Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Díl sedmdesátý druhý - do chomoutu


Pro děti školou povinné právě probíhal poslední prázdninový víkend dvoutisícího prvního roku našeho letopočtu a stehenní svalstvo mojí mámy právě zažívalo nečekanou slabost. Nevznikla chybnou prací jejího těla, zažívala šok při pohledu na mě. Už nějaký ten rok nazpátek jsem míval delší vlasy, často ve větším rozsahu než moji vrstevníci. Blonďaté vlnité vlasy mi dle jejích slov záviděla nejedna dívčina. A teď jsem se objevil ve dveřích s čerstvě vycíděnou úplně holou hlavou. Strojek, který odebral bujnou kštici z kožní vrstvy, pokrývající mou lebeční kost, v rukou o hodinu dříve držela Strouhanka. Bylo to jen na zkoušku, ale brzy jsem se přesvědčil o praktičnosti absence přírodní pokrývky hlavy, zvlášť ve špinavém pracovním procesu, jemuž jsem byl denně vystaven. Pro tento krok hovořilo tou dobou hned několik dalších faktorů, ovšem ani jeden z nich moje máma nepochopila. S proměnou syna se nedokázala smířit několik týdnů, změnu názoru jí vštěpil nakonec strejda, její brácha. Ten prohlásil, že konečně poprvé v životě vypadám jako dospělý chlap. A měl jsem klid.

Ten víkend byl vůbec plný překvapení. Jedno čekalo pro změnu na mě. Od mámy jsem měl vyrazit ke Strouhalům. Zamířil jsem tam ve večerních hodinách. Zarazily mě nečekaně významné pohledy všech přítomných, dokonce i Strouhanky táta při cvaknutí domovních dveří vylezl z pokoje a nezvykle přátelsky mě vítal.

"Vo co de?"

Došlo mi, že tahle situace skutečně není normální. Strouhanka mi vrazila do ruky obálku. Její obsah mě obrazně řečeno posadil na prdel.

Uvnitř byly prstýnky.

Než jsem stihl cokoliv kváknout, bylo mi vysvětleno, že ze soužití bez svazku manželského pro občana světlé pleti při výchově dětí již neplodí příjmy, na základě kterých je dobré tento stav udržovat.

Asi jsem čuměl jak péro z gauče. A souhlasil jsem.

Stálo mě to těžkou opilost toho večera.

Celkem brzy jsem začal pociťovat, na co všechno jsem to vlastně kývl. Protože valná část rodiny Strouhalovic pochází z Moravy, tamní větev dala vědět, že přijede bez výjimky celá. Nějakých 45 lidí!

Takže čtyřicet pět ksichtů bude skenovat a hodnotit každý můj pohyb! Paráda!

Ovšem nebyl všem jobovkám konec. Moraváci totiž bývají na tradice fixovaní. Jednou z tradic je, že ženich nevěstu vyvede k tanci na parket před zraky všech ostatních.

Tak to je průser! Moje taneční minulost nebyla nijak pestrá, ba naopak byla velmi chudá. Vlastně nulová. Tanečním jsem se důsledně vyhýbal. Jediný můj pohyb po parketu, který by se dal označit za pokus se pohnout v rytmu hudby, proběhl o několik let dříve. Tehdy jsem s "dvojkou v žíle" šel přes parket k výčepu pro další nálož. V kanadách jsem k pobavení okolí rychle ztratil půdu pod nohou a přísedícími kamarády byl můj pohyb označen jako pokus tance.

A teď jsem ze sebe měl udělat vola před davem lidí!

U Strouhanky jsem s tanečním odporem neuspěl. Prý se to musí. Rozhodnout o absenci povinného kroku tedy může jen ten, kdo bude držet opratě při celé té akci. Strouhanky táta.

K přesvědčení jsem ho vytáhl do místní špeluňky. Zda-li se mi povedl jej ukecat k vynechání nutného zla, dodnes nevím. Vlastně nám není známo, jak jsme se dostali ke Strouhalům. Vzhledem k tomu, že jsem se probudil druhý den na linoleu v předsíni, zatímco tatík to zvládl dotáhnout až k sobě do pokoje, pravděpodobně pomocnou ruku dával on mě. Dva dny se mnou pak doma nikdo nemluvil.

První slova směřovaná ke mě byla asi následující. "A tancovat stejně budeš!"

Pojal jsem tedy plán všechny nachlastat dříve, než zkusej tradice po nás vyžadovat.

Volný termín vycházel na dušičky. Druhého listopadu na Chodovské tvrzi mám říci své Ano. Měl jsem dva měsíce na to, aby mi kštice na hlavě trochu povyrostla, ať dle slov mámy nevypadám jak kriminálník.

Z mojí strany byla účast malá. Téměř padesátka lidí Moraváků mi stačila. Řekl jsem vlastně jen těm nejbližším. Táta nemohl, měl právě zdravotní problémy a čekala ho operace. Což jsme se samozřejmě dověděli týden před svatbou. Máma, Medelák, František a Míra, to byla kompletní sestava příchozích z mojí strany.

V půjčovně jsem za nemalý peníz obdržel oblek od Versaceho. I šaty pro nevěstu dodala místní půjčovna. Vše bylo nachystáno.

Když jsem druhého listopadu viděl z okna dav, co se valil od aut s moravskými espézetkami, teprve mi došlo, že už nemůžu couvnout.

Co vám tady budu popisovat. Klasika. Hudba, dvakrát ano, svědek Grepa potvrzuje můj souhlas, přestřihávají mi občanku. Jsem ženatej.

Zajíst se to dojelo do nepříliš vzdálené hospody. Raut to byl skutečně velký. Do restaurace jsme se museli prozametat skrze střepy, které před nás hodil náležitě poučený hostinský. Bylo stále zřejmější, že na tradice rodina dá. Co čert nechtěl, toho dne mi až moc dobře spalovalo alkohol, taktika poslat sama sebe do kosmu se tak zcela míjela účinkem. Tedy alespoň první hodiny.

Nakonec jsem skutečně tancoval. Jen jsem k tanci nevyzval nevěstu, ale Medeláka.

A ani jsem nespal doma. Probudili jsme se s Grepou a Medelákem u mámy. Ovšem tentokrát to prý bylo cílené, přestože si ani toto nepamatuji.

Na konci toho měsíce jsem obdržel nový občanský průkaz s nápisem ženatý.

Že je pesimista již dávno poučeným optimistou je heslo, ve kterém bývá schovaná pravda. Tu svojí měl Čundrboy. O deset let starší kamarád z práce. Mou nabídku účasti na svatbě s díky odmítl s tvrzením, že svatba jsou pouze vyhozené peníze za brzký rozvod. Ze svého "vidíš, já ti to říkal" o několik měsíců později ovšem radost neměl.

Ale o tom příště.


Vytištěno : 29. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 5.10.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=345