Díl třicátý osmý - Srnčí palouk

Déšť nám padá do tváří, my nemáme kde spát, vandr se nám nedaří, ani na kytary hrát... Použil jsem úryvek z Unkasovy písničky, který věrně vystihuje vandrovní naší situaci zjara roku 1993. Bylo klasické počasí jako vystřižené z Murphyho zákonů. Jarní sluníčko pravidelně ozařovalo krajinu českou ve všedních dnech, s příchodem pátku se objevovaly první mraky, kapky deště začaly smáčet zem ve večerních hodinách zmíněného dne a po většinu následného víkendu. S nedělním večerem se oblačnost zpravidla rozplývala, aby pak celý týden bylo opět nádherně. Celý březen, i polovinu dubna, meteorologická situace byla stále stejná. Stejný byl i náš vandrovní scénář. Vyrazili jsme k Sázavě, v pátek někde řádně promokli, v sobotu nestačili uschnout a opět byli vystaveni náporu vody shora. Promočený šat i celty, které už dešti dávno přestal odolávat, měl čas přes týden uschnout, aby poté znovu zažil v praxi názvosloví Aprílové počasí. V polovině dubna padla ta poslední pomyslná kapka, nikoliv dešťová. V průběhu pátečního dopoledne jsem z oken třídy učňáku v Hostivaři sledoval prosluněnou krajinu a s potěšením při cestě k domovu pozoroval neměnný ráz podnebí. Rychle jsem na sebe naházel maskáče a zamířil k autobusové stanici, odkud vbrzku odjížděl spoj k Uhříněvsi. Mířili jsme na vandr jen s Medelákem, v sobotu za námi měl přijet Unkas s Monikou a Grepou. Když jsme s Medelákem mířili k nádraží, na západě se k nám blížily mraky. Přestože vlak ujížděl jak o závod, mračna nás dostihla v Senohrabech, právě v době našeho opuštění vagónů. Sloučeniny vody na sebe nenechaly dlouho čekat. Provázely nás až k Baštírně. Ta znamenala suché spaní. Ráno bylo opět krásně, stejně jako celé dopoledne, ale k večeru se spustil lijavec, asi největší letošní. Neustal ani v neděli. Úplně durch jsme v Ledečku vyrazili k nádraží. Před nástupem do vlaku jsme se ždímali. A na jeho palubě padla ta věta: "Seru na to, postavíme si srub. Tady na Sázavě!"

Zaseté semínko padlo ihned na úrodnou půdu. Zkušenosti se suchým vandrovním zázemím jsme měli dostatečné. Srub na Benických skalkách takto sloužil po dobu tří let. Teď ještě sice stál, ale pomalu upadal do spárů bezdomovců. Od Sázavy byl navíc daleko. Potřebovali jsme srub bližší k naší oblíbené oblasti.

Jedno místo jsme znali. Říkali jsme mu Srnčí palouk. Šlo o drobný palouček s nízkým stromovím nedaleko zříceniny hradu Zlenice. Tohle místo jsme objevili při našem prvním týdenním vandru a poté jej několikrát využili k víkendovému nocování. Srnčí palouk jsme nazvali po viditelných stopách po zvěři, které tu bylo zřejmě dost, neboť se jednalo o skutečně opuštěný kus lesa.

Hned následující víkend jsme sem zamířili ve složení mě, Unkase a Medeláka. Do báglů jsme naložili i pilu, sekyru a krabičku hřebíků. Neměli jsme tušení, jestli najdeme místo k započetí stavby srubu, ale byli jsme připraveni. Nářadí přeci jen tolik nevážilo, pokud se nám nezadaří, hledat budeme dále.

Zadařilo se. Dorazili jsme na Srnčí palouk, přespali na našem obvyklém místě a v sobotní ráno vyrazili na průzkum. Na palouku jsme však vhodné místo nenalezli. Spustili jsme se svahem pod nízkou smrčinu. Tady se nacházel krásný, bukovo-borový les. Jako ideální místo na srub nám les vhodný nepřišel, svah klesal k potoku poměrně prudce. Už jsme chtěli hledat jinde, když nám do oka padlo jedno místečko ve svahu, rovné jako placka, odpovídající velikostí zamýšlené stavbě. Tady to bude!

Příliš jsme neváhali a pustili se do práce. Přeci jen, tohle byl první zatím nedeštivý víkend v roce, to se ale mohlo snadno zvrtnout. V okolí jsme nacházeli padlé soušky, tahali je k budoucímu srubu a zbavovali větví. Velkou výhodou oproti Benickým skalkám byl průměr kmínků, ze kterých jsme stavěli, Zatímco na Benických jsme měli kmeny stromů většinou o průměru kolem deseti centimetrů, tady byly mnohem silnější. Ty nejslabší měly průměr větší než centimetrů dvacet. To znamenalo mnohem větší dřinu při přepravě i otesávání, ale stěny rostly o to rychleji.

Základ srubu měl rozměry 3,5 metrů na délku a 2,5 metrů na šířku. Byl posazen podélně do svahu. Hned zkraje jsme v levé stěně vynechávali otvor pro budoucí dveře. Za první víkend jsme základ srubu vytáhli až pod zamýšlené okno v přední stěně. Vzhledem k nadšení a předchozí praxi na Benických skalkách nám stavba doslova rostla pod rukama, v sobotní večer nás zastavila nejen tma, ale především nedostatek hřebíků. Ještě než se na kraj snesla tma, zřídili jsme ohniště asi čtyři metry vlevo od srubu, na níže položené plošince ve svahu. Kolem něj jsme také nalezli rovné místo k nocování. Srnčí palouk nad námi tak pozbyl svou dosavadní spací prioritu.

V neděli jsme ještě natahali z lesa velké množství soušek k budoucímu zpracování a v odpoledních hodinách jsme se vypravili k domovu. Čekaly nás přípravy na domácí půdě. Zakoupit hřebíky, izolační lepenku i dveřní panty, sehnat igelity a u Kovandů na zahradě připravit prkna.

Znovu jsme pracovně na Srnčí palouk vyráželi následující víkend, opět ve stejném složení. Ani teď nám nepršelo, počasí se zřejmě rozhodlo, že už jsme měli deště dost a po celou dobu stavby nás hřálo do zad sluníčko. Během druhého víkendu jsme dotáhli stěny do výšky dvou metrů a položili základ předsíně. Ta se nacházela vpravo od srubu, byla o pár centimetrů vyšší než samotný srub a o něco málo kratší. Měla tři vchody, na tři světové strany, na východ, jih i západ.

Další víkend, zkraje května, jsme měli trochu složitější logistickou přípravu. Bylo nutné dovézt na srub množství věcí, především prken na střechu i lepenky. O to se postarala Monika, náš jediný motorizovaný člen party.

Moniku jsme poznali teprve nedávno, na jednom z deštivých předchozích vandrů. Přivedl jí Unkas. Už nějaký pátek to spolu táhli a teď jí chtěl "hodit do hluboké vody" kontaktem s naší partou. V polovině března tak čekala s Unkasem na náš příchod na nádraží v Uhříněvsi. Docela nám sedla a na vandru se ukázalo, že nám bude sedět i nadále. Později se mi svěřila s něčím, co jsem nečekal. Prý se bála prvního setkání se mnou. Unkas jí tenkrát připravoval na setkání s partou se slovy "když tě přijme brácha, tak pak už to bude dobrý".
"To jako že sem nějakej kretén, co nemá rád lidi kolem sebe?" ptám se.
"Ne ne, Michal je sice šerifem osady, ale za pomyslný nitky prej taháš ty!"
Vlastně jsem neměl tušení, jestli mě to mělo těšit, nebo naopak srát. Každopádně Monika se brzy s naší osadní partou slušně sžila.

A teď nám nabídla svojí Škodovku k odvozu potřebného materiálu ke srubu. Motor stopětky si během pátečního odpoledne opravdu užil. Těžký balík lepenky v kufru, fůra prken na střešním nosiči, pět lidí na palubě. Škodovka funěla, leč na místo nás dopravila. Až téměř na Srnčák. Vyložili jsme věci a Monika s Unkasem a Grepou mířila zpět k Praze, za účelem druhého svozu materiálu. My s Medelákem jsme tahali prkna na srub. Než se setmělo, měli jsme na srubu materiál na střechu srubu i předsíně.

S mohutnou podporou Grepy jsme za ten víkend dotáhli srub na Srnčím palouku do své finální podoby. Měli jsme střechu nad hlavou v hrubých rysech celou stavbu hotovou. Zbývalo doladit pár detailů. Během neděle jsme u levé stěny vyrobili ze zbylých prken dvoupatrovou palandu a vedle dveří dvě velké police.

Další víkend se výpravy na srub zúčastnil i Karlik. I teď nás motorizovaně podpořila Monika, byť musela odjet, kamna nám na srub dovezla. Ty jsme posadili vpravo vedle okna a rouru od nich vyvedli skrze kameninovou trubku přední stěnou srubu ven. V zadní stěně nad palandou jsme prořízli malé okénko a zakryli jej prkennou okenicí a plexisklem.

Před koncem května roku 1993 byl srub hotov. Stal se po dalších deset měsíců naším centrem vandrovního dění.

Vytištěno : 25. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 25.11.2014

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=299