Díl čtyřicátý první - na vlně alkoholu

Motor s kubickým objemem válců 1,174 litru, namontovaný v produktu společnosti AZNP Mladá Boleslav, typové řady 120 L, nepříliš tiše a ještě méně pravidelně předl v zadní části karoserie, jež pomalu šplhala kopcem po Hlavní silnici směrem k nádraží v obci Senohraby. Vozidlo již dávno překročilo výrobcem očekávanou maximální kilometrovou životnost a korozivním chemickým procesům se již úspěšně podařilo zakousnout do většiny kovových prvků samonosné karosérie auta, lidově zvanému Stodvacítka. Zvýšená vůle většiny pohybových prvků představovala fakt, že si automobil po léta od jeho výroby v rukou mladého majitele užil své, dnes ho však čeká křest ohněm další. Mezi pedály a volantem je dnes článek, který se nevyznačuje přílišnou zkušeností ve vedení auta a zároveň jsou jeho smysly mírně či více otupeny hydroxylovými deriváty uhlovodíků na bázi etanolu. Kombinace obojího přenáší své schopnosti plechovému stroji, který tak chaotickou jízdou míří vzhůru ke svému cíli. Byl podzim roku 1993 a za volantem stařičké Škodovky seděl Grepa.

Tomu, aby se zmíněná osoba dostala do kontaktu s popisovaným vozidlem, předcházely události náhodné, i zcela programově zaměřené. K jejich popisu se musíme vrátit o několik měsíců zpět.

Jaro roku 1993 bylo obdobím změn. Odchod ze srubu na Benických skalkách znamenal v naší partě i odklon od některých tradičních trampských hodnot. Tím nejvýraznějším odklonem se stalo pravidelnější navštěvování putyk, hospod a jiných náleven v kotlině české, na úkor posezení venku v lese u ohníčku s kytarou v ruce a písní na rtech. Ne že bychom večery při ohni opustili, ale posilnění v některé restaurací jim předcházelo vždy a často je citelně omezilo.

Odříkaného chleba největší krajíc, nebo zakázané ovoce nejvíce chutná. Tato dvě lidová rčení by se dala aplikovat dokonale na naší situaci, konkrétně mojí a bráchovu. Na alkohol bylo u nás doma uvaleno embargo. A to totální. Když mě, nebo bráchu načapala máma s cigárem, v podstatě se nic nestalo. Různé průsery nám procházely také nad poměry hladce. Ale čichnout k alkoholu, to jsme nesměli. Prostě byl zákaz. A protože to nebylo povolené, moc nám to chutnalo.

Takzvané "utržení ze řetězu" v kombinaci s kulminující pubertou bylo jednou z větších příčin našeho odklonu od trampingu jak z encyklopedie vystřiženého. Takovou tou větší pomyslnou kapkou se stala jedna příhoda na počátku týdenního vandru v červenci roku 1993. Dleli jsme toho času na zřícenině hradu Hřídelík nedaleko Blíževedel, vysedávali jsme kolem praskajícího ohně, okolní kraj halilo začínající šero, když tu Medelák dokouřil svojí cigaretku a vajgla cvrnknul do ohně. Tou dobou se nad ním nic nepeklo, exotermická reakce byla standardním článkem našeho večera bez využití ke kuchyňským potřebám. Nedopalek cigarety vzbudil u Pictuse, našeho táty, nebývalou reakci. Medeláka doslova zjebal jak psa. Co si to vlastně vůbec dovoluje, do trampského ohně hodit zbytek cigára? "Když tohle děláš, seš z čundráckýho hovna pára!" Touhle větou Medeláka dorazil. Bylo po náladě a bylo v podstatě i po čundru. Medelák se spolu s Karlikem sbalil a druhý den ráno odjel. My jsme sice vandr dokončili, ale ztratili jsme jedno ...

Bylo po iluzích!

Na skalní tramping jsme začali pohlížet úplně jinak. Najednou nám tramping nepřišel tak svobodomyslný, jak sám o sobě hlásá. Dodržování a ctění striktních pravidel chování na vandru nám začalo vadit. "Na co si to tady hrajeme?" Tak zněla otázka, jíž jsme si několikrát poté položili. Vždyť jsme se celý život vyhýbali řízeným zábavám, na tábory jsme nejezdili, skauting jsme odsuzovali. A teď nám bude někdo říkat, že nejlepší naše zábava na vandru je uctívání trampského ducha a bude požadovat po nás pravidelné hraní otřepaných písniček, spojené se stáním v pozoru kolem posvátného ohně se slzou na krajíčku a vzpomínkou na mrtvé kamarády?

Takové byly myšlenky mladých kluků v pubertálním věku. Doteď jsme utíkali před zákazy, nyní jsme prchali i před příkazy.

Přestali jsme jezdit na vandry, začali jsme jezdit na čundry. V tom jsme spatřovali velký rozdíl. Oheň přestal být kultovní záležitostí, začal být "pouhým" zdrojem tepla. Trempská píseň zcela opustila naše zpěvníky a nikdy se do nich již nevrátila. Restaurace se stala hlavním zdrojem příjmu energií na čundrech. Začali jsme pít. A hodně!

Byl jsem v tomto oboru posledním z naší party. Posedávání v hospodě při limonádě s kolem popíjejícími kamarády mě také brzy přestalo bavit. Zkraje jsem tedy fungoval na "betonu". Becherovka s tonikem, to byla moje úvodní alkoholická stať. Po osmém betonu jsem se poté vypotácel z hospody za nádražím v Senohrabech a vzápětí se velmi rychle přiblížil asfalt silnice, aby mě zákeřně napadl a rozbil mi hubu. Nechtěl mě pustit, parchant. Z jeho sevření mi vypomohl Unkas, načež jsem již neřízen rukou bratra konfrontoval hlavou sloup pouličního osvětlení. Sloup neustoupil a má lebeční kost nedoznala frakturálních změn. Teď už i brácha uznal, že přesun po vlastní ose bez cizího přičinění je v tu chvíli pro mě nemožným a ač sám namotán jak špulka, vypomáhal mi celou cestu až na srub. Bolest hlavy byla ráno značná, "beton" se rozhodl že neprojde střevem, ale opustí moje tělo cestou vrchní, bylo mi hrozně, ale zároveň mi to zachutnalo. Napříště jsem se chopil piva. A pak ještě mnohokrát poté ...

Hlavním tahounem, vlastně takovým duchovním otcem našeho alkoholična se stal Medelák. Že mu chutnalo, to jsme věděli už dávno. Teď, když začalo chutnat nám, byl Medelák na vrcholu blaha. Zcela pravidelně naší touhu po destilátech i pivnímu moku podporoval a velmi rád do toho ohně i přiléval. Vůbec nám to nevadilo, naopak nám tahle rebelie vůči rodičům naprosto vyhovovala. Začalo období, kdy alkohol byl nedílnou a vlivnou součástí našich čundrů.

Medelák byl tahounem, ale člověkem, kdo měl potenciál, byl Grepa. S ním nebyl problém se namočit do průseru, dostávat přes hubu, nebo po ní někomu dávat, to v jeho přítomnosti šlo velmi rychle. S Grepou jsem to táhl už od první třídy základní školy, na čundrech byl ale nováčkem. Zpočátku příliš nezapadl, jeho odbojná a někdy i prudká povaha se Uhříněvákům moc nelíbila. Prosadil se až postupem doby. Teď měl ukázat, co se za tím jeho potenciálem skrývá.

Od kámoše ze Senohrab jsme měli půjčenou stařičkou Škodovku. Dopoledne, ještě za střízliva, jsme ve složení mě, Grepy a zmíněného kamaráda sedli do auta a vyrazili k louce nedaleko Senohrab, kde nám auto půjčil na vyblbnutí. Do řízení jsem se příliš nehrnul, zato Grepa uprostřed louky předváděl smyky až málem otočil auto na střechu. Na poli mu to šlo, na silnici nikdy před tím nebyl. Odpoledne měl kámoš řádně kápnuto do strojku a byl tedy svolný k jednání. Auto jsme si od něj půjčili znovu, tentokrát bez něj. On zůstal v hospodě. S promile v krvi stoupala odvaha, od hospody jsem řídil já, až k naší louce za obcí. Tam řízení převzal Grepa. Vydali jsme se na cestu nazpátek. S "dvojkou v žíle" mu řízení už tolik nešlo ...

Krajina se pomalu míhá za okny, úzká silnička se vine před námi. Mám trochu problém udržet zrak na krajnici, Grepa sedící za volantem je na tom podobně. Leč jedeme vytrvale kupředu. Přichází serpentiny. Vpravo prudký sráz dolů, po levé straně zase nahoru. Silnice zde není příliš široká. Náhle spatřuji, že pravá kola škodovky míří za krajnici. "Bacha!" Grepa reaguje a točí první zatáčku. Značně jí přetahuje a auto šněruje ze strany na stranu. Jedeme na dvojku, téměř na volnoběh, rychlost je to tedy malá, leč k mému vystřízlivění to celkem stačí. Pak přichází ostrá levá. Grepa si nadjíždí.
"Do prdele, bacha!!" řvu na Grepu.
Kola tou dobou už trhají hlínu za krajnicí, ještě pár centimetrů a řítíme se dolů ze srázu. Grepa prudce trhne volantem doleva a ze zrádného svahu auto vyskakuje zpět na silnici. Náhle se proti nám objevuje zelenobílý Forman s modrým majákem na střeše. Přímo před námi vytáčí pravotočivou zatáčku. Svoje obvyklé varování už nestihnu.

Autem projíždí trhnutí a náraz plechů zní k našim uším ...!

Pokračování příště

Vytištěno : 25. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 9.12.2014

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=302