Díl padesátý šestý - poté ...

Březen i duben bývají pro mě už od útlého dětství nejhezčím obdobím v roce. Dny, kdy zima pomalu ustupovala sílícímu sluníčku, ve vzduchu vonělo jaro čerstvou zeminou a stromy ještě ani nezačínaly nasazovat na listy, se mi odjakživa líbily ze všech nejvíc. Jaro roku 1997 mělo našlápnuto na můj oblíbený scénář, začínaly prosluněné dny, doprovázené příjemnými teplotami. Jenže v polovině března se všechno náhle zvrtlo, do té doby bezstarostné období se během dvou týdnů rozplynulo jak pára nad hrncem. Bráchu Unkase jsme v polovině března dovezli z vandru domů s neidentifikovatelnými bolestmi břicha, doktoři jej poslali do nemocnice, kde poté jiní rozhodli o urychlené operaci problematického orgánu. Zdánlivě se podařilo vážný problém alespoň zastavit nebo zpomalit, když ne vyřešit. Jenže zdání klamalo. A tak přišel krutý poslední víkend ve zmíněném měsíci, kdy brácha svůj boj s vážnou nemocí prohrál. Stalo se tak v brzkých ranních hodinách velikonoční neděle. O den později jsem dorazil domů z vandru.

Zprvu jsem nedokázal vůbec uvěřit, že by se tak mohlo stát. Očekával jsem, že se z toho zlého snu musím každým okamžikem probudit. Jenže se mi to nezdálo, skutečnost byla stejně krutá, jako reálná.

Vůbec nejhorší byl první týden. Asi ve mně hlodala pořád nějaká jiskřička naděje, že třeba došlo k omylu, k záměně jmen, nebo tak něco. Vlastně jsem to celé přijal poté, co mu v síni hřbitovů na Olšanech zahráli naposledy jeho dvě oblíbené písničky.

Na pohřeb samotný přišla přibližně stovka lidí. Znal jsem z nich sotva třetinu. Valná většina těch neznámých pocházela pravděpodobně z rodných Hrnčíř. Naše druhá rodinná větev z Uhříněvse měla účast menší. Protože moje babička se tou dobou právě vrátila z nemocnice po prožitých srdečních potížích, zprávu o bráchově osudu jsme jí zatajili. Měla se o tom dozvědět až později, když už jí bude lépe.

Svoje místo posledního odpočinku dostal brácha na Bohdaleckém hřbitově. Malý křížek s kytkou jsme následující víkend vztyčili za sroubkem v Měsíčním údolí u Kácova. Tam jsme se s ním rozloučili ještě vandrovně.

Bylo mi tehdy sotva osmnáct let, ale brzy jsem vypozoroval, že mnohem hůře se se ztrátou syna vyrovnává táta. Máma, ač s Unkasem byla až do konce, se po několika týdnech dala dohromady. Tedy alespoň navenek. Táta, bydlící v malé chatce s velkou zahradou v Hrnčířích vybudoval ještě na jaře toho roku mezi záhonky vetší sroubek, podobný tomu na Benických skalkách. V něm trávil spousty času, hrával tam na kytaru, fungoval v podstatě jako na vandru. A stesk po synovi často utopil v alkoholu, mnohdy více, než bylo zdrávo. Se smrtí Unkase se nevyrovnal na pohled už nikdy.

Každý jsme to snášeli a řešili jinak. Já jsem celkem brzy nalezl cestičku, jak z nejhoršího vypadnout. Možnosti utéci z míst, kde jsem ještě nedávno vídával bráchu, jsem se chytil zuby nehty.

Pokud jste pravidelným čtenářem tohoto blogu, jistě si vzpomenete na naší známou rodinku, bydlící v okrajové části Hrnčíř, nedaleko místního rybníku. Máma Nechvátalová, syn Franta a dcera Zuzana. S těmi dvěma mladými jsme ještě coby děti lezli po většině okolních stromů, učili se bruslit i koupat v rybníku, stavěli jsme první bunkry, lovili první bažanty a odpalovali první výbušniny.

Neopomněli jsme je pozvat na bráchův pohřeb. A pak ještě několikrát na kafe k nám. Protože jsme na jaře roku 1997 začínali budovat muzeum předválečného opevnění nedaleko Dubé, coby válečný nadšenec se k nám Franta připojil. A vzal sebou i Zuzanu.

No nebudu to protahovat, se Zuzanou jsem brzy začal chodit. Netrvalo dlouho a dostal jsem nabídku, které jsem bohužel nedokázal odolat. Nabídku bydlení.

Najednou jsem mohl zvednout kotvy a relativně lacino vypadnout z hnízda. Beztak jsem měl na čase. Vypadalo to ideálně. Vrátím se do rodných Hrnčíř, navíc do rodiny, kterou znám. S její mámou jsem si tykal, s bráchou Frantou si dokonale rozuměl.

Neviděl jsem, neslyšel jsem. První mě od toho kroku začal zrazovat Grepa. "Nejlepší kámoš se stěhuje pryč, to nedělá nikomu dobře", říkal jsem si. Ani varovných řečí Medeláka jsem nedbal. Zkusil to pak vzít jako můj brácha, jeho větou. Na Unkase jsem vždycky dal. Jenže ani jeho hláška z úst Medelákových nezabrala. Věta "Vyser se na ní, ta ženská je čurák!", se minula účinkem.

Zvednul jsem kotvy a několik svých věcí jsem sbalil do pár kufrů a vyrazil vstříc třígeneračnímu domu s velkou zahradou ve Svépomocné ulici na okraji Hrnčíř.

Zadělal jsem si tím na pěknej problém, ale získal cennou životní zkušenost. Ale o tom zase někdy příště.

Vytištěno : 23. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 5.5.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=319