Díl sedmdesátý první - tátou

Pokaždé, když zasednu k počítači, v oblíbených položkách ve webovém prohlížeči kliknu na položku stránek Minessoty s úmyslem o jeden další díl posunout dále kroniku autorovu, největší dilema, které v tu chvíli pravidelně řeším, je paradoxně vymyšlení názvu článku. Vtěsnat do krátkého výrazu obsah celého dílu mi dává řádně zabrat a nezřídka se stává, že název ladím až po dokončení statě. Teď, po sedmdesáté první, mám téměř premiérově jasno. Důvod je přitom celkem prostý, prim v tuto chvíli hraje mé vrozené slovíčkaření. Už odmala jsme s bráchou i s kamarády rozlišovali pro mnohé nedůležité nuance v oslovení rodičů. Správně bych dle litery jazykové měl sám sebe v názvu článku nazvat otcem, leč to bych si dle vlastních názorů nasral do vlastního hnízda. Oslovení tátou mě přijde mnohem vhodnější. Vysvětlím to. Oslovení otcem nebo matkou jsme používali jako hanlivý výraz. Zmíněné výrazy jsme využívali ve chvílích, kdy jsme byli na někoho z nich naštvaní, kdy jsme je potřebovali tak trochu pohanit. V lepším a normálním rozpoložení jsme o našich mluvili jako o mámě i tátovi. Zdrobněliny jsme také nikdy moc nevyužívali. A oslovení fotr nebo mutr? To jsem nikdy z huby nevypustil.

Matkou či otcem jsme též vyjadřovali "elitní stav". Vysvětlím to na ženském rodu, abych stále nemusel využívat oboupohlavní výrazivo. Pojmem "matka" mám na mysli mámu, která svou roli rodiče těžce přehání. Myslíte, že množství rodičovského nasazení nemohu soudit? Když budete bydlet desítky let nad dětským hřištěm a osm let se budete v podstatě živit městskou hromadnou dopravou v pozici člověka, který má nad interiérem svého autobusu přehled, jistě pochopíte, co mám na mysli. Dlužno dodat, že valná většina rodičů je normálních, ale matky je často v mnohém zastiňují.

Naše planeta totiž neobíhá kolem Slunce na společném chvostu Mléčné dráhy, celá galaxie totiž začala rotovat kolem jejího potomka. To je samozřejmě psáno s nadsázkou, ale že se celé okolí musí podělat, protože ona má dítě, je faktem, které ony vyznávají. Stávají se dravou hladovou saní v případě, že si okolí dovolí dítko pro nevhodné chování napomenout. Výrazem ve tvářích v těchto případech často připomínají bojovníky Islámského státu, a kdyby mohly, možná by je připomínaly i činy. Důsledně odstraňují i banální nebezpečí, které by potomkům hrozilo. Třeba škrábanec na těle synka nebo dcerky je hotovou katastrofou. Nedejbože pád na kořenu, před kterým jej nevarovala. A co hůř, na kořenu, který předtím obecní úřad na vlastní náklady neodstranil. To pak je průser přímo na obecní úrovni.

Příkladů by se našlo opravdu mnoho a myslím, že už to stačilo Chtěl jsem jen uvést, proč v názvu článku sám sebe nenazývám otcem. Jen doufám, že si oslovení tátou zasloužím.

Já jsem svůj přepínač, který během okamžiku přehodí stav nerodič na mód elitní otec, v sobě nikdy nenašel.

Tomáš byl milionovým dítkem. Brečel minimálně, buď k tomu neměl důvody, nebo mu to prostě nešlo. Nevlastnil hlásek tóninou i decibely blízký motorové pile.

Velmi brzy se naučil spát celou noc, byť k tomu byl tak trochu nucen mými nestandardními a pro někoho možná hodně zvláštními prostředky. Razil jsem totiž heslo, že aby mládě mohlo v přírodě přežít, musí mít především silné rodiče. A ty, pokud budou bdít po nocích nad potomkem a před den v pracovním procesu, mít rozhodně nebude. Takže když zpočátku zkoušel bdít po nocích, na oplátku jsem jej potom budil přes den. Za denního světla ať se vyřve jak chce. Metoda byla překvapivě účinná, takže jsme velmi brzy po setmění jeho pláč neslýchávali.

Mám-li být upřímný, jen velmi těžko jsem se vyrovnával s těmi méně příjemnými stránkami rodičovství. Přebalování mi tedy vůbec nešlo. Ne že bych postrádal zručnost, ale obsah plen mi nedělal vůbec dobře. Tohle ženy v mém okolí nikdy nepochopily. Moje máma mi dokonce jednou vytkla, jak je možný, že je mi obsah nepříjemný, vždyť je to od Tomáše a ten pochází ze mě. Odvětil jsem, že ani se svým obsahem se nemazlím a ten je ze mě přímo. Ani tento argument nebyl pochopen. Každopádně jsem se přebalování nevyhnul. Zpříjemňoval jsem si jej ale, jak to šlo. Přes tvář jsem si v těch chvílích uvazoval šátek a za něj umisťoval vonné kapesníky. Bylo to mnohem lepší. Ale samozřejmě koupelna a rychlá sprcha byla řešením také efektivním, které jsem aplikoval kdykoliv jsem mohl.

Nikdy jsem se nedonutil dítěti zpívat.

Samozřejmě měl rád, když mu před spánkem někdo četl. A bylo mi celkem jedno, o co jde. Takže se mu dostávalo standardního čtiva v podobě známých dětských knížek a někdy, ve chvílích, kdy usínání bylo zdlouhavé, se dozvídal, kterak německá desátá pancéřová divize útočila 14. května 1940 přes řeku La Meuse na francouzské polní postavení. Prostě jsem četl mou aktuální knihu, jemu to bylo jedno, byl rád, že slyší můj hlas.

Jeho první slovo byl děda. U prvního kroku jsem nebyl, proběhl v dopoledních hodinách, zrovna když jsem byl v práci.

Dost významně nám s Tomášem pomáhala moje máma. Přestože se na těhotenství nijak zvlášť netvářila, stala se po jeho narození skvělou babičkou jak mávnutím kouzelného proutku. Neměli jsme to daleko, proto jsem k ní s Tomem vyrážel obden. Protože jsem při předání synka do péče babičky tak míval trochu volna, začal jsem vytvářet svého dalšího koníčka, který mě drží dodnes. Na internetu jsem dal dohromady první, velmi skromnou verzi osadních stránek Minessoty a napsal do ní první články. V současnosti je tomu vlastně 14 let, co první moje popisy vandrů spatřily světlo internetu.

Čemu jsem se tedy věnoval zodpovědně, to bylo naložení s financemi. S kamarádem z práce jsme pravidelně objížděli jak dva důchodci po supermarketech v okolí Vršovic slevové akce. Za jeden den třeba Kaufland, Penny a Interspar. Štícha, coby nejlepší kuchař, jakého jsem já i naše okolí poznalo, se v úspoře peněz při kulinářském umění vyznal. Pravidelně mi dával recepty, v podstatě nám vymýšlel jídelníček. Učil mě vařit, přestože to příliš potřeba nebylo. Strouhanka totiž kuchyni vládla na výbornou. Štícha měl rád při nákupech společnost, já byl rád, že mi v rozhodování i nakládání s rozpočtem někdo pomáhá.

Takže i když jsme jeli trochu na hraně, s rozpočtem jsme vycházeli. Státní příspěvky pro provoz neúplné rodiny nebyly zrovna ideální, jako lepší se tehdy začala jevit možnost změny.

A tak jsem opět stál před počátkem další životní etapy.

Vytištěno : 27. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 2.10.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=344