Díl čtyřicátý osmý - bunkry

Byl krásný červencový den. Sluníčko zářilo z azurově čisté oblohy bez jediného mráčku a teploty kolem poledne hravě přesahovaly třicet stupňů nad nulou. Protože byla sobota, kdo mohl, vyrážel někam k rybníku svlažit tělo. Ani my jsme na tom nebyli jinak. Z hvozdů kolem Pustého zámku jsme k nedalekému Nedamovu, kde se nacházel ideální rybníček k potřebné koupeli. Toho času jsme měli před sebou ještě dva dny týdenního vandru, během něhož jsme putovali Kokořínskem ve směru od Blíževedel. K naší čtyřčlenné sestavě v podobě mě, Pictuse, Unkase a Grepy, se v pátek připojil ještě Karlik s Kóžou, Džardou a obě Moniky. Ta Unkasova Monika přijela za námi autem. Měla na něm drobnou poruchu, prokluzovala jí spojka. Tuhle závadu jsem na silnici opravil, takže než jsem mohl skočit do chladných vln Nedamovského rybníka, měl jsem opět ruce v motoru. A opět se na mě nedostalo s koupelí, jeli jsme nejdříve vyzkoušet funkčnost spojky k hradu Jestřebí. Vrátili jsme se asi hodinu po poledni a tentokrát mě už voda Nedamovského rybníku přivítala. Zprvu nedobrovolně, neb Unkas se rozhodl, že po týdnu v pískovcích potřebuju koupel tak jak jsem. Pod záminkou pořízení fotografie mě nalákal na kraj rybníka a pak mě tam prostě stáhl. Dlužno jemu dodat, že tam v maskáčích skočil také. Měl jsem co sušit, leč v odpoledním žáru jsem příliš dlouho čekat nemusel. A pak přišel s nápadem Džarda.

"Nechcete někdo se mnou vyrazit nafotit bunkry?"

Už nějaký pátek nazpátek byl Džarda členem pražského klubu vojenské historie. Prioritním zaměřením klubu byly předválečné fortifikace. Hledali pevnosti všude v kotlině české i na hranicích republiky, sbírali o nich poznatky v terénu, fotili je a pak během klubových sešlostí nasbíraný materiál mezi sebou sdíleli.

Nedaleko odtud se nacházela linie takzvaných řopíků, malých předválečných pevnůstek. Kolik jich tam skutečně je, neměl Džarda tušení, ale chtěl to zjistit. Od příjemného rybníku do odpoledního žáru se nikomu nechtělo, nakonec ale ukecal mě. Tajemno oněch pevností mě zlákalo. Vydali jsme se na cestu směrem na obec Korce. Na vrcholu kopce vpravo od silnice zpoza křoví vykukoval kus betonu. Prodrali jsme se k němu a nalezli zachovalý řopík. O kus dál v lese další, pak znovu a zase. Táhla tu linie bunkrů až bůhví kam. Pevnůstky nebyly pro mě neznámou, už párkrát jsem je v životě viděl, ale teď na mě "dýchly" nějak jinak. Líbilo se mi je prolézat, netušit co najdu uvnitř, neznat okolí a nevědět, kdy a kde na nás vykoukne další beton. Bylo to vzrušující.

Ten den jsme prolezli šest řopíků.

Chytlo mě to a můj zájem Džarda nadále podporoval. Asi se mu hodilo mít parťáka k podobným průzkumům. Zapůjčil mi dvě knížky na dané téma, obě vyšly nedlouho po převratu a byly prvními, které o prvorepublikovém opevnění psaly, byť jen v hrubých rysech. Zanedlouho jsem si pořídil další knihu, pojednávající o opevnění na Pražské čáře. Ta se stala mou nejoblíbenější doteď a určila většinu mých kroků, neb popisované, téměř zaniklé pevnostní pásmo, se stalo pro většinu mých průzkumných výprav prioritou.

Ještě v roce 1994 jsem se přihlásil do stejného klubu vojenské historie jako Jarda, zaplatil jsem členský příspěvek a brzy se ocitl na první klubové schůzi. Promítaly se tam fotky, co kdo pořídil po celé republice, do ruky se nám tam dostal první, velmi spartánský seznam bunkrů v Čechách.

O opevnění se tehdy vědělo jen málo a bylo lákavé po tom pátrat.

První výpravy, cílené přímo na bunkry, se uskutečnily ale až v roce následujícím. V létě jsme Jardovým německým vojenským vozidlem vyrazili do míst, kde jsme vlastně začínali - nad Nedamov. Prošli a projeli jsme si tam více pevnůstek, pak se nám auto pokazilo a nouzově jsme vyrazili k domovu. Následující týden jsem vyrazil jen s Medelákem na průzkum Pražské čáry. Vystoupili jsme z vlaku na Unhošti a po polích jsme došli k Dolnímu Bezděkovu, na Mostecký mlýn a lesem na Nižbor. Druhý den jsme dorazili do Hýskova. Sebou jsme měli jen výše zmíněnou knížku, v ní na mapce několik kroužků v místech, kde se kdysi měl nacházet nějaký ten bunkr. Netušili jsme, co najdeme. Mnoho jsme toho také nenalezli. Teprve o několik let později oko "zkušeného bunkráka" zřelo to, co před tím nevidělo.

Bunkry jsme si fotili, dopisovali jsme seznam nalezených, opravovali chyby v seznamu, aktualizovali jej a aktualizovaný přebírali od ostatních.

Začala tak naše první zlatá éra "lovců bunkrů".

Chytil jsem se já a brzy se "nakazila" celá parta. Vyhledávání bunkrů se stalo standardní součástí mnoha vandrů. Od roku 1995 do roku následujícího mám v evidenci, víceméně zde nepopsané, na 40 vandrů, směřujících do oblasti, kde se měla za první republiky bránit naše armáda. Velkým dílem to byla právě Pražská čára a linie opevnění blízko města Dubá. Občas jsme vandrem zajeli někam dál, třeba na Šumavu, do Orlických hor, na Náchodsko, nebo na Trutnovsko.

Kombinace průzkumných výprav za opevněním v průběhu vandrů byla vhodnou integrací. Leč blížilo se rozhodnutí, které málem zapříčinilo soumrak vandrů. V kontextu událostí pozdějších ho jen uspíšilo. Vandrovní odmlka však netrvala dlouho a i nadšení pro opevnění ochladlo. Nejdříve gradovalo založením muzea v bunkru u města Dubá - Rozprechtice, skončilo po jeho nedobrovolné likvidaci. Pro popis muzea bude ještě ve výčtu mého deníku prostor.

První zlatá éra "bunkráctví" skončila se začátkem roku 1998. Myšlenka bunkrů ležela několik let u ledu, začali jsme se jí opět věnovat kolem roku 2003. Tehdy Medeláka napadlo obnovit naší muzejní činnost, tentokrát ale v bunkru nedaleko Hýskova. Převzal iniciativu a vše dokonale naplánoval. Bunkr nad železniční tratí jsme chtěli dostat do vlastnictví, po dlouhých peripetiích nám to bylo umožněno, leč myšlenka už byla narušena partou bezdomovců, která se u bunkru usadila.

Souběžně s těmito plány jsem začal stavět první web, mající za úkol mapovat opevněnou linii, zvanou Pražská čára. Její součástí byl i "náš" bunkr v Hýskově. Postupně jsem vyrobil internetové stránky, které obsahovaly detailní popisy jednotlivých stavebních úseků, výpovědi pamětníků z Hýskova i Nižboru, kde měl každý bunkr svou kartu, na kterou se nahrávaly fotografie, souřadnice i popis současného stavu objektu. V linii bylo postaveno přes 800 bunkrů, na jejich zmapování jsem měl co dělat celé roky.

Linii jsem mapoval sám, někdy s pomocí Medeláka, jindy s pomocí stejného nadšence z Lužce nad Vltavou. Vypomáhala nám v tom navigace, mapovali jsme i jednotlivé kousky betonu v polích, vznikaly mapy se zakreslenými stanovišti bunkrů i jednotlivých fragmentů. Rozsáhlá práce se měla brzy dostat na web. Leč jsme nebyli jediní se stejným nápadem a nedlouho před publikací webu se Pražská čára objevila kompletně zmapovaná na jednom nejmenovaném webu. Náš obsah by tak jen dubloval obsah internetu a od spuštění webu jsem upustil. Beztak neměl další opodstatnění, myšlenka otevření muzea byla tou dobou již v propadlišti dějin.

Bunkráctví jsem opustil definitivně. Přílišná popularizace odvětví a téměř stoprocentní prozkoumání opevněných linií v Čechách byly faktory, které mi docela vadily. Příliš mi nedocházelo, že i já jsem k tomu stavu vlastně významnou měrou přispěl. Takže jsem pomohl zatlačit na pilu, která mi tu pomyslnou větev měla podříznout

Ale vraťme se do roku 1995, kdy nejen byla v plném proudu éra bunkrů, ale začínala zlatá éra vandrů. O nich zase příště.

Vytištěno : 19. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 21.1.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=311