Díl dvacátý první - stavba srubu

Když jsme na začátku měsíce března v roce 1990 vyráželi po sobotním obědě k Benickým skalkám nad Pitkovickým potokem s cílem prohlédnout místo, kde jsem chtěl postavit menší přístřešek proti nepohodě, neměl jsem tušení, že odpoledne toho dne se budeme vracet s plány mnohem většími. Táta se vrátil do dětských let a vzplanula v něm stavitelská vášeň, kterou před lety provozoval se svou partou na vrcholcích hřebenů Brd. Sotva jsme stanuli na místě pod skalkou, zažehly se v jeho očích plamínky, které se jen tak uhasit nepodaří. S nabídkou pomoci výstavby opravdového srubu mě překvapil. Všude kolem se válelo množství ideálně silných kmínků borovic, po nedávných prořezech porostu lesními dělníky. Ideálnější to již být nemohlo. Úkryt dokonalý, dřeva nadbytek, do toho moje nadšení, tátův um a bráchova síla i pracovní ochota, lepší kombinaci příznivých okolností si nelze ani vysnít. Stáli jsme tam a nahlas plánovali, jaká tu v budoucnu pod našima rukama vyroste krásná stavba. Ještě cestou zpátky do Uhříněvse nám táta přislíbil dodání nářadí a hned následující sobotu svou účast.

Domluveno.

Školní týden se opět neuvěřitelně vlekl. V myšlenkách jsem vlastně ve třídě ani nebyl, těšil jsem se na náš první vystavěný úkryt. Ještě jsem neměl představu, jak bude vypadat, ale sny byly a nakonec se ukázaly menší, než byla skutečnost.

Nevydržel jsem to. V půlce týdne jsem nakonec osedlal znovu svoje kolo a tentokrát bez doprovodu vyrazil stejnou cestou co před týdnem opět k Benickým skalkám. Znovu mi přálo počasí. V údolí za Pitkovičkami jsem potkal dvě mladé slečny, z nichž se v budoucnu vyklubou návštěvnice našeho sroubku a z jedné z nich, té hezčí blondýnky, i moje tajná druhá láska. Teď však proběhl jen pozdrav a každý jsme mířili svým směrem. Skalky mě opět přivítaly svým tichem. Nepřijel jsem teď jen lelkovat, pustil jsem se do prvních prací. Bez náčiní nebylo zrovna jednoduché zbavovat okolí popadaného porostu, přesto se pomalu, ale jistě dařilo. Nadřel jsem se jako vůl a výsledek příliš patrný nebyl. Když se sluníčko povážlivě zhouplo nad obzor, položil jsem nohy do pedálů a zrychleně vyrazil k domovu. Měl jsem to tak tak, na Jižní město jsem dorazil za soumraku a příchodem večerního mrazíku.

V pátek měl pro mě brácha jednu radostnou zprávu. Náš stavitelský plán se zalíbil Píbovi a přislíbil na něm na následující den účast. Večer ještě proběhla telefonní komunikace s tátou a ráno jsme už čekali na linkový autobus, mající za úkol naše tělesné schránky odvézt do Uhříněvse. Na jeho palubě se nacházel táta, na stanici Horčičkova jsem přistoupil já, spolu s bráchou a Píbou. Bylo 10. března roku 1990.

Babička tentokrát nevařila oběd, chystala pro nás až večeři. Potřebný vercajk v podobě krumpáče, rýče, postarší pily a zánovní sekyry jsme vyzvedli v babiččině garáži a cestou kolem mlýna vyrazili k našemu místečku.

Stavbyvedoucí táta vytyčil přesné umístění budoucího sroubku a poprvé tak mohly nad údolím Pitkovického potoka zazvonit údery krumpáče, kombinované se zvuky pily a sekyry. Úlohy jsme si nijak nerozdělovali, na prvotní stavbě panovala jakási anarchie, která se ale osvědčila. Každý dělal prostě všechno.

Plán byl následující. Sroubek bude mít rozměry 1,80 x 2,30 metru a jeho zadní stěna bude asi 2,5 metru od skály. Otvor pro okno vynecháme v přední stěně, v pravé boční stěně ponecháme vchod. K pravé stěně v budoucnu přimkneme předsíňku, sloužící jako venkovní úkryt před nepřízní počasí. Prostor pro ohniště před srubem nebude veliký, přesto dostatečný.

Protože táta vlastnil letité zkušenosti ve stavbách srubů, postup prací jsme měli jednoduchý. Klády se po obou stranách sesekávaly na poloviční úroveň, čímž vznikal jednoduchý zámek mezi nimi v pravém úhlu. Takový zámek stačilo probít hřebíkem a vznikl tak dokonale pevný spoj. Klády jsme sbírali po okolních lesích, měli jsme jich požehnaně, proto jsme si mohli vybírat ty rovnější. Přesto jsme museli některé opracovávat k větší rovnosti.

Hned zkraje jsme mezery mezi kládami vymazávali hlínou spojenou senem, sloužící jako tepelnou izolaci. Hlínu jsme nabírali v poli nad skalou, sena jsme měli dostatek na malé loučce tamtéž. Pro vodu jsme chodili k nedalekému potoku.

Večer se toho dne přiblížil neskutečně rychle. Tma nás zastihla na odchodu. Na plácku pod skalou jsme zanechali okolo půl metru vysoký základ srubu.

Následující víkend jsme se na Benígry, jak jsme Benické skalky nazvali, nedostali. Až zase za 14 dní. Tentokrát jsme si trochu přivstali a na místo mířili už s ranním rozbřeskem. Počasí nebylo ideální, chyběl Píba, ale přesto jsme byli odhodláni dotáhnout srub alespoň o další půlmetr. Když jsme staveniště navečer opouštěli, na přední stěně se již rýsoval základ okenice. Byli jsme před půlkou.

A opět jsem si musel počkat další dva týdny, než sobotní sluníčko při rozbřesku zastihlo naší kompletní partu na cestě k Benickým skalkám. Krom nářadí jsme sebou nesli i kousek masa, který už nějaký den čekal na tepelnou úpravu v olejovém a kořeněném nálevu. Takže prvním úkolem toho dne se stalo vytvoření ohniště. To bývá zpravidla velmi jednoduchou záležitostí, tady jsme měli podmínky trochu ztížené. Nejdříve bylo třeba upravit svah, o to se postaral krumpáč v rukou bráchových. Protilehlou stranu plácku bylo nutno naopak trochu přisypat. Před obědem začal na novém ohništi poprvé plápolat plamen a údolíčko pod skalami se naplnilo vůní pečeného masa, míchanou s kouřem hořících borovicových větví. Stavba samotného srubu následovala velmi rychle, první dubnový víkend jsme dotáhli výšku všech čtyř stěn do požadované výšky.

Teď bylo třeba trochu investovat a shánět materiál. Asfaltová lepenka Ipa vytáhla trochu z našich peněženek, tu jsme se čtyřmi dveřními panty museli zakoupit v místním železářství. Na střechu srubu jsme potřebovali spoustu prken. Ty jsme nekupovali, táta měl po Uhříněvsi pár známých a ti nám požadovaný materiál dali za poděkování. Další naše návštěva sroubku za dva týdny se nesla ve znamení svozu materiálu na vozíku z Uhříněvse na místo. Byla to dřina, ale ten den jsme po několika otočkách prkna s lepenkou na místo odnosili. Protože jsme chtěli využít hezkého počasí a nechtěli jsme cenné dřevo nechávat vlivům počasí po další dva týdny, zamířili jsme sem i v následujícím dni. Neděle byla ve znamení tvorby střechy.

Tu jsme nejdříve vyrobili z prken. Zadní stěna srubu byla o dvacet centimetrů vyšší než ta přední, vznikl tak sklon, mající za úkol snadný odchod vody ze střechy. Na prkna jsme podélně přitloukli lepenku. Střecha byla hotová, na materiál nám už nadále pršet nebude. Než se přiblížil večer, ztloukli jsme okenici a umístili na požadované místo. Vnitřek srubu byl tak poprvé chráněn před deštěm.

Za dalších 14 dní nás sobota opět uvítala na srubu. Cílem byla tentokrát předsíňka. Tu jsme udělali o kus vyšší než samotný srub. Navazovala na jeho pravou stranu a svým druhým koncem se opírala o vzrostlou třešeň. Na pravé straně dvě silná prkna tvořila veliký stůl, uložený příčně přes celou předsíň. Před ním se nacházela lavice ze dvou klád. Stěny tvořilo několik kulatin se zábradlím. Strop byl v půlce lomený a dosahoval výšky téměř dvou metrů. I on byl ztlučen z prken a potažen lepenkou. Výškový rozdíl mezi předsíní a srubem jsme vyplnili na výšku přitlučenými prkny, přes něž klesala lepenková izolace na střechu srubu.

Stavba předsíně se protáhla, nestihli jsme ten den vyrobit plánované dveře srubu. Protože se vchod nacházel pod předsíní, jistota nezatékání do ložných prostor srubu tak byla.

Nejtěžší dřinu jsme měli za sebou. Před koncem dubna proběhla naše poslední velká stavební výprava na Benické skalky. V plném složení jsme se pustili do výroby dveří, nosili vykopané drny z loučky nad skalou a zatravňovali jimi střechu srubu. K ohništi jsme zakopali veliké klády, sloužící jako sedátka. Dovnitř srubu jsme k pravé stěně ztloukli z kulatinek a dvou prken poličku, jednu čistě prkennou jsme umístili do levého horního rohu zadní stěny. U stěny srubu v předsíni přibyla menší lavička, u pravé části jeho přední stěny navazoval malý přístřešek na dřevo, který jsme naplnili požadovaným materiálem. Sroubek byl téměř hotov.

Na podlahu srubu jsme nanosili množství sena, mající za úkol eliminovat kamenitou nerovnost podlahy. Stěny jsme zevnitř potloukli igelity kvůli zatékání při bočním dešti a přes ně ještě upevnili lepenkovými hřebíky deky, sloužící jako vnitřní tepelná izolace. Interiér jsme vybavili spacáky, kanystrem s pitnou vodou, několika konzervami, těstovinami a dalšími produkty kuchyně. Kotlík, ešus, sada lžic, nůž, svíčky a spousta dalších věcí, to byla erární výbava sroubku na Benických skalkách. Vedle ohniště jsme ještě zapíchli vidličky, sloužící jako závěs pro kotlík a měli jsme hotovo. Večer jsme šli domů slavnostně naladěni a rozhodnuti sem vyrazit následující víkend nocovat.

Když za týden sobotní ráno vysvitlo sluníčko, stáli jsme jako obvykle na autobusové zastávce Horčičkova. Mojí hlavu tentokrát zdobil úplně nový klobouk, kostkovaná košile moje tělo, manšestráky a pevné boty na nohou. Brácha i Píba na tom byli podobně, stejně tak táta, který už opět zel na palubě autobusu. Našli jsme jej v družném hovoru s řidičem. Pan Kliment, jak se řidič jmenoval, byl letitý čundrák a tátovo vzezření jej na konečné upoutalo. Stal se tak naším známým po následující řadu let a po mém nástupu za prací do Dopravního podniku i mým dílenským mistrem.

Zajít k babičce na oběd byla povinnost. A pak jsme zamířili naším známým směrem. Sroubek nás přivítal svou obvyklou tichostí. Nanosili jsme spoustu dříví, do večera ho naporcovali na rozměr potřebný ohni. Do kotlíku putoval kus hovězí kližky s paprikou, cibulkou a kořením a údolíčko zaplnila vůně vařícího se guláše. Ten posloužil jako velmi chutná večeře, následovaná se soumrakem ještě buřty na klacku.

Na kraj se snášela tma, naše první v těchto místech. Vítr si lehce pohrával s korunami stromů nad našimi hlavami, dřevo v ohni praskalo a ohýnek ozařoval naše blízké okolí, táta hrál na kytaru a zpíval písničky, které jsme znali, nebo třeba jen někdy zaslechli. Tehdy jsem dostal svoje první celé lahvové pivo. Moc mi nechutnalo, ale připadal jsem si dospělý, takže jsem jej poslal do hrdla hodně rychle a teprve poté poznal, jaký je to pocit, když dobře sedí v žaludku. Poprvé se na neobvyklé hosty přišel podívat i statný jelen, který se po spoustu dalších večerů stal naším pravidelným kolem chodícím návštěvníkem a svým houkáním dával o sobě hlasitě vědět. Teď jsme ho ještě nezahlédli, troufl si pouze za potok, později už ale přišel blíž a my se jeho majestátnosti mohli obdivovat na louce pod námi. Byl to krásný večer, už jen proto, že byl první. Spát jsme šli hodně pozdě. Krátký deštík smáčel kraj v pozdních hodinách, my však byli chráněni dostatečně. A ráno už zase svítilo sluníčko.

A jak se mi nechtělo odtud v neděli pryč!!

Příští týden jsme se na srubu neukázali. Ten následující jsme sem mířili znovu, opět připraveni ke spaní do druhého dne. Známou cestou přes železniční přejezd, kolem zahrádkářů, poslední úsek polem a už jsme se ocitli na kraji skály.

A v tu chvíli nás zamrazilo.

Na louce pod srubem, za bažinou, stál opuštěný bagr. Směrem k němu se od Benic vinul nedávno vyhrabaný výkop. Nikde nikdo, ale bagr jen tak opuštěný nezůstane. Bylo jasné, že ve všední dny tu probíhají intenzivní práce. Táta zkoušel uklidňovat situaci, prý nainstalují to, kvůli čemu výkop prováděli a zmizí. Později dostal zapravdu, ale teď nás to neuklidňovalo.

To však nemělo být ten den jediné překvapení, čekající na nás na Benických skalkách.

Vlezl jsem do srubu a mému zraku ihned upoutal kus papíru, ležící na poličce vedle dveří. Vynesl jsem ho na světlo a jedním dechem četl zprávu:

"Snědli jsme vám jednu konzervu. Až vás tu potkáme, tak vám to vrátíme."

Vytištěno : 27. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 13.10.2014

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=281