pro mě už nějakou dobu zábavou. K vánocům jsem o několik let dříve dostal velikou baterku na tři silné monočlánky, spolu s nástavcem na další dva. Nástavec měl fungovat jako prodlužovač doby svícení, já ale dle návodu do hrdla svítilny nenamontoval silnější žárovku, ale naopak slabší. Svit byl obrovský. Co na tom, že vydrží svítit sotva minutu, ten šajn mě uchvacoval. Při našich nočních výpravách z Košíku na Dračí zub, jak jsme nazývali skálu nad potokem Botičem pod Hostivařskou přehradou, jsem svítil na stovky metrů daleko, byť jen krátce a za cenu častých výměn žárovek.

Na kolo značky Ukrajina jsem si namontoval celkem tři světla dopředu a dvě dozadu. Jedno bylo potkávací, druhé mlhové a třetí dálkové. Proudový pohon obstarávala tři dynama, která se všechna při jejich spuštění opírala o plášť předního kola. Takové dynamo má celkem odpor, když jsou přiřazeny hned tři, už je to sakra znát. Po rovině se při zapnutém plném osvětlení jet příliš nedalo, z kopce jdoucí alej byla vhodným místem pro zkoušku. I přesto, že svah dolů je poměrně slušný, k překonání odporu malých dynam jsem musel šlapat. Ale ten výsledek stál za to. Když jsem pozapínal moje světlomety, silnička v aleji se přede mnou rozzářila jak ve dne. Byl jsem maximálně spokojen, i brácha označil po své jízdě osvětlení jako dostačující. Už nám začínala být zima, vydali jsme se tedy k domovu.

Příchod domů nás zaskočil. Už od dveří jsme viděli, že se něco děje. Máma brečela. Vyděsilo nás to. To se příliš často nestávalo, když už, vždy to znamenalo nějaké kruté zprávy pro nás.

"Mlátěj nám studenty! Ty hajzlové!"
"Jaký naše studenty?"

Beze slova nám ukázala na televizi. Tam se odehrávaly pro naše oči zajímavé výjevy. Policajti štelovali davy civilistů obušky.

Kalendář ukazoval 17. listopad 1989.

Upřímně řečeno, mámin žal jsme nesdíleli. "Její" studenti nám byli ukradení, zajímaly nás pouze záběry pouličních nepokojů. Teprve o mnoho let později jsem začal zastávat názor, že na absolventa vysoké školy se v řadě případů nemůže jinak, než násilnou cestou, a že jich jsou v dnešní době spousty, především z řad humanitních oborů, kteří by 17. listopad a nějakého pořádně nasraného policajta k tomu potřebovali jako sůl.

Tak nám přinesli svobodu.

I my jsme zvonili klíčema. Ne proto, že bychom chtěli, ale protože jsme museli. Poslední den těch velkých demonstrací nás máma na Václavské náměstí vytáhla také, abychom se také "namočili". A tak jsem cinkal a vlastně jsem ani nevěděl proč. Myslím však, že takových nás tam bylo mnoho.

Brzy potom nahradil obraz prezidenta Husáka obrázek jiný, Havlův. Tenkrát nám byl ten chlap docela sympatický.

Protože jsme měli málo učitelů, kteří by vyžadovali jejich oslovení soudruhem, změna na pana nebo paní nám tedy tolik nepřišla.

Pionýrská organizace v naší škole pozastavila svou činnost. Byl jsem z těch, kterým to bylo u zadku, neb jsem již nějakou dobu byl mimo hru.

Seznam změn byl jistě obrovský, ale většina z nich se nás netýkala, nebo alespoň ne přímo.

Přesto jedna změna se pomalu ale jistě vkrádala do našich životů, změna, která formuje můj život do současnosti.

Začaly nás zajímat dálky.

Ve dnech, kdy bývala hezká viditelnost, jsem již nějaký rok nazpátek pravidelně sledoval nízký kopec na horizontu. V proluce mezi paneláky jsem ho z okna našeho pokoje míval jako na dlani. Z prvního patra panelového domu jsme mívali pozorovací koridor východním směrem. Vrcholky stromů rybníku Vrah byly nejníže, lány polí nad nimi, jedna silnička příčně jdoucí, další lány polí, nad tím vším zalesněná vyvýšenina o dvou vrcholcích. Často jsem na ten neznámý kopec hleděl a postupem času se chtěl vypravit objevit to tajemné místo.

Moje nejoblíbenější období v roce bývá předjaří. Čas, kdy místy leží ještě sníh, vykoukne sluníčko a vzduch zavoní tou zvláštní vůní čerstvé hlíny a potůčky roztátého sněhu se vinou k příkopům u cest. Jaro to ještě není, ale už visí ve vzduchu. V takových chvílích se odjakživa měním. Dálky mě začnou táhnout o poznání více, sám a dobrovolně provádím předjarní úklid, který si zpravidla sám naplánuju. Je to jediné období v roce, kdy uklízím rád.

Předjaří roku 1990 přišlo velmi brzy. Už v polovině února poprvé sluníčko vykouklo zpoza mraků a začalo neobvykle hřát. Odpolední krátké procházky venku se nesly ve znamení lehké mikiny, nebo dokonce trička bez rukávů.

Se svou touhou poznat kopec na horizontu jsem se zmínil tátovi. O týden později jednoho dne večer najednou zazvonil doma telefon a máma mě zavolala k aparátu. Na druhém konci drátu se ozval hlas táty.

"Ještě pořád sháníš, co je to za kopec? Tak je to Tehovská Hůra."

Vytištěno : 18. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 2.10.2014

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=277