Díl šedesátý osmý - na vlně svobody

Hrnčíře. Před třemi desítkami let víska na předměstí hlavního města, nedlouho předtím přijatá do pražského městského obvodu. Moje rodné místo. Trávil jsem tu prvních pět let života, další následovaly při okraji panelového sídliště na jihovýchodním okraji Prahy. Přestože si Hrnčíře nesly punc rodné vesničky, život na hranici velkého sídliště mi tak nějak více přirostl k srdci. Po tragických událostech na jaře roku 1997 se mi naskytla možnost útěku od nepříjemné reality násobená vztahem s dívčinou známou z mládí, podpořená právě přesunem do míst, kde jsem trávil první roky mého života. Nedbaje rad kamarádů i rodičů, vyrazil jsem vstříc k roku a půl zkušeností k nezaplacení. Zkušeností, které mě stály nemalý peníz a prověřily mou psychickou odolnost až za hranice vlastního chápání. Když mi nakonec nervy povolily, odebral jsem se zpět k Jižnímu městu, nedbaje toho, že se vlastně vracím zpátky ze samostatného života. Po poněkud drsném odchodu z Hrnčíř zaplavila mojí mysl euforie, která poháněla moje další kroky po několik dalších měsíců.

Z Hrnčíř jsem se vrátil "vyždímanej" jak houba. Všechny našetřené prostředky byly ta tam, byl jsem švorc. Nízký nájem v našem bytečku v Kropáčkově ulici na Jižním městě mi však umožňoval poměrně rychle se vyhrabat z nejhoršího. Na výplatu jsem byl opět sám a rychle si pravidelný příjem podpořil zjednáním vedlejší pracovní činnosti pro Dopravní podnik. Přes den jsem opravoval motory a po nocích nahrával jízdní řády do palubních digitálních orientací. Žádné enormní zisky mi to nepřinášelo, přesto dva tři tisíce navíc tehdy významně ovlivnily můj rozpočet.

Bejvalka se ještě párkrát ozvala, bohužel znala číslo naší domácí pevné linky. Zkoušela přemluvit mě k návratu, odpovědí jí však bylo poděkování za kvalitní životní zkušenost i podstatné vylepšení mého života poté, co jsem opustil práh domu v Hrnčířích. Vydržela zhruba měsíc a poté se mi nadobro vytratila z uší i očí.

Můj návrat ke starému byl euforický. Postupně jsem u svého okolí spatřoval úlevu nad mým opuštěním spárů Hrnčířských. Medelák, Grepa, Jarda, máma i táta, všichni Obzanu nesnášeli a teď byli rádi, že je za kopečky.

Naše parta už však nebývala to, co dříve. Přirozený úbytek zařídily zakládané rodiny, ten nepřirozený absence našeho tmelícího prvku - mého bráchy. Přesto, s těmi nejbližšími, Medelákem, Grepou i Jardou začala druhá velká vandrovní série, která byla mnohem odvázanější a někdy i docela bolestivá.

Mojí zálibou se staly zbraně. Byl to jaksi podružný efekt našeho stále fungujícího muzea. V opevnění jsme vlastnili znehodnocený kulomet a několik pušek stejně úředně znehodnocených. Na neupřesněném místě, nedaleko bunkru, jsme vykopali starou válečnou německou pušku Mauser. Vlastně její torzo. Značně orezlá zbraň postrádala dřevěné části, ty kovové hluboko prožírala rez, přesto se její mechanismus po prolití olejem a vyčištění spolehlivě hýbal. František, brácha bejvalky, ke zbrani tenkrát coby sponzorský dar muzeu, zakoupil úplně novou pažbu. Po mnoha hodinové údržbě nakonec zbraň vypadala velmi zachovale.

A právě proto mně napadl neuvěřitelně blbý nápad. Chtěl jsem zrenovovanou zbraň slyšet "štěknout". Bylo jasné, že její stav pro střelbu je nemožný, zášleh slepého náboje však dle mého názoru ustát mohla. Opatřili jsme kulometný slepý náboj s dřevěnou špičkou, která se výstřelem rozpráší ještě v hlavni. Tudíž nebude riziko roztržení hlavně...

K pokusu jsme přešli s Grepou ve večerních hodinách v jejich bytě. Přítomen jsem byl spolu s ním já, jeho ségra i jeho bejvalka. Otevřeli jsme okno, do komory vložili náboj a zacvakli závěr. Obě holky se schovaly za skříní a nočním stolkem, Grepa se chopil zbraně a já asistence.

Spoušť cvakla, úderník vyletěl kupředu. Nic. Rána nevyšla. Vyjmuli jsme náboj z komory a shledali, že zápalka byla naklepnutá jen minimálně. Po druhém pokusu se důlek v zápalce nezvětšil. Bylo jasné, že pružina úderníku je vlivem koroze příliš slabá. Rozhodl jsem se jí pomoci!

Náboj putoval do komory, Grepa stiskl zbraň v ruce a já přistoupil zezadu s kladívkem s úmyslem pomoci úderníku v proklepnutí zápalky náboje. Lehce jsem klepnul zezadu do úderníku...

Ohlušila mě obrovská rána a oslepil velký záblesk. Pár vteřin trvalo, než se štiplavý oblak kouře rozptýlil natolik, že bylo vidět po místnosti. S Grepou jsme na sebe nechápavě zírali. Zbraň byla pryč! Probral nás křik zpoza našich zad. Grepova sestra silně krvácela na ruce z prozatím neidentifikovaných tržných ran, jeho bejvalka Iva se potácela po místnosti v omámení po úderu neznámým tvrdým předmětem. Vzápětí vyšlo najevo, co se stalo. Tržné rány na předloktí Grepovy ségry způsobily ocelové trosky pušky, Iva dostala ránu do hlavy utrženou pažbou. Obě se skrývaly a dopadly nejhůře. Nás v "první linii" zachránil malý zázrak. Grepa byl mírně pořezaný na ruce, mě se nestalo vůbec nic. Kolem nás byly kusy pušky zasekané v nábytku, největší část, asi dvaceti centimetrový kus hlavně rozbil na kusy lampu na nočním stolku a ohnul rouru od topení tak, že jí narazil na zeď. V podstatě jediné, co nedostalo zásah letícími troskami zbraně, jsme byli my dva.

Nepopírám, že jsme byli v šoku. Ale také jsme vzápětí uznali, že jsme si obrovskou dávku štěstí vybrali a příště jej mít nebudeme. Byl to náš poslední takový zákrok se zbraní a nikdy jsme se od té doby do podobných činností nepouštěli.

S koncem muzea jsme znehodnocené zbraně rozprodali a zisk z nich rozdělili mezi všechny přispívatele. Já i Grepa jsme si za obdržený peníz koupili sobě pistole plynové. Vlastnit plynovou zbraň je legální a relativně bezpečné k potřebě šířit před sebe třeskot výstřelů. Vlastnili jsme k nim množství slepé munice, ovšem nouzovou zásobou byla i munice nervově paralytická. I její "příchuť" jsem měl na vlastní kůži zanedlouho zakusit.

Stalo se tak na počátku jednoho čundru, směřujícího do Posázaví. Vyráželi jsme ve složení mě, Medeláka i Grepy. V podpažních pouzdrech nechyběli naši oceloví miláčci. Čekání na vlak v Čerčanech jsme si krátili jako obvykle v nádražní restauraci u Šantrůčka. Protože motorák směrem na Ledečko měl jet za více jak hodinu, pozřeli jsme nějaké to pivko. Tu mě začal Medelák nabádat k zapůjčení zbraně za účelem prohlédnutí si přebíjecího mechanismu. Chvíli jsem oponoval, nechtěl jsem pistoli veřejně prezentovat, ale dostal jsem se pod přesvědčovací záplavu. Moje argumenty o nízkém Medelákově umu s konkrétní zbraní rozmetával tvrzením, že on na vojně absolvoval poddůstojnickou školu a držel proto v ruce zbraní více, než jsme my "štác-kriplové", neboli modré knížky, v životě viděli. Zbraň jsem mu tedy bez zásobníku i nábojů zapůjčil, ovšem vzápětí po mě vyžebral i je, neb chtěl prý vidět, jak vlastně mechanismus ze zásobníku podává náboje do komory. Půjčil jsem mu i zbytek.

Chvíli jsem sledoval Medelákův výzkum a poté se zaměřil na studium mapy, kterou mezitím Grepa rozložil na stole. Byli jsme právě zaujati drobností v mapě, takže jsme se nad ní skláněli z blízka. Tu se v mém levém očním perimetru objevila pistole, ve vzdálenosti deseti centimetrů ode mne. Nemířila na nás, ale do prostoru, kam na mapě směřovaly naše zraky. Vtom třeskl výstřel!

Ohnivá koule nás oba ožehla a pamatuju si, jak padám zezadu ze židle. Po dopadu na zem začal účinkovat nervově paralytický plyn. Přes stoly i židle, poslepu, jsem se potácel k oknu, kde jsem několik minut dýchal čerstvý vzduch. Pomalu se mi vracel zrak i přecházel nekontrolovatelný třas. Grepa na tom byl podobně.

Celá hospoda mezitím vyklidila lokál, všichni se v klidu přesunuli na perón, aniž by přerušili konzumaci zrzavých moků. Po návratu nám hostinský doporučil, ať už tam nestřílíme a vše bylo jako předtím. Obdivuhodný klid místních nás překvapil. A Medelák tvrdil, že mu vyklouzl vlivem mokré ruky spouštěcí kohoutek zpod prstu.

Z události jsem si nesl popálený obličej, pošramocené nervy a přesvědčení, že už zbraň z ruky nikdy nikomu nedám. Dobrovolně jsem jí od té doby nikomu již nedal, ovšem nedobrovolně o dva roky později zásahové jednotce poblíž Berouna, která mě při jejím odevzdávání málem poslala na dialýzu. Od té doby jsem toho nechal a téma zbraní jsme všichni nadobro opustili.

Nebudu zapírat. Můj návrat ke starým časům probíhal ve znamení "humbuku". Byl jsem tak trochu jak utrženej ze řetězu. Víkendy probíhaly opět vandrovně a v podstatě nebylo čundru, na který bych hleděl okem střízlivým. Třikrát jsme s Grepou vyrazili na průzkum bunkrů na úpatí Orlických hor, do Králík. A většinou jsme skončili v místních putykách. Tedy pokud jsme k nim dorazili, restaurační vozy v rychlících směrem k Ostravě totiž prodávaly pivo za stravenky, takže jsme fasované stravovací lístky pravidelně prolévali hrdlem. Když jsme na třetím vandru do Králík vystřízlivěli a dorazili k tamnímu opevnění, ze střechy dělostřeleckého srubu Grepa spadl. Stálo ho to tři zlomené obratle a hnutou plotýnku. Po operaci dostal krunýř a na pár měsíců ho to z vandrů vyřadilo. Když se poté vrátil k normálu, opět jsme vandrovní sérii obnovili v nezměněné podobě.

Takhle by to asi dlouho nešlo. Něco se muselo stát dříve, než se stane něco nám. A stalo se. Na konci léta roku 1999 Grepa ukecal jednoho člověka, aby s námi vyrazil na vandr. Změnilo mi to život.

Ale o tom zase příště.

Vytištěno : 19. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 8.9.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=339