Záhada zavěšené lžíce

Už nějaký ten rok nazpátek se snažím na tomto webu sepsat kroniku našich vandrů. Ne vždy je to snadné, mnohé, především starší vandry, bývají zahaleny za oponou zapomínání. Bylo jich mnoho, často splývají ve vzpomínkách v jeden, někdy z paměti úplně vypadnou a vrátí se do ní zcela náhodně. Nejlepším vodítkem k popisu událostí bývají fotografie, ty většinou tok vzpomínek usměrní požadovaným směrem. Leč i s touto přílohou se mi několikrát stalo, že samotné fotografie slušně zaváděly. Nikdy jsem totiž nevedl nějakou přísnou hierarchii ve svých sbírkách fotografií, narazil jsem tedy na případy, že jsem fotky ze dvou vandrů na jednom kinofilmu nechal ve stejném balíčku a po letech mi oba vandry zcela splynuly v jeden. Teprve při prohlížení negativu mi posloupnost snímků napověděla, že se jedná o vandry dva, oba do stejných míst. Někdy pomohlo se o vandru rozepsat na internet a rázem se mi vybavily další detaily, o kterých jsem jinak do té doby neměl tušení. Určit časové období není od dob digitálních fotoaparátů a foťáků v telefonech žádný problém, se staršími vyvolanými fotkami je to občas také problém. Pravé úskalí přijde v době, kdy takový vandr nebyl nijak zdokumentován a je navíc zastíněn mnohem výraznějšími událostmi.

Takový byl případ i v případě zavěšených lžic.

Vysvětlím to.

Od roku 1990 jsme pravidelně vyráželi v červenci na týdenní vandry, zvané prostě "tejdeňáky". Staly se tradicí. Většinou druhý týden v měsíci jsme sbalili vybavení na týden pobytu v přírodě a vyrazili do hvozdů. Zpravidla bývaly pod taktovkou Pictuse, mého táty. Jejich tradice vydržela do roku 1996, opadla poté, co umřel Unkas, náš šerif a můj brácha. Ještě v roce 1997 jsme na jeden takový vyrazili, o rok později ho již významně zkrátili a v devadesátém devátém už nejeli nikam.

Ten první tejdeňák, v roce 1990, jsme mířili od Světic nedaleko Říčan u Prahy k Sázavě. Odtud přes Zlenice a Pyšely ke Zbořenému Kostelci a Týnci nad Sázavou. V roce 1992 směřovaly naše kroky ke Kokořínsku, stejně jako následující tři roky. Pouze se prohazoval směr pochodu, ale místa bývala stejná, Pustý zámek, Čap, Blíževedly, Hřídelík, Ronov. V roce 1996 jsme směřovali na Českou Kanadu a o rok později k Sázavě na Stvořidla.

Vynechal jsem rok 1991, protože ten mi z paměti téměř vymizel. Matně jsem si vybavoval Velký Beškovský vrch a nějaké ležení v jeho skalách. A jinak nic. Postupem doby jsem si vypracoval teorii nekompletního týdenního vandru do těch míst, zkráceného do jednoho víkendu. Leč vzpomínky byly natolik mlhavé, že se na "plátno" internetu sepsat nedaly, tudíž ani tištěná podoba nemohla moje vzpomínky oživit.

Takže jsem si vypracoval teoretickou vandrovní posloupnost. Rok 1990 Sázava, 1991 okolí města Dubá, 1992-95 Kokořínsko, 1996 Česká Kanada, 1997 Stvořidla, 1998 Sázava - Kácov.

Jenže loni jsme vyrazili na místo našeho druhého srubu, k Srnčímu palouku. Pozůstatky po srubu, krom jedné kulatinky s lepenkovým hřebíčkem, jsme vůbec nenalezli. Zamířili jsme tedy o kus výš do svahu, kde se nacházel samotný Srnčí palouk. Tam jsme na našem prvním týdenním vandru jednu noc kempovali. A tam jsme také na jednom ze stromů zanechali zavěšené čtyři lžíce. Jednu z nich jsme loni nalezli. Bylo zvláštní po těch letech jí znovu objevit. Nevisela tam, kde jsme jí zanechali, strom o mnoho povyrostl, ale byla spadlá na zemi pod ním. Přesto tu byla. Nalezli jsme důkaz našeho pobytu i po pětadvaceti letech.

Jenže pak přišla ta záhada!

Když jsem poté doma sepisoval, co jsem nalezl, něco mi tu nesedělo. Vždyť na tom vandru jsme na Srnčím palouku byli uprostřed našeho pochodu. Nekončili jsme tu, nocovali jsme zde a odtud mířili do Ledců u Zbořeného Kostelce, kde jsme spali další dvě noci. Ani pak jsme k domovu nevyrazili, ještě jedno spaní pod širákem jsme absolvovali nad obcí Pyšely.

Proč bychom zanechávali část svého vybavení, vlastně jednoho z nejdůležitějších, uprostřed vandru někde v lese?

Co mě zaráželo, že o zavěšených lžících z prvního týdenního vandru mluvíme už od roku 1997, tedy 18 let. Tou dobou jsme si to přeci museli pamatovat lépe než dnes.

Vrtalo mi to hlavou. Co víme bezpečně? Lžíce jsme na místě skutečně nalezli. Při týdenním vandru jsme opravdu v roce 1990 v těchto místech nocovali. Lžíce byly čtyři, jedna byla moje, další pak Pictuse, Unkase a Karlika.

Zanechat vybavení v lese v polovině vandru mi přišlo jako blbost. Museli jsme tu končit! Jenže kdy? Dotaz ke Karlikovi nikam nevedl, i on si pamatoval zavěšení lžic na strom, ale zároveň mu to splývalo s několika dalšími návštěvami na jednu noc v zimě. Jenže v zimě tu prokazatelně nebyl Pictus, který byl autorem nápadu zanechání části vybavení na místě. Ptát se nebylo koho, Unkas ani Pictus mi již neodpoví. Byl jsem pořád na začátku.

A pak jsem zkusil teorii. Jak to bylo s tím týdenním vandrem v roce 1991? Musel opravdu směřovat k Dubé? Nemohli jsme nakonec vyrazit na Sázavu? Dlouho jsem se těmi myšlenkami probíral, až mi nakonec svitla jedna drobnost. Bezpečně jsem si vybavil dvě nocování za sebou na Šmejkalce, což je rybníček pod Ondřejovem. Tam jsme spali i během prvního týdenního vandru, ovšem prokazatelně jen jednu noc.

Že bychom tedy nakonec vyrazili na zkrácený týdenní vandr po stopách z roku předešlého, ovšem s koncem na Srnčím palouku? Že by tohle byl ten v mlhách ztracený týdenní vandr roku 1991?

Když člověk nad něčím hodně přemýšlí, někdy si nakonec vzpomene na další detaily. Detaily dělají vzápětí celky. Najednou se mi začal před očima odvíjet jako film děj dávno zapomenutých událostí.

Skutečně jsme v roce 1991 vyrazili na tejdeňák po stopách z roku minulého. Oproti loňskému roku jsme se o jeden den zdrželi na Šmejkalce a zakončili vandr na Srnčím palouku nad Sázavou.

Když jsem se pročítal popisem vandru z roku 1990, došlo mi také, že jsem oba příběhy skutečně slil dohromady. Například popis téměř fyzického ataku Pictusova směřujícího k příslušníkovi sboru myslivců na Tehovské Hůře proběhl o rok později, stejně tak logistická návštěva Ondřejova.

Vandr z roku 1991 najednou vyskočil před mými zraky v barvách.

A jak to bylo s Beškovským vrchem? Jedinou návštěvu toho místa datuji do roku 1986, kdy jsme přes něj procházeli při našem prvním vandru, při dovolené v Dubé. Je velmi pravděpodobné, že myšlenka našeho ležení na Velkém Beškovském vrchu patří právě sem.

Když jsem tedy loni popisoval svůj nález lžíce na Srnčím palouku, datoval jsem jí 25 let nazpátek. O rok jsem se mýlil. Dnes už to však 25 let je

Ptáte se, proč tohle píšu?

Chtěl jsem vám jen popsat tok mých myšlenek a zádrhely, se kterými se potýkám, pokud chci co nejvěrněji sepsat kroniku našich vandrů. Vzpomínky postupem doby slábnou, ale mohou je oživit i zdánlivé detaily. A právě proto píšu tenhle náš cancák, kroniku vandrů, aby až za mnoho let si bude člověk chtít vzpomenout, bude to mít o mnoho snadnější. Vždyť kroniky od toho přeci jsou.

Lžíce, jedna ze čtyř zavěšených, na svém stromě po dvaceti čtyřech letech opět visí. Možná, že jí někdo někdy objeví. A možná si položí otázku, kde se tam vzala. Třeba nalezne naší kroniku a zjistí, že jí tu zanechala v červenci roku 1991 parta čundráků. Možná, ho to vůbec nebude zajímat, možná, že jí nikdo neobjeví a možná se na ní zajedeme podívat za mnoho let, aby jsme zavzpomínali na naše vandrovní začátky.

Vytištěno : 21. 11. 2024 | Autor : Jan Vála | 19.1.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=310