Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Díl padesátý třetí - co se to děje?


Do českých luhů a hájů opět zavítalo v druhé polovině dubna roku 1996 jaro. Moje nejoblíbenější období v roce už od útlého mládí. Zima byla definitivně na ústupu, stromům teprve začínalo růst listí, půda voněla čerstvou zeminou. Ještě před týdnem sníh zasypával okolní kraj v nemalé vrstvě, teď velkou rychlostí mizel i ze sluníčku nejnepřístupnějších míst. Řeka Sázava u Kácova jen tak tak stíhala pobírat příval tajícího sněhu, její koryto bylo zcela plné a chybělo málo, aby vody zaplavily okolní louky. Prostě klasické pozdní, ale rychle příchozí jaro. Začínali jsme tehdy velikou vandrovní sérii, krátce přerušenou Unkasovou příhodou v Čakovicích. Už se z ní zotavil, tedy alespoň na vnější pohled to tak vypadalo. Seník na Kalamajce tou dobou již neexistoval, začínali jsme vyjíždět tak nějak bezprizorně k Sázavě a zanedlouho jsme tam objevili srub v Měsíčním údolí. Taky okolí Hýskova před Berounem bylo v aktuálním pořadí. Přes zimu jsme stihli doplnit opotřebovanou výbavu, s jarem jsme již vyráželi v novém.

Zpočátku vyjížděl Unkas ven jen sporadicky, přeci jen si kroutil rok vojny v Miškovicích. Opušťáky však na sebe nenechaly dlouho čekat. Protože pak v květnu zaslal svou dlouholetou přítelkyni po odhalení nevěry lidově řečeno "k šípku", hodlal teď patřičně využít stále častější volné víkendy pobytem mimo Prahu. Takže jakmile v pátek zacinkaly klíče v zámku dveří od našeho bytu, navlékali jsme na sebe maskáče a hurá z města pryč.

Unkas se u vojenského útvaru Miškovice zvládnul uchytit dokonale. Vlastně to neměl být ani takový problém, s kuchařem chce každý voják být zadobře. Takže měl cestičku ušlapanou. K vylepšení "skóre" mu tenkrát pomohl i Džarda.

Na konci srpna roku 1996 jsme vyrazili na náš první Gastro vandr. Plán byl jasný. Někam zalezeme a budeme žrát, dokud pomyslně nepraskneme. Měl to být víkend o hojnosti potravy, vlastně o jejím nadbytku. Chtěli jsme vytvořit takovou každoroční tradici, když už celý rok na čundrech spořádáváme stále ty stejné konzervy, jednou za rok jsme si chtěli trochu dopřát. Jednu takovou akci jsme udělali již loni, šlo o nepříliš připravenou premiéru. Měli jsme tehdy dostatek, nikoliv nadbytek. Teď se to mělo změnit. Zařídil to Unkas.

"Vy sežeňte jen dva bochníky chleba a chlast, zbytek nechte na mě. Přijeďte v pátek pro mě do Miškovic!"

Tou dobou byl na vojně už "starej", připravit dlabanec z kuchyně prý nebude problém. Zamířili jsme za ním autem, neboť cíl naší páteční cesty byl vytyčen v bunkru nad Osinalicemi. Tam je autobusem jen obtížná doprava, navíc padesát lahvových piv by se jím jen těžko převáželo.

Když jsme se sešli v pátek u mě před barákem, přišel Džarda s něčím úplně novým. Byl oblečen v uniformě majora. Dokonale padnoucí uniforma, ladící k jeho obličeji vizáže mnohem starší, nás dokonale překvapila. Šlo o jeho nový přírůstek z vojensko-historického klubu.

V Miškovicích jsme nechali auto za rohem.

"Jdu pro něj", povídá Džarda.

Sledovali jsme zpoza rohu scénku jak vystřiženou z filmu. Pomalu Džarda nakráčel k vrátnici. Příchozí major vzbudil pozdvižení, vojáci lítali jak magoři.

"Zavolejte mi vojína Válu!"

Hotový poprask vzbudilo, když si pak oba padli kolem ramen. "Ty vole, von má za kámoše takovou šajbu!" Tohle heslo letělo kasárnami. Unkas nikdy tuto informaci nedementoval.

Jisté je, že vzápětí vyběhli z kuchyně dva "mladý", každý v ruce přepravku narvanou masem. Unkas je nasměroval do auta, ti cenný náklad uložili do kufru a za salutování našemu majorovi odběhli zpět ke kasárnám. A my jsme vyrazili na neuvěřitelnou vandrovní přejídačku.

Coby "starej", byl Unkas téměř denně doma. Víkendy vlastně skoro také. V Berounu při jednom vandru jsem mu málem zavařil pěknej průser, kdy ovlivněn osmi desetistupňovými pivy a půllitrem rumu jsem se vydal na frončaft s procházejícími maskáči. Kdo měl maskáče, ten byl kámoš. Nápis VP mi tou dobou nic neříkal. Nabízel jsem vojenským policajtům panáka rumu, když s díky odmítli kvůli službě, tvrdil jsem, že se nemusí bát, že brácha je teď taky na vojně a v chlastu mu to nezabránilo. Zvídavě po něm pokukovali a zvláštně se usmívali. Kdyby mohl, zahrabal by se Unkas do asfaltu. Jestli to Vé-Péčka pochopily jako žert, nebo prostě měly pochopení, to dodnes nevím. Jsem prý mužský pohlavní orgán vydechl Unkas, když se mu nakonec dostalo řeči a policie byla v dostatečné vzdálenosti.

Na konci podzimu a celou zimu jsme obnovili výjezdy ke Kácovu. Na začátku února jsme tam vyrazili znovu, tentokrát jen já s Unkasem. A tady mi sdělil něco, čeho jsem se v tu chvíli lekl, ale vzápětí jsem tomu váhu nepřikládal. Přeptal jsem se ho na nádraží v Soběšíně při čekání na vlak, jak mu to vlastně s tou jeho novou známostí jde. Prý skvěle. S nadsázkou poté doplnil, že to vlastně nemůže být lepší, když je teď nadměrně vyvinutý. Jak to myslí? "No vod tý doby, co mě nakopali cikáni do koulí, mám jednu větší!" "To nejni možný!", odvětil jsem. Bylo, moje opakované nevěřící řeči zamáznul tím, že mi to ukázal. Fakt, otok byl docela výrazný.

Vzhledem k tomu, že doktoři údajně říkali, že se to prostě stává a hojení prý se protáhne, uklidnil jsem se. Vlastně byl klidný i Unkas.

Druhý víkend v březnu roku 1997 jsme se chystali k dalšímu čundru, tentokrát nestandardnímu. Nedlouho předtím nám na městském úřadě města Dubá schválili pronájem pozemku pod bunkrem na okraji obce Rozprechtice. Vzhledem k našemu nadšení pro předválečné pevnosti, jsme si tu chtěli vybudovat muzeum. Teď jsme sem chtěli vyrazit vykonávat v pořadí druhé práce na našem budoucím hlavním muzejním objektu. Moje auto mělo tou dobou větší závadu, museli jsme tedy vyrazit na místo autobusem. Příliš nám to vlastně nevadilo, jen dovézt trochu nářadí na místo bylo obtížnější, ovšem nikoliv neřešitelné.

S Grepou jsme podle dohody vyrazili metrem na Florenc, kde jsme na autobusovém nádraží měli sraz s Unkasem. Dorazil vzápětí po nás.

Ten den však Unkas nevypadal dobře. Už dva dny ho prý bolí břicho. Odbyli jsme to žertem, že mu v hospodě objednáme něco s octem a v místním samochmatu to zalije mlékem, čímž předpokládaný problém se zácpou vyřešíme. Nasoukali jsme se do autobusu, o dvě hodiny později už šlapali k hospodě po cestě a následně po silnici k bunkru v Rozprechticích. Rozdělali jsme na plácku před ním oheň, opekli buřty, popili a zahráli něco málo na kytaru. Hra nám toho večera příliš nešla, Unkase bolelo stále břicho, dokonce měl místy i větší návaly. Usnuli jsme poměrně brzy. Unkas jako první, už nějakou dobu prý nespal a teď navečer tři čtyřstovky brufeny zabraly více než obvykle.

V noci mě vzbudil Grepa. "Unkas, hoříš, ty vole!" Jeho křik mě dokonale probral. Ležel jsem vedle Unkase. Celý jeho spacák byl v plamenech. V noci sjel nohama do ohně, teď mu spacák zaplál celý. Skočil jsem po něm, rychle ho vlastním tělem zalehl, některé plameny jsem uplácal rukama. Uhasit spacák se podařilo. Jemu to bylo jedno, napůl spal. Přikryli jsme ho tedy dekami, rozepnul jsem svůj spacák a přehodil ho přes nás, Grepa se přesunul k nám, rozepnul ten svůj a položil jej přes nás z druhé strany. Po nevšedním zážitku jsme zase rychle usnuli.

Probudil jsem se zimou a bolestí rukou. Sluníčko se právě objevovalo nad obzorem, zima vrcholila. Na rukou jsem měl naškvařené kusy silonu z bráchova spacáku. Bolelo to jak čert, když jsem je strhával. Rychle jsem rozdělal oheň, ve snaze se trochu zahřát. Bylo mi divné, že Unkas v noci na požár nereagoval a ani teď na urputnou zimu. Probudil se později a vypadal tragicky.

Bolesti jeho břicha se evidentně zhoršovaly. Po ránu do sebe nasázel tři brufeny, teprve po jejich zabrání se dokázal zvednout ze spacáku. To už jsme věděli, že se něco děje.

Během dopoledne jsme pak trochu něco udělali na bunkru. Všiml jsem si Unkase, jak natírá pravou střílnu barvou Hamerite a v nestřežených chvílích se kroutí do klubíčka.

Poprvé jsem dostal strach. Vážný strach. Co se to s bráchou děje? Proč ta podělaná bolest nepřestává?

Po obědě bylo ještě hůř. Unkas už jen seděl o ohně a nacpal se poslednímu prášky proti bolesti.
A dost!
"Zavoláme mu sanitku".
"V žádným případě, nebudou mě se sračkou vozit do nemocnice!"
"Dobrý, tak jedeme domů!"

Sbalili jsme věci a vyrazili po silnici do Dubé. Unkase jsme půl cesty střídavě podpírali, bágl mu nesl Grepa. Jemu bylo hrozně a my jsme měli čím dál větší strach, co bude. Na autobusovém nádraží jsme na to zavedli hovor, shodli jsme se na tom, že problémem mohou být žaludeční vředy, načež jsme neznaje zdravotnictví začali spřádat plány, kterak na operaci vředů seženeme peníze.

Autobus na Prahu nejel, sedli jsme tedy do prvního na Českou Lípu, kde jsme přesedli na vlak do Bakova nad Jizerou a tam na další směrem na Prahu.

A tam se odehrálo něco, na co bych možná neměl být pyšný, vlastně nejsem, ale kdyby mě životní cesta zavedla do stejné situace, nejednal bych ani dnes jinak. Můžete mě za to odsoudit, je mi to jedno, ale prostě se to stalo a stojím si za tím.

Ve vlaku na Prahu jsme obsadili zadní část posledního vozu. Byl to takový ten vůz s dveřmi uprostřed vagónu a oddělení asi po dvaceti sedačkách na jedné straně po a na druhé proti směru jízdy. Sedli jsme si na sedačku hned za dveřmi. Krom nás a dvojice důchodců bylo celé oddělení prázdné. Unkas se kroutil do klubíčka už neskrývaně. Pomalu padal do uličky. Pak si sundal kanady a v ponožkách dal nohy na protější sedačku. Ulevilo se mu, ale reakce přišla vzápětí.

"Mladej, ty nohy dolů!"

Dědek kus od nás se probudil z letargie a začal prudit. Otěže vyjednávání jsem převzal já. Snažil jsem se důchodce přesvědčit o stavu bráchy, ten však nedbal a byl stále dotíravější.

"Prosím vás, nemáte spíš nějakej brufen?"

Důchodce mě poslal do hajzlu a stále vytrvale vyhrožoval Unkasovi. Zjedná prý nápravu u průvodčího. Asi pět minut jsme to zkoušeli ukecat, brácha už vzdával a chtěl se zase kroutit v chodbičce na zemi. To jsme mu nedovolili a nadále s Grepou tvořili hráz vůči neodbytnému dědkovi. Ten však místo pro průvodčího přešel k nečekanému kroku. Vykročil a chytil Unkasovy nohy a chystal se je ze sedačky rukou srazit.

Pohár přetekl, struna praskla. Celý den strachu a lítosti k bráchovi si vybraly svou daň.

Vyletěl jsem jak na pružině. V mžiku jsem dědka držel pod krkem. Ten byl nečekaným tvrdým útokem zcela paralyzován. Ze vzdálenosti deseti centimetrů jsem mu řval do tváře slova, která nejsou zveřejnitelná ani na tomto webu. Zároveň jsem ho vláčel ze zadní části vlaku do středních prostor. Tam jsem ho přirazil na stěnu a vzápětí jej pustil. Hodil jsem po něm ještě jeho tašku, jejíž obsah se rozletěl po půlce vagónu a prásknul s dveřmi. Bába tam stála v šoku, pak se ale vydala za svým partnerem.
"Jestli to řekneš štíplístkovi, tak tě vyhodim z vlaku!", houkl jsem ještě za ním.

Dvojice se přesunula na úplný předek vagónu. Až do Prahy jsem se na ně chodil koukat. Svým slovům jsem tak dodával váhu, dával jsem na odiv, že v případě konzultace s průvodčím přejdu opět ke slíbeným činům. Když přišel průvodčí, důchodci ani nehlesli. Ten pak jen Unkase upozornil, ať neušpiní sedačky a v pozici stočeného do klubíčka ho nechal.

Doprovodili jsme Unkase domů, předali jej přítelkyni a vyrazili k domovům také.

V neděli volal brácha, že je mu už podstatně líp, ale že hned v pondělí ráno zamíří k našemu obvodnímu lékaři.

V pondělí jsem byl v práci jak na trní. Několikrát jsem volal domů, kam Unkas přislíbil dorazit hned od lékaře. Nikdo to tam nebral. Chvilku po poledni zazvonil telefon. Zvedl to náš parťák.

"Jendo, volá tě máma!"

"Čau, co je?"

"Míša je v nemocnici!"

Polilo mě horko. Nikdo nic nevěděl, neměli jsme tušení, proč tam je. Ležel prý v nemocnici Na Františku. Za hodinu a půl se sejdeme tam.

Utekl jsem z práce dřív a mířil do centra. Hnal mě neklid, ale věřil jsem, že to bude dobrý. Vždyť už byl v péči doktorů, to už je napůl vyhráno. Zjistí o co jde, vyléčí ho z toho, i kdyby to mělo stát prachy jakékoliv, někde na to seženeme. Byl jsem hodně mladej a věřil jsem, že takhle to prostě funguje.

S mámou jsme se v nemocnici přeptali na bráchu. Bylo mi divné, proč s námi nejdříve chtěli mluvit a vzali nás nejdříve k panu primáři.

"Víte, paní Válová, s Michalem se to má tak..."

Ale o tom příště.


Vytištěno : 29. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 12.2.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=316