Díl osmdesátý první - bunkrákem podruhé

Tentokrát s tím přišel Medelák. Naší první honbu za objevováním betonových pevností z období první republiky od devadesátého čtvrtého roku minulého století mocně přiživoval Jarda. Sám byl členem klubu vojenské historie a společnost kamarádů "ve zbrani" mu vyhovovala. Postupně jsme vybudovali celkem známé pevnostní muzeum u rybníka v Rozprechticích. Jeho provoz ukončila ruka známého, ale nikdy nechyceného lapky. Zůstalo nám několik věcí, které jsme do dvou muzejních bunkrů nestačili namontovat a hrstka starých, nepříliš kvalitních, značně podexponovaných fotografií. Náš zájem o beton náhle klesl téměř na nulu. Knihy, nasbírané za několik let působení, putovaly do domácího archivu, kde za nepříliš dlouhou dobu zavály prachem. Údaje, nasbírané průzkumem v terénu putovaly zčásti do itineráře Jardova vojensko-historického klubu, zbytek potom buď zmizel v nenávratnu, nebo se jeho útržky dochovaly do dnešních dní jako nostalgická vzpomínka na ony časy, vyplouvající na povrch z útrob šuplíků mého pokojíku bytečku mojí mámy.

Druhý rok nového tisíciletí se chýlil do svojí závěrečné fáze, když se na mě obrátil Medelák s neobvyklou otázkou. Jestli bych mu prý nepůjčil nějakou zajímavost z mých poměrně rozsáhlých knižních sbírek o opevnění. Obdržel několik svazků a celá věc byla na několik dalších měsíců uzavřená.

Když se pak do krajů českých naplno následující rok vrátilo jaro, začal být Medelák možná podobně jako já trochu sentimentální. Jak sám tvrdil, dlouhé zimní večery trávil nad mapou opevnění a plánoval, kterak kam vyrazí na další průzkum. A když pak vůně jarního vzduchu dovála k jeho nosu, doma jej už nic neudrželo. Ujal se otěží plánování, dal k dispozici vlastní auto a sebe za volant.

Během několika víkendů jsme projeli linie bunkrů kolem Mělnicka a Plzeňska. Mě samozřejmě táhla moje oblíbená Pražská čára, zničená linie opevnění, která na konci třicátých let stávala od Mělníka přes Velvary, Slaný, Kladno, Nižbor, Beroun a Mníšek pod Brdy až po údolí řeky Vltavy u Slap. Tohle z větší části zahlazené pásmo se ještě mělo výrazně zapsat do mého volného času.

A pak přišel Medelák s něčím úplně překvapivým. Záměr vybudovat někde na Pražské čáře v zachovalém bunkru nové muzeum myslel zcela vážně. Neváhal jsem a hned navrhl řešení. Bunkr typu D, stojící za železniční tratí nedaleko Hýskova se stal předmětem našeho zájmu. Do těch míst jsme mnohokrát předtím jezdívali, už za dob Unkase jsme u jeho paty mnoho vandrovních ohňů zapálili. Kempík u zmíněné pevnůstky byl po dlouhá léta vlastně takovým středobodem našeho putování okolím.

Před odstřelem jej uchránila blízká železniční trať, ale jeho interiér v devětatřicátém roce až ke stropu vyplněn lomovým kamenem a prolit betonovou směsí. Snaha vyčistit útroby pevnůstky by se tedy rovnala mnoha dnům těžké dřiny. Ale to jsme chtěli podstoupit.

Záměr byl trochu jiný, než v případě muzea u Rozprechtic. Tvořit zde prvotřídní muzeum jsme nechtěli. Mělo spíše reprezentovat stav zakonzervovaného objektu, nouzově připraveného na příchod okupantů. Mnoho věcí nám nezůstalo a sehnat jiné bylo o hodně obtížnější. Dobře jsme si tou dobou uvědomovali, že nám ujel pomyslný vlak. Bunkrologie se za tu dobu posunula v tomto směru úplně jinam. Zájem o bunkry se stal módním hitem a s příchodem nových náplav se měnily priority. Drobné směnné obchůdky i dary přebytečného vybavení byly tou dobou již minulostí, prim hrály papíry kryté zlatem od národní banky. Muzea rostla jak houby po dešti a s nárůstem poptávky po vybavení úměrně rostly i ceny spekulantů. I když práce na autobuse nám umožňovala dávat i vyšší výdaje, nehodlali jsme je investovat z morálních důvodů. Především bychom si srali do vlastního hnízda, neb právě platit spekulantům značné částky znamenalo podporovat ty, kteří se pod rouškou tmy a s autogenem v ruce vydávají "vydělávat peníze" do nebohých muzeí po celé republice.

Získání pevnůstky do nájmu však narazilo na úředního šimla. Beroun se sice stavěl podobně vstřícně jako Dubá, ale mnohem více dbal na legislativu a celé řízení se značně protahovalo. Investovali jsme peníze do geodetického zaměření, předali úřadu všechny podklady a čekalo se. Mezitím jsme alespoň vyrubali od betonové vrstvy střílnu, další práce ale nepokračovaly.

Sháněli jsme pouze vybavení. Druhé pancéřové dveře jsme odvezli z jednoho bunkru u Stříbra. Ventilátor byl neuvěřitelně těžším oříškem. Abych byl přesnější, sedmdesáti kilovým ořechem. Jeden takový jsme nalezli uprostřed nejhůře přístupného Šumavského hvozdu. Na zádech k autu jsme jej nesli pět kilometrů převážně kopcem. Zbytek vybavení jsme plánovali vyrobit, neboť sehnat se již nedalo.

Ovšem jiné práce se rozeběhly na plné obrátky. Na výrobě osadních internetových stránek Minessoty jsem se naučil základy zdrojového jazyka a svoje znalosti jsem aplikoval na výrobu stránek druhých, muzejních. Protože ten základ šel docela rychle, vzal jsem na svá bedra mnohem těžší oříšek, než jsem tou dobou zvládal. Přesto jsem se nevzdával. Pod záštitou muzejních stránek jsem hodlal dokonale prozkoumat současný stav Pražské čáry. Každý bunkr měl mít svojí kartu s fotografiemi současnými, případně dobovými, a popisem bunkru samotného i okolí a přístupových cest. Mapovat jsme to měli průběžně po několik dalších let. Takže jsem zkraje vytvořil okolo patnácti set listů a na každém tvořil strukturu karty bunkru. Protože to byla práce neuvěřitelně nudná a zdlouhavá, přistoupil jsem tedy k výuce jazyka PHP, který umožňuje vyvinout list jen jeden a na něj nahrávat data z jednoho zdroje. Tak jsem se naučil psát dynamické internetová stránky. Výsledky vidíte i na tomto webu.

Úřední šiml se v Berouně nakonec zastavil na mrtvém bodě. Představitelé města nedokázali rozlousknout vztah město/armáda. Jednání o převzetí bunkru do pronájmu se odložila a nás pustilo nadšení.

Nakonec to pravděpodobně dopadlo pro nás dobře. Nedávno se kolem bunkru usadili bezdomovci a okolí zdevastovali nad únosnou mez. A boj s devastací a čelení snahám o vloupání odlehlého objektu, to bychom nezvládali.

Průzkum Pražské čáry jsem ale nevzdal. S Medelákem jsme ve volných dnech vyjížděli s foťákem k bývalé linii, šlapali v terénu nejeden kilometr, prolezli mnoho křoví a převrátili soustu kamenů ve snaze zjistit, jestli jde o pevnostní beton. Významným pomocníkem k zaměření zničených bunkrů se staly historické letecké snímky od VTOPÚ Dobruška. Dohodli jsme si jejich naskenování a v jednom uplakaném podzimním dni vyrazili do Dobrušky pro neocenitelný materiál. Jedna fotka s mapou měla tehdy neuvěřitelných 60 MB. I přesto jsem nad nimi sedával s lupou a zaměřoval řopíky, nebo jejich trosky. S pomocí jednoho místního usedlíka v Lužci nad Vltavou a Medeláka jsme za nějaký čas přesně lokalizovali zhruba polovinu celé linie.

K publikaci webu ale nikdy nedošlo. Ve stejnou dobu, kdy naše kročeje mířily od stanoviště ke stanovišti bunkrů na předpolí Prahy, na opačných místech té samé linie jí zkoumali lidé jiní. Své výzkumy průběžně ihned aplikovali na známý portálek o lehkém opevnění. Byli lepší, rychlejší, vybavenější. Během jednoho roku tak byl zaměřen technologií GPS i nafocen a popsán každý nalezený šutr pocházející z opevnění v širokém oblouku od Mělníka po Slapy.

Protože jsme neměli muzejní bunkr a na opevnění v jeho okolí už nebylo co objevit, ztratila v mých očích práce na webu o opevnění Prahy smysl a celý web skončil na lokálním disku. Občas si do něj chodím převzít nějaký funkční skript, spíše ale na stránky juknu pro potěchu oka a sem tam do nich uložím nějakou novou fotografii, náhodně pořízenou v místech, které bývaly svého času mými oblíbenými při každém kousku volna, které se mezi dvěma pracemi u mě nacházelo.

Dnes na opevnění hledím jinak a přesto stejně. Definitivně ztratilo punc tajemna, kterým bývalo opředené v devadesátých letech minulého století. Lidí, co "do něj dělá", je jak kytiček na jarní rozkvetlé mnoha hektarové louce. Příliš mnoho lidí v jednom oboru mi prostě radost nedělá. Přesto při pohledu na betonovou pevnůstku probíhá dodnes na mých zádech příjemné mrazení a při hledění na stále více zanikající Pražskou čáru pod novodobou zástavbou jímá mou mysl pomyslná nostalgická slza.

Vytištěno : 19. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 3.11.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=357