Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Díl sedmdesátý pátý - na autobus


V poštovní schránce jsem na počátku léta nalezl obálku od soudu, ve které papír stvrzoval můj nedávný rozvod. Najednou jsem neplánovaně měl mnohem více času, než jsem si ještě před rokem představoval, že kdy budu mít. Přes týden jsem chodil na ranní směnu do práce a bral jsem si co nejvíce směn nočních na vedlejší činnosti. Po odpolednech jsem se začínal učit základům internetového jazyka. První naše osadní stránky už nějakou dobu seděly na neplaceném prostoru internetu a chlubily se několika prvními popisy našich osadních vandrů. Nyní jsem s prvním chápáním zdrojových kódů začal dosavadní čistit, načež jsem některé napsal úplně znovu. Bavilo mě to a zatloukalo to čas, kterého jsem měl nazbyt. Víkendovou vandrovní sérii se prozatím nepodařilo rozjet, ani volné pracovní dny jsem proto nemíval plné plánů.

Slušným zaplácnutím volného času se stala výpomoc v kuchyni na dětském táboře. Dopravní podnik každoročně pořádal letní dětské tábory u řeky Lužnice a protože potomků dopraváků bylo jak máku, potřeboval kamarád Štícha pomocné ruce do kuchyně. Jezdívali jsme tam s Medelákem o víkendech až do srpna, kdy tábor vzala povodeň. S přízviskem "Hopsn-helfr von der küche" nám role pomocných poskoků v kuchyni šla lépe od ruky.

Když tábor odplul do Severního ledového oceánu, pozbyli jsme i tohoto zpestření víkendů.

A pak došlo k souběhu dvou jinak bezvýznamných událostí, které mě posunuly na dráhu, ve kterou jsem dosud jen doufal, ale odvahu jí uskutečnit zatím nenašel.

Za prvé mě úplně přestala bavit vedlejší pracovní činnost. Spíše mě začala štvát. Že je člověk celou noc vzhůru, to mi ani tolik nevadilo. Ale že tam je celé noci sám, bez možnosti si s někým pokecat, to mě jako společenského tvora nyní docela dostávalo.

Tou druhou událostí se stala oprava odstavných ploch kolem garáže Dopravního podniku. Jakou to má souvislost? Byl jsem totiž na tamní garáži motorář, jehož úkolem bývalo vyzkoušení motorů před i po opravě. Musely se ohřát na provozní teplotu a zkusit jak pracují v jakém režimu. A to jsem dělal rád. Moje jízdy tam znal každý. Ještě před několika měsíci mi kamarád z podniku říkal, že se tam dodnes povídá "jezdíš jako Džej-ár". Tak se mi tehdy v podniku říkalo, a nepátrejte proč Smile Znamená to "jezdit po garáži hodně rychle a jezdit pořád". Po rozbitých odstavných plochách plných výmolů a dlažebních kostkách to s autobusy slušně mlátilo. A teď, když natáhli úplně nový asfalt, to bylo najednou jiné kafe. Strašně se mi zalíbila pohodlná a tichá jízda po nehlučném asfaltu. To bylo ono!

Udělám si papíry a půjdu jezdit!

Jenže takový řidičák na autobus není levná záležitost. A na ně jsem neměl. Půjčil jsem si na něj od mámy, s tím, že to vrátím do půl roku. Vrátil jsem to za dva měsíce.

Moje nadšení pro řidičský průkaz tehdy sdílel jak Grepa, tak i Medelák. Takže jsem do kurzu nakonec nešel sám, ale doprovázen oběma kamarády. Autoškolu jsme si vybrali nejbližší, hned naproti v podniku. Složili jsme a každý začal s vlastním jízdním programem. Můj učitel mi po první jízdě oznámil, že mě nemá co učit a ať si jezdím jak chci, jen podle předpisů.

Naučit se po letech znovu vyhlášku nebylo nic těžkého. Na závěrečné zkoušky jsem šel celkem "nadupanej" a udělal je napoprvé na plný počet bodů. Tenkrát to jinak než naplno ani nešlo. Technika pro automechanika byla rutinou. A pak přišla závěrečná jízda.

Jel jsem jako druhý. Autobus jsem převzal u Náměstí Bratří synků a po několika protaženích úzkými uličkami jsme zamířili zpět k autoškole.

"Pane Vála, jezdil jste s tím někdy?" ptal se mě komisař na konci naší jízdy.
"Průser", pomyslel jsem si. "Něco jsem posral!".
"No nebudu vám lhát, jezdím po garáži támhle naproti", prohlásil jsem a ukázal na budovu Dopravního podniku.
"No já si myslím. Jak jste za to sednul a jak vedete ten autobus, je znát, jste za tím neseděl jen v autoškole."

Ten den jsem tedy obdržel řidičský průkaz na skupinu D. Nastalo vyřizování dalších formalit, obíhal jsem doktory, psychology a jedno další školení. Hotovo jsem měl během týdne a od doktorů obdržel zelenou. Nyní jsem mohl oficiálně za volant.

Nelenil jsem, zvedl telefon a zavolal jsem na kontakt, který jsem dostal od kamaráda.

Ten den jsem měl nejdelší telefonní pracovní pohovor ve svém životě.

Pan Štěpánek vlastnil poměrně velkou autobusovou dopravu v Horních Počernicích. A stejně jako já byl nadšenec. Po hodině a půl hovoru, ve kterém vyprávěl kde co provozuje, jaký jeho autobus má neduhy a vyptával se, co a jak jsem kde spravoval, mi nakonec řekl, ať se přijedu ukázat.

Do Horních Počernic jsem zamířil ještě ten den po práci. Štěpánek byl menší bodrý chlapík, ve špinavých montérkách a s otevřenou basou vercajku vedle jednoho autobusu. Odložil vercajk, vzal mě do osobáku a projeli jsme celou trasu linky 110, vedoucí z Hloubětína přes Lehovec, Kyje, Jahodnici a Hostavice do Dolních Počernic. Tak na této lince by prý potřeboval nejvíce pomoci. Plácli jsme si, rozloučili se a zamířil jsem k domovu.

"Ten už se mi neozve", pochyboval jsem na konci toho odpoledne. Pak zadrnčel telefon a na jeho konci jsem slyšel známý hlas Štěpánka.

"Pane Vála, co děláte zítra odpoledne? Nechtěl by jste se svézt?"

A tak, desátý den po obdržení řidičáku, jsem vyrazil do Horních Počernic, s tím, že pravděpodobně manipulačně převezu nějaký autobus z bodu A do bodu B.

Ale plány na ten den byly jiné ...


Vytištěno : 29. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 12.10.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=348