Díl čtyřicátý pátý - motorkářem

Lidé sbírají různé věci, někdo známky, jiný nálepky od sirek, jsou tací, kteří si zaplní zahradu vraky aut a motocyklů. K těm posledně zmiňovaným patřil svého času i táta Jardy a Karlika. Celý život sbíral torza automobilů i motorek válečných i poválečných. Dvě třetiny jejich zahrady pokrývaly různé garáže a kumbály, ve kterých překypovalo množství motorů, náprav, karoserií i rámů. Vše to smontovat, tak by si mohl otevřít poměrně velký autobazar. Pro představu lze uvést, že když o mnoho let později zemřel, jeho žena nechala vše odvézt do šrotu. To se povedlo čtyřiceti čtyřem kontejnerovým autům. Odváželi odtud opravdové skvosty, několik německých kaďourů, jedny z prvních Brouků i torza obojživelných automobilů. Množství sešrotovaných motorek by člověk snad ani nespočítal. O našem využití vojenské techniky bude v budoucnu ještě řeč. Jarda ani Karlik neměli nikdy nouzi o motokáry i motorky, montovali je v garáži, jezdili na nich polem, občas něco prodali a pak sestavovali další stroje, na kterých brázdili okolí Uhříněvse.

Jarda vlastnil poměrně novou Yamahu 125. Docela slušné vozítko. Trávil na něm více času, než za volantem auta. A protože na ní jezdíval i k nám, Grepa jej jednou odpoledne zjara roku 1994 ukecal, aby mu jí půjčil. Byla to jeho první životní jízda. Vyrazili jsme na zadní parkoviště, do míst, kde je dnes parkoviště hlídané a kde jsme ještě před nedávnem mívali fotbalové hřiště. Grepa sedl na nastartovanou motorku, poprvé mu to chcíplo, podruhé už se ale rozjel. Pak už se rozjížděl bez problémů a na první rychlostní stupeň kroužil kolem parkoviště. Dostalo se mu odvahy a po třetím kole zastavil u nás s žádostí o radu, jak se řadí dvojka. Jarda tušil, že by to nemuselo dobře dopadnout a mlčel. Za ním jsem však stál já a pohybem ruky mu ukázal, kterým směrem do řadící páky kopnout. Grepa vyrazil. Kousek od nás jsme slyšeli křupnutí zubů, neklamné znamení, že Grepa zařadil dvojku. Motorka vyrazila k zatáčce poměrně rychle. Když nám v zatáčce mizel z očí, Jarda tajil dech a já ho oklidňoval slovy "to dá!".

Nedal. Zvuk vzdálené motorky se náhle změnil. A pak už jsme jen viděli Grepu, letící přes kapotu jednoho auta a motorku přes kapotu druhou. O desetinu vteřiny později k nám dorazil zvuk bortících se plechů. Když jsme během dorazili na místo, Grepa právě vylézal zpod auta třetího a motorka právě chcípla zaklíněná pod autem druhým. Obě zrcátka v háji, pochroumaná kapotáž, promáčklá nádrž, to byl výsledek zařazené dvojky na motorce. I auta utržily nějaký ten šrám. Jarda sedl na motorku a rychle odjel, my utekli.

Yamahu nám Jarda už nikdy nepůjčil.

V létě roku 1994 vyvezl Jarda z garáže krásnou motorku, sestavenou z mnoha zahradních náhradních dílů. Byl jsem u její premiérové jízdy. S prvním zápalem jejího válce v motoru jsem ocejchoval svůj nos o asfalt silnice na Blokandě, to následkem mého usilovného roztlačování motorky s Jardou v sedle, kdy on následně prudce akceleroval. Nebyla to ledajaká "kejvačka", od počátku jsme jí nazývali "šopr". Hlavní příčinou toho označení byly mohutné přední vidlice z terénní motorky, s vysokými řídítky a značným zdvihem pérování. Spolu s větším předním kolem vypadala jak mezičlánek mezi terénní motorkou a chopperem. Malé pohonné kolečko na motoru a velká rozeta na zadním kole dávali tomuto stroji sice menší rychlost, ale zato výkonu měl nadbytek.

Okamžitě se mi motorka zalíbila. Zvlášť když mi jí Jarda půjčil na projetí. Vyrazili jsme na Navážku. Tak se nazývá lesík za Uhříněvsí vpravo vedle železniční trati na Benešov, hned vedle místa, kde v roce 2014 položila hlavu na kolej známá česká zpěvačka. Na Navážce byl náš zkušební polygon. Úzké i široké cestičky, lehký, střední i těžký terén, toho všeho tu byl dostatek. A když už Navážka nestačila, stačilo projet tunelem pod tratí a dorazit na druhou stranu na kopec Bouďák.

Popadlo nás motorkářské nadšení. Především mě a Grepu. Díky ochotě Jardy nám svěřit svůj zánovní stroj jsme si na Navážce i Blokandě po několik dní krásně zajezdili. Pak jsem dostal nabídku jejího prodeje. Protože jsem zanedlouho nastupoval do pracovního procesu, neměl jsem problém si vypůjčit peníze od mámy a brzy jí to splatit. Ani Grepa nezůstal pozadu, se stejným finančním obnosem kontaktoval Jardu a ten mu do týdne z dílů na zahradě smontoval motorku jeho. Ta nebyla tak hezká jako ta moje, šlo o standardní ČZ 175, ale vyznačovala se něčím, čemu se ta moje ani nepřiblížila - spolehlivostí.

Se správcem našeho baráku jsem nám vyjednal možnost parkování motorek v prostorách sklepení v našem vchodě. Opět ukázka dokonalé tolerance našich sousedů.

Ještě jednou jsme vyrazili na Navážku, tentokrát nám naše stroje říkaly "pane". To se taky odrazilo na jízdním výkonu, přestali jsme být opatrní a toho dne Grepa atakoval svým tělem křoví a svojí motorkou křoví druhé. Ani já nezůstal pozadu a rozbil jsem si hubu na blátě.

Následující den jsme naplánovali jízdu k Jižnímu městu.

Ta nebyla tak jednoduchá. Motorky neměly techničáky, na silnici nemohly. A ani my jsme neměli řidičské průkazy. Helmy jsme nevlastnili. Takže jsme museli jet mimo. Jako nejlepší cesta se jevila cesta přes Benické skalky na Pitkovice, podél potoka na Dobrou vodu, na Petrovice a kolem jižního břehu Hostivařské přehrady až k autobusové otočce na konci Jižního města. Odtud to bylo ke mě domů něco málo přes sto metrů.

V sobotu dopoledne jsme vyrazili. Z Blokandy oranicí přes pole k Benickým skalkám, k místu bývalého srubu. Měli jsme co dělat, abychom čerstvě zoraným polem vůbec dojeli. Spotřebovávali jsme cenný benzín. Údolím Pitkovického potoka už byla cesta jednodušší, ta však netrvala dlouho a museli jsme kus na silnici.

"Když nás potkaj kliftoni, zdrháme každej na jinou stranu!" Případné únikové plány jsme operativně měnili. Nebyly však potřeba a brzy jsme opět brázdili polní cestu. Už při sjezdu od Křížku dolů na Pitkovice jsem cítil, že motorka úplně nereaguje na plyn. Nejdříve špatně přidávala, pak nechtěla ubírat. Nicméně pole bylo viditelné ze silnice, museli jsme pryč a tak jsem jel dál. Dotáhl jsem to do údolí těsně za Pitkovicemi, tam už šopr dál jet nechtěl. Zhasnul jsem motor, bohužel to samé udělal i Grepa.

Hledali jsme závadu a našli jí. Vznikla již dlouho předtím, ale projevila se teď. Seškvařilo se lanko ovládání plynu. To bylo od začátku nebezpečně blízko chladících žeber válce motoru, ty se dosud nikdy tolik nezahřály. Teď se motor pomalou jízdou po polích přehřál a plastový bovden se roztavil.

Opravit na místě jsme to nemohli. Jediným východiskem bylo zablokování karburátoru v polovině plynu a jet bez možnosti jeho ubrání. Bylo to o hubu, ale menší zlo, než motorku tlačit. To samé však nemohl říct Grepa. Svůj motor už nenatočil. Asi hodinu jsme laborovali co s tím a pak jsme činnost vzdali. Bude se muset tlačit. Další plán byl tedy daný. Já pojedu rychle domů, tam nechám svůj stroj ve sklepě a půjdu vstříc Grepovi, kterému pak vypomůžu s motorkou jeho. Přečerpali jsme tedy trochu benzínu z jeho nádrže do mojí, bude mi to víc žrát, tak ať dojedu aspoň já.

Roztlačil jsem svůj stroj, ten zabral a uháněl jsem údolím Pitkovického potoka a následně Botiče k Petrovicům. Bylo to slušně o hubu, motor mě nekompromisně tlačil, brzy jsem začal cítit přehřáté brzdy, z převodovky hulily olejové výpary z rozžhaveného oleje. Ale jel jsem. V Petrovicích jsem stál před rozhodnutím, buď jet po silnici a riskovat policajty, nebo mířit dál podél přehrady. Pro jistotu jsem zvolil druhou možnost a najel tak do terénu, jako nikdy předtím. Cestička tu vedla přes kluzké kořeny, často přes pařezy a padlé stromy. To vše jsem překonával s téměř plným plynem. Jednou už mě motorka nechala v průseru, teď se rozhodla to napravit a pracovala spolehlivě až do doby, kdy jsem vyjel z lesa do kukuřičného pole. Namotané kukuřičné klasy v osách kol mě zastavily. Měl jsem jen pár metrů k naší špendlíkové aleji a asi dvě stě metrů k domovu. Vymotání kukuřice chvilku trvalo. Odtud jsem už motorku tlačil až domů, sjel s ní po schodech do sklepních prostor a hned vyrazil vstříc Grepovi. Čekal jsem chůzi až do Pitkovic, dost mě překvapilo, když jsem Grepu potkal na polní cestě, asi 300 metrů od Jižního města. Celou dobu tlačil a snad celou cestu vedle motorky běžel. Převzal jsem otěže a brzy jsme oba měli svoje motorky u nás ve sklepě.

Spojka v mém motoru za tu cestu shořela. Nebylo divu. Přední brzda také. V příštím týdnu jsem měl co dělat. Brzdu jsem neopravil. Grepovu motorku jsme zpojízdnili hned, zkusili jsme vyměnit kondenzátor, což byla správná volba.

Náš zkušební polygon se tak přesunul z Navážky k aleji na konci Jižního města. Asi třikrát jsem tam vyrazil s mojí motorkou, ale byly s ní samé problémy. Někdy nedržela otáčky, jindy chcípla a už nešla natočit. Pak jsem vyměnil všechny kabely v zapalování. Krátký start motoru před barákem dával tušit, že je v plné kondici. Byla to však jeho poslední jízda.

Toho dne jsem vyrazil do aleje nikoliv v doprovodu Grepy, ale s Unkasem a Monikou. Zrovna přijeli, když jsem tlačil motorku ze sklepa. V aleji jsem zařadil dvojku, roztlačil motorku, pustil spojku, motor naskočil a zaburácel v krásném, plynulém chodu. "Šopr" letěl jak namydlený blesk. Měl jsem z toho radost a dával motorce co proto. Pak jsem sjel z kopce dolů dále než obvykle, tam se otočil a chystal se vytáhnout nejvyšší rychlost.

Na jedničku i dvojku se motorka skoro stavěla na zadní, třetí i čtvrtý rychlostní stupeň neměly akceleraci o mnoho menší. Jel jsem tak kolem šedesáti, když jsem vyjel ze zatáčky v aleji a asi třicet metrů před sebou uviděl koroptev.

Duch řidiče vystřídal duch lovce. "Přejedu jí!" Rukojeť akcelerace jsem zatlačil na maximum a začal jsem mít to, čemu se říká "tunelové vidění". V okolí nebylo nic, jen ta koroptev, křižující silničku napříč. "To nemůže stihnout", říkal jsem si a už jí viděl doma na pekáči. Ještě jsem zaslechl volání "bacha" od bráchy. Koroptev na poslední chvíli zalarmovala svoje křídla a prchla do strany. Zvedl jsem oči...

Ve vzdálenosti deseti metrů přede mnou byly panely !!

Nestihl jsem vůbec nic. Jen dupnout na brzdu. Ta už ale nestačila zabrat. Noha mi prudkým zašlápnutím brzdového pedálu z něj sjela, dopadla na asfalt a pedál mi najel na lýtko. A v tom přišel náraz.

Pamatuju si strašnou ránu a gejzír nějaké kapaliny, letící setrvačností přes panely. A pak už jen tmu.

Probral jsem se brzy, brácha s Monikou ještě nestačil ke mě doběhnout. Svírala mě prudká bolest. Brzda mě přišpendlila k motorce, neletěl jsem proto po hlavě přes panely. Ale v takovém případě je jedna část těla v úzkém kontaktu s nádrží. A ta mě teď nevýslovně bolela. Ležel jsem pod motorkou a tekl po mě benzín. Bylo mi to jedno, ostrá bolest podbřišku překonávala všechno. Až brácha mě vytáhl zpod motorky a rychle mě vlekl pryč. Unikající benzín tekl po rozžhaveném motoru, mohlo to chytit a brácha to věděl. Nechytlo.

Trvalo to hodně dlouho, než jsem se mohl zkusit postavit na nohy. Šlo to špatně. Pravá noha mi krvácela z lýtka, křeče ještě běhaly břichem. Šli jsme zjistit, jak na tom byla motorka.

Špatně. Prasklý a zkroucený rám roztrhl nádrž. To byl ten gejzír neznámé kapaliny, co jsem viděl v okamžik nárazu. Nadprůměrně masivní přední vidlice vydržela, ale prasklo její uložení a narazila do motoru. Ten byl prasklý také. Přední kolo bylo do vývrtky. Aby jsme vrak dostali domů, museli jsme zajít do sklepa a půjčit si kolo z Grepovy motorky. Dotlačili jsme motorku domů. Byla to její poslední jízda. Skončila rozebraná na náhradní díly.

I já jsem se zotavil. Nějakou dobu bych býval mohl oslňovat samičky ze širokého okolí, jen kdybych si vzal tehdy nemoderní elastické cyklistické oblečení - otok by ze mě jistě udělal ideál. Ten však splaskl a vzhledem k tomu, že jsem autorem synka Tomáše, nedoznal jsem ani dlouhodobější újmy.

A nedoznalo újmy vlastně ani moje motorkářské nadšení. Měli jsme ještě druhý stroj a spoustu náhradních dílů. Naše kariéra motorkářů ještě neskončila.

Vytištěno : 27. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 5.1.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=306