Blíževedly, srub Vlčák, Kačabača

Bylo jaro roku 1998. Přibližně rok jsem tou dobou bydlel u bejvalky v Hrnčířích. Chodíval jsem z práce do práce, ono živit člověka, který práci znal jen z vyprávění, nebývalo zrovna jednoduché. Takže jsem nemíval příliš mnoho volného času, dalo by se spíše říci, že jsem neměl vůbec žádný. Nebyl jsem v tom sám. Džarda tou dobou začínal románek s Katastrofou, holkou ze severních Čech, která sama sobě tuto neobvyklou přezdívku aplikovala při jednom ze svých předchozích vandrů. Takže Džarda byl také v jednom kole. Ovšem náhody se sešly a já při jedné cestě do Uhříněvse za babičkou Jardu potkal zrovna ve chvíli, kdy se po telefonu dozvěděl, že Katastrofa na víkend do Prahy nepřijede. Dostalo se mi nabídky vandru, kterou jsem si vzápětí v Hrnčířích prosadil. Druhý den jsem Grepovi, který tou dobou pracoval jako pumpař u nás na garáži Dopravního podniku, oznámil náš plán vandru o nadcházejících dvou dnech pracovního volna. Grepa na nabídku ihned zareagoval, takže jsme na plánovaný vandr byli tři. Cíl jsme stanovili na okolí Blíževedel.

Do placu jsem se blýsknul litrovkou rumu. Grepa v páteční odpoledne na místo našeho srazu u mojí mámy doma přinesl litr stejného destilátu. Džarda přinesl pětilitrový kanystr vína. Nějaký slévaný patok to byl, ale jak se mezi námi říkalo, "makal" dobře. Dvě lahve s cenným obsahem jsem uložil do žracáku, který jsme už mnoho let nazpátek nazývali "Obouručem". Šlo o žracák kdovíjakého původu, byl stavěný na výšku a vešly se do něj přesně dvě lahve s lihovinou. Jejich hrdla vyčnívaly ven, stačilo jedno z nich odšroubovat, uchopit žracák oběma rukama ...

V metru padla polovina kanystru a v následujícím vlaku na Lovosice zbytek. Koneckonců jsme se všichni tři po mnoha měsících dostali směrem k vandru, tak proč se trochu nepobavit. Místnímu restauračnímu zařízení jsme se ten večer vyhnuli, trochu jsme spěchali ke srubu Vlčák, o němž se Džarda teprve nedávno dozvěděl. Teď k němu šel poprvé temnou nocí, hrozilo tedy, že jej ve spleti skal nenalezneme.

Ve Stranném jsme uhnuli doprava na turistickou značku a pak podél skal směrem na kempík Rumcajs, který pro ten večer byl záložní variantou pro případ, že "Vlčáka" mineme. Jako jediný vlastnil baterku Džarda, šel tedy vpředu a slabým svitem zpola vybitých monočlánků osvětloval část cesty před ním. Šli jsme v jeho šlépějích. Kombinace toho, že jsem nic neviděl a něco předtím vypil mi náhle způsobila komplikace. Najednou se se mnou začal točit svět a přicházely údery ze všech stran. Kam mířilo mnou nekontrolované tělo jsem neměl tušení, každopádně kotrmelce trvaly neskutečně dlouho a byly zakončeny náhlým chladem. Skončil jsem v potůčku, respektive ve vodou zaplněné škarpě. Bylo mi jedno, že sedím ve vodě, chvilku jsem rekognoskoval škody na vlastním těle a zjišťoval, kde to vlastně jsem. Zřítil jsem se asi z pětimetrového srázu.

Shora mi v ústrety svítili kamarádi.
"Co ten rum? Nerozbil se?", houkl ke mě Grepa.
"Do prdele, vobouruč je pod nim! Bude na maděru!", rozumím hlasu Jardy.
"Vyndej ten žracák, koukni na rum. Je v pořádku?"

A tak to bylo stále dokola, dokud nenabyli přesvědčení, že zásoba našich lihovin nedoznala újmy. Teprve poté se kamarádi uklidnili a posvítili mi na cestu, abych se mohl vydrápat nahoru k nim. Jak říkám, kamarádi ...

Zbytek cesty už proběhl bez dalších příhod, i bez bloudění. Džarda srub nalezl napoprvé. Rozdělali jsme oheň v kamnech a jali se najít poklad ukrytý na dně jedné z lahví. Nedostali jsme se ani k třetině a přemohl nás spánek.

Sobotní ráno bylo zamračené, k dešti se však tmavá, téměř souvislá vrstva kondenzovaných vodních par neměla. Natahali jsme menší zásobu dříví. Dopoledne jsme se pohybovali po okolí a nalezli další dva menší kempy pod převisy. Odpolední program byl jasný. Džarda nedávno při vandru s Katastrofou poprvé navštívil sroubek Kačabača a nyní se jím chtěl pochlubit nám. Grepu plán příliš nezaujal, zůstal tedy na stráži na Vlčáku a my dva zbylí jsme se vydali vstříc zalesněným vrškům. Cestu jsem si vůbec nezapamatoval, srub bych pravděpodobně podruhé nenalezl. Šli jsme lesem podél skal, najednou se Jarda spustil cestičkou mezi dvě menší skalky. Když jsem seskočil za ním, před mými zraky se objevila monumentální kulisa krásného srubu. Neuvěřitelně prostorný a skvěle maskovaný srub mi imponoval od první návštěvy a později jsme proto několikrát zařídili jeho generální opravu.

Na zpáteční cestu jsme se vydali úplně na druhou stranu a spletí údolí jsme se náhle ocitli ve Stranném. Do hospody to bylo lákavě blízko. Zašli jsme na tři kousky a další dva vzali v lahvích pro každého nahoru na srub. Grepa poctivě hlídal i topil.

Večer jsme uklohnili zajímavou specialitu - výpečky na rumu. Džardovi nebylo dle jeho slov třeba masa, postačil mu sos. Byl jsem prvním, koho zmohl spánek. Tudíž jsem nenalezl tu pravdu na dně druhé lahve rumu a ani nevím, jestli jí nalezli moji kamarádi. Soudím že ano, neb oni se na rozdíl ode mne s obsahem statečně popasovali.

O nedělích se většinou nic moc nedělo. Naše odjezdy k domovům jsme nikdy příliš neprotahovali. Nejinak tomu bylo i teď. Pěšky do Blíževedel, vlakem do Lovosic, dalším pak do Prahy a metrem domů.

Vytištěno : 19. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 3.11.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=358