Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů
Pravidelní čtenáři tohoto mrzkého plátku možná s napětím očekávají, kterak se zhostím dalšího popisu zajímavé události, v jejíž nejdramatičtější fázi jsem v minulém díle životního příběhu autora svoje vyprávění cíleně přerušil. Událost končila nárazem našeho vozu do automobilu stejného výrobce, ovšem s rozdílem palubní posádky, kterou se v roli poškozených ocitli příslušníci sboru národní bezpečnosti. Veden intenzivní žádostí mojí, v kombinaci se snahou o ušetření času státnímu aparátu ve věci přestupkového řízení vůči vlastní osobě, můj kamarád následně předvedl ovládání čtyřstopého vozidla, za které by se nemusel stydět ani zkušený automobilový závodník. Příslušníkům policejního sboru zbyly jen oči pro pláč a jejich lakýrník měl zajištěnou práci s obnovou laku levých zadních dveří, společně s blatníkem a křídlem pátých dveří v zadní části vozu. Ke cti uniformované posádce musím dodat, že projevili snahu učinit bezpečnosti silničního provozu zadost, leč na jízdní výkon kamaráda toho dne prostě neměli.
Intenzivní alkoholický výcvik se projevil v našich peněženkách poměrně brzy. Třetí ročník učňáku mi sice zajišťoval základní potřeby vandrovní, leč priorita se postupně přesunula od věcí potřebných k pochutinám alkoholickým. Pokud jsme měli na výběr, zda-li zakoupit jídlo na víkend a jízdenky na vlak, koupili jsme chlast. Příliš nevadilo, že na první dvě zmíněné věci peníze prostě nezbyly, lihovina v čutoře tehdy znamenala kvalitní platidlo. Když bylo třeba, rádi jsme se podělili.
Před odjezdem na jeden sólo čundr s Grepou jsem od mojí mámy vyfasoval půllitrovku domácí slivovice, s tím, ať zbytek v neděli přivezu zpátky. Zbytek jsem ten den nedovezl ani do Čerčan. Samozřejmě jsem zatajil, že v mých zásobách zel již jeden litr broskvové vodky a rád jsem slivovičku přijal. V Uhříněvsi na nádraží byla otevřená pokladna, leč poslední hotovost jsme tu zanechat nechtěli, tu jsme hodlali investovat jinde a lépe. Když na nádraží zabrzdil místo obvyklého pantografu vlak s kupé vagóny, rychle jsme se snažili průvodčímu zmizet z očí ve snaze dojet co nejdále. Neutekli jsme daleko, ještě do Kolovrat jsme mu padli přímo do rány.
"Jízdenky prosím!"
"Nemáme! Ale máme tohle", povídám a z bundy vytahuji hrdlo láhve s lihovinou.
"Slivovička domácí", doplňuji.
"Hned se vám budu věnovat. Počkejte tu!"
Průvodčí na chvíli zmizel v útrobách vedlejšího vagónu, načež se po minutě vrátil se slovy "pojďte se mnou!" Zavedl nás do poštovního vagónu na začátku vlaku.
"Tak teď k tý slivovici."
Poctivě jsme se všichni o obsah flašky podělili a ve Strančicích putovala prázdná do koše. Následoval koloběh broskvové. V Mnichovicích už štíplístek nedokázal vylézt z vlaku, odmávat odjezd se mu naštěstí podařilo ještě z okna. Stejný proces se mu zopakovat v následující stanici nevedlo, okno bylo pro něj již cílem nedosažitelným. Jeho roli převzal Grepa a v nádražácké čepici se v Mirošovicích vypotácel na perón vedle čekajícího vlaku, naplival do píšťalky ve snaze účinně na ní vyloudit potřebný zvuk a zvedl plácačku se zelenou barvou. Vlakvedoucí chvíli zíral, pak jen pokrčil rameny a přes tyristorový zrychlovač dal pokyn lokomotivě k dopřednému pohybu. Senohraby zajišťoval místní výpravčí, Pyšely pak už nezvládl odbavit nikdo. V Čerčanech jsme vypadli z vlaku a co se dělo dál se spěšňákem na Benešov již nevíme.
Podobným "napojením" průvodčích nás taková jízda vlakem stála zpravidla mnohem více, než bychom dali za regulérní jízdenku, leč cestování tímto způsobem bylo mnohem lepší a nadělalo nám spoustu přátel na železnici.
Někdy se nám povedlo připravit se i o poslední penízky v našich kapsách uprostřed vandru. Následné uskromnění jsme za tragédii nepovažovali, pokud se však našla příležitost trochu si pomoci, chopili jsme se jí s veškerou vervou. První víkend v únoru roku 1994 jsme opět přepískli investice a v sobotní ráno nám zůstaly v kapse všeho všudy čtyři koruny. Šli jsme zrovna s Unkasem a Grepou od Baštírny podél řeky proti proudu, bylo slunečné ráno, mrazivo a po řece táhly ledové kry. Tu jsme zřeli uprostřed řeky plující prázdnou láhev od piva. To je koruna! Ta nám chyběla, pivo v nejbližším hotelu Čihák stálo korun pět.
Neváhali jsme ani vteřinu. Neváhali jsme nikdo. Odlov flašky jsme si pojistili a do řeky jsme mířili všichni tři. Na adama jsme vlítli do proudu a plavali k flašce. Voda byla neuvěřitelně studená, kusy ledů nás místy pěkně pořezaly, ale láhev jsme vyzískali a o něco později jsme v Čiháku mlsali zrzavý mok z jednoho půllitru ve třech a bylo nám dobře.
Ve stejném hotelu jsme o několik týdnů později řešili podobné dilema, ovšem teď jsme měli koruny pouze dvě a flaška Sázavou žádná neplavala. Hodili jsme tedy do automatu na chodbě naší poslední dvou korunovou hotovost a hned na první protočení válců přišel los. Než jsme se s bráchou stačili probrat, Grepa dvakrát odpálil losování a krásných šest korun náhle blikalo na displeji. Hotovost vyplatit a honem pro jedno pívo, které jsme opět usrkávali ve třech.
Bylo to poprvé a naposledy, co jsem kdy hrál automat.
Vožralí maj štěstí! To se říká a většinou je to asi pravda. Někdy se to ale nepovede. Příkladem by mohl být třeba Unkas. Seděli jsme na závěr sobotního večera v restauraci za nádražím v Senohrabech, když si Unkas musel odskočit. Protože ne na záchod, ale ven, pravděpodobně mu padalo jídlo z obličeje. Příliš jsme po tom nepátrali, vlastně jsme ani nepátrali po delší nepřítomnosti bratra. Za nějakou chvíli jsem zaslechl klepání na okno hospody. Venku se válel Unkas, s pravou nohou prapodivně zkroucenou. Jeho předklon byl prý následkem nevolnosti větší než obvykle a zapříčinil jeho pád do výkopu před hospodou. Když se vydrápal ven, měl koleno vedle. A na mě bylo mu ho vrátit zpátky. Trhnutím za nohu se akce povedla, byť na úkor snědeného kusu klacku, který Unkas drtil mezi zuby. Tentokrát jsem o čtyři roky staršího bráchu vláčel na srub já a byl jsem na to patřičně hrdý.
Já jsem to štěstí měl vždycky. Krom toho, že se mi před silvestrem 93-94 povedlo na týden propít vlastní hlas, se mi nikdy nic vážného nestalo. Hlas jsem doma ukecal, vlastně upsal, na nachlazení. Prošlo mi to. Moje ničení sama sebe začínalo vždycky od hlavy. V Benešově na náměstí po odchodu z tamní restaurace jsem sám sebe poslal do mdlob nárazem hlavou do výkladní skříně. Když mě brácha probral, postavila se mi do cesty telefonní budka, kterou jsem taktéž atakoval temenem lebky. Sklo v prvním případě jen zázrakem vydrželo a ocelovo-dřevěná konstrukce budky taktéž. A boule velikosti tenisového míčku se z mého temene také brzy vytratila.
Zdrojem "broskvových vitamínů" byly pro nás dva nedávno otevřené stánky na Jižním městě. Tam se broskvová vodka, naše nejoblíbenější pití, dala koupit bez obav ze zjišťování mojí zletilosti obsluhou. Výbavu jsme proto měli vždy čerstvou a v potřebném množství. A měli jsme vlastní srub, bezvadně fungující nad řekou Sázavou. V našem hledáčku se ocitly všechny okolní hospody a srub zanedlouho padl do oka místnímu sdružení, které se nazývá mysliveckým.
Ale o tom zase někdy později.
Vytištěno : 20. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 18.12.2014
https://www.minessota.cz/clanek.php?id=303