Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Díl šedesátý sedmý - Pictus potřetí


Pomalu se blížil konec prvního tisíciletí našeho letopočtu a situace kolem Pictuse se měla následovně. V první polovině let devadesátých zkrachoval Uhříněveský podnik na výrobu lan, jehož zaměstnancem více jak dvacet let táta byl. Neřekl bych, že mu to tenkrát příliš vadilo, neboť mu v hlavě již delší dobu dozrával plán, který teď mohl realizovat. Protože ho už od mládí bavilo malování pokojů a vnitřních prostor domů, založil si jako živnostník malou malířskou firmu. Na společnou živnostenskou cestu se vydal se svým bráchou, mým strejdou Pavlem. Přestože někdy táta mírně nadával, že celou firemní agendu má na triku on sám, Pavel byl dříč, který byl tak trochu zaměstnancem, ale o to snaživějším. Dokonale se chytli v prvních letech, kdy se uvolnil trh pro živnostníky. Perfektní startovací dráhou se stala Uhříněves. Každý je tu znal a velmi brzy se jejich dobré jméno rozkřiklo do okolí. Kšeftů měli tolik, že jich spoustu museli odmítat. Nějaké expanze a navyšování zisků, to tátu nijak nebralo a raději stále razil cestu drobného živnostníka.

Pamatuju si jeho plánovací kalendář, ve kterém nebylo volné místečko měsíce dopředu. Dle vlastních slov si zákazníky vybíral, přednost dával starším zástavbám, kde, jak tvrdil, bývají mnohem lepší lidi, než v zástavbě novodobé. Raději prý šel malovat k důchodkyni, než ke zbohatlíkovi. Do rukou mu spadly ale mnohem větší kšefty, například vymalování obchodního domu Kotva.

Na Kotvu tenkrát najal několik dalších zaměstnanců. Byl to nejlepší kšeft jeho kariéry a patrně by byl startérem pro "vyšší level", kdyby ovšem "neměl tak dobrý srdce, až je blbej", jak o něm řekla jeho žena. Protože se mu totiž razantně zvýšil zisk, svoje zaměstnance platil královsky. A kvůli tomu měl samozřejmě konflikt doma.

Pozn.: I já jsem o něco později u jednoho autobusového soukromníka poznal z pozice zaměstnance stejný model podnikání. Chlapík s dobrým srdcem a štědrou dlaní byl sice tím nejlepším šéfem, ale o to horším manažerem. Když vedl autobusovou firmu on, měli jsme se královsky, když to poté vzala jeho žena, zvedla firmu na vyšší úroveň, ale nám už se tak královsky nežilo.

V obchodním domě Kotva se Pictusovi stalo něco, co později nazval největší ostudou svého života. Maloval v jedné místnosti a stál zrovna na "dvanáctkách" štaflích. Jejich jistící řetízek se nacházel přesně v prostoru, kam se otvíraly dveře. Táta dveře pro jistotu zamknul. Přišel však "top manager" firmy, který vlastnil klíče od oněch dveří. I přes volání je odemkl a prudce rozrazil. Křídlo dveří vrazilo do nohy štaflí a Pictus se z výšky poroučel k tvrdé podlaze. Stálo ho to dvě zlomené klíční kosti a několik týdnů pracovní neschopnosti. Nic však prý nebylo tak hrozné, jako ta ostuda, když nemohl ani sám na záchod a pomáhat mu v těch chvílích musela jeho žena.

Strašnou ranou pro něj bylo, když přišel o syna, mého bráchu Unkase. Dva roky se sbíral z úplného dna. Když to vypadalo, že je z nejhoršího venku, osud si s ním zahrál krutě ještě jednou.

Přišlo to jako banální nachlazení. Vyšší teploty, kašel, bolesti v krku. Teploty a bolesti brzy ustoupily, zůstával ovšem slabý chrapot v krku. Když se nelepšil, vyrazil Pictus k doktorům. Obvoďák jej po neúspěšné léčbě poslal do Thomayerovy nemocnice, kde jej prohlédli blíže. A tak se brzy dozvěděl krutou skutečnost.

Rakovina hrtanu.

Rychle expandující. Na chirurgický zákrok musel co nejdříve. Důsledky budou kruté - ztratí hlas. Další prognózy nejisté ...

Na operačním sále skončil o tři dny později. Doktoři byli plní optimismu, dařilo se jim nádor prý zcela odstranit. Nastálá situace měla na Pictuse ovšem tvrdý dopad.

Že po téměř čtyřiceti letech přestal ze dne na den kouřit, to se cení. Ovšem ztráta hlasu jej uzavřela do sebe. Přestože dostal elektronické mluvítko, už nikdy nedokázal domlouvat kšefty se zákazníky a potkávat tak nové a nové lidi. Asi mu to přišlo hrozné, jak lidé reagují přitom, když je osloví robotický hlas. Nevím. Faktem je, že jsem viděl několik nehezkých reakcí od některých lidí. Prostě předal vedení firmy bráchovi a stal se zaměstnancem. Strejda však neměl takové předpoklady a brzy začaly ubývat kšefty. Firma ještě nějaký pátek fungovala, poté však Pictus odešel do invalidního důchodu a strejda Pavel se nechal jako malíř zaměstnat u firmy jiné.

Za nějaký čas musel prodat byt na Košíku a přestěhoval se na chalupu do Hrnčíř, kterou osobně za utržené peníze významně přestavěl a rozšířil. Jejich chalupa se nacházela přes ulici přímo naproti mému rodnému domu. Na veliké zahradě mu bylo lépe. Postavil si tam menší sroubek, ve kterém trávil spoustu času.

Co v mládí napáchal kameny vystřelenými z praku, to teď zřejmě hlodalo jeho svědomí a dal se na humanitu. Ale takovou tu pravou, hezkou, která přiváděla jeho ženu k šílenství. Nekecal a nenabádal ostatní, jak je někomu třeba pomoci, prostě šel a pomohl. Ve sroubku na zahradě přes zimu totiž ubytovával dva místní bezdomovce. Bylo mu jich líto, že musí trávit mrazy pod nedalekými mosty, tady u kamen ve sroubku jim prý bude lépe. A nejen to, dával jim jídlo, chodil s nimi na pivo ... A Jana, přestože snad tisíckrát hrozila, že se s tátou rozvede, tak nikdy neučinila a nakonec rezignovala natolik, že i bezdomovcům jídlo sama vařila. Možná pochopila, že nouze lidi tmelí a jsou to vlastně tátovi nejlepší kamarádi.

Místní lidé bez domova nebyli jediní, kdo u "Pictusů" trávil svůj čas. Svoje místečko si tu našla i místní omladina. Partička kluků věku mezi deseti a dvanácti lety našla u Pictuse svoje zázemí. Postavil jim v jednom rohu zahrady druhý srub, tentokrát v koruně veliké třešně. Nadšení místní partě vydrželo poměrně dlouho a bez nadsázky lze dnes říci, že tam Pictus vychoval další generaci Hrnčířských trampů.

Žil životem polovičního dřevorubce. Bavilo ho zásobení se dřevem. Sháněl palivové dřevo kde se dalo, řezal ho a ukládal do stále nových dřevníků, které kvůli němu stavěl. Téměř nebylo týdne, aby někdo z místních nesložil jemu před zahradou svoje nepotřebné dřevo, zbytky palet, trámky a podobné. Říkával, že až jednou umře, Jana tam bude mít topení na několik zim.

Stal se místním "udičem". Ze starých kamen a ze dřeva vyrobil udírnu, která se stala v okolí vyhlášenou. Topil v kamnech, roura od nich vedla přes deset metrů zemí, kde se kouř ochlazoval, a byla vyvedená do dřevěné kapličky, ve které se samotné maso udilo. Dělal to zadarmo, jen pro ten pocit, že Hrnčíře v okolí mlaskají. Ostatně to ho bavilo celý život, vyvařovat na vandrech a kochat se tím, jak okolí chutná. Tady, s postavením udírny, to přivedl k dokonalosti. I já jsem byl jeho stálým zákazníkem.

Po letech to vypadalo, že i přes velké rány osudu, nalezl v sobě klid. A několik dalších let to tak asi bylo.


Vytištěno : 29. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 4.9.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=338