Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů
Svou náklonnost k domestikované zvířeně jsem projevoval již v útlém dětském věku, ovšem jsem si jistý, že přinejmenším první zastupitel naší domácí fauny svou lásku vůči mojí osobě příliš neopětoval. Kočičák Škrhla byl první létající kočkovitou šelmou na území Hrnčíř. K jeho pramalé radosti jsem se pravidelně urputně snažil vyvrátit tvrzení, že kočky vždy dopadnou na nohy. Ideálním metrem pro potřebný let se v mých očích stal zahradní plot. Nemám tušení proč, ale Škrhla se mi po zhruba desátém letu ze zahradních prostor na ulici důsledně začal vyhýbat. Položit teorii na lopatky se mi nepodařilo. Opustili jsme v mých šesti letech Hrnčíře, Škrhla putoval ke strejdovi a my k Jižnímu městu. Netrvalo dlouho a domů jsme pořídili další dva zástupce zvířecí říše, tentokrát oba z čeledi myšovitých. Křeček postrádal pro mně důležitou vlastnost zpětné odezvy, neustále spal a znal jsem v podstatě pouze jeho záda, vyčnívající zpod hoblinové podestýlky. S bráchou jsme se mu rozhodli darovat bez vědomí mámy svobodu a vynesli jej jednou po škole na pole. Ovšem brzy nám vzhledem k světlé barvě kožichu došlo, že svoboda se pro něj rovná rozsudku smrti, vzali jsme jej tedy zpět a "bobkující kuličku" si nechali až do jeho přirozeného konce.
Morče pohlaví ženského jménem Kryštof bylo jiný level. Spalo v noci a přes den bývalo funkční, čímž u mě získalo významné plus. Když Kryštůfek vydechl o tři roky později naposledy, odnesl jsem jej k nedaleké aleji, kde jsem mu na jednom klidném místě vykopal důstojný hrobeček. Dlužno doplnit, že spočinul vedle křečka, kterému se zemního hrobu vedle špendlíkové aleje dostalo o rok dříve.
Dlouho jsme poté žádné zvířátko nevlastnili. Až mi inspirace z práce přihrála chuť vlastnit papouška. Vyrobil jsem ze dřeva velikou voliéru a ve zverimexu na Spořilově jsme vybrali Pepíka, který se nám zdál pro svou bujarost poměrně mladým. Přestože jsme brzy poznali, že papoušek druhu Rosely pestré je samičkou, jméno Pepík už zůstalo vsugerováno. Koneckonců si o něj pravidelně říkával sám. "Pe-pí, pe-pí, pe-pí", to vlastně byla jeho jediná řeč. Zlidověla natolik, že jsme pískání "pe-pí" začali používat i my. Doteď, když slyším "Pepíka" za okny, vím, že se venku nachází Grepa, mířící ke mě na návštěvu.
Pepík byl zajímavě slušným papouškem. Měl ucelenou představu o tom, kdo je zrovna doma a "hovořit" po ránu nezačal dříve, dokud neviděl všechny. Dokonce ani nepouštěl trus, když létal po bytě, to si nechával až do klece. Pokud si pamatuji, tak pouze jednou svým odpadem zasáhl našeho strejdu, dlícího u nás na návštěvě. Dodnes si myslím, že Pepíkova trefa byla cílená.
Nedlouho poté, co umřel Unkas, přinesla máma domů kočku. Poloangorské koťátko dostalo jméno znovu Kryštof, a opět bez pohlavního rozlišení. Měla jen pár centimetrů, když se stala novou a dosud velmi plachou obyvatelkou našeho bytu. To už jsem opouštěl Jižní město směrem k Hrnčířům. Pepíka jsem tam nechal.
Protože jsem na Jižňák celkem často jezdíval na návštěvy, brzy jsem si všimnul jedné, ve stávající situaci ovšem logické skutečnosti. Kryštof byla kočka a Pepík papoušek. Tedy lovec a kořist. A v mladé šelmě se přirozený pud začal projevovat. Na Pepíka prskala, skákala na klec ze zálohy, ležela na stropě a sotva se přiblížil k pletivu, sekla po něm. To jsem se rozhodl změnit!
Pepík nebyl žádný srab, i on se při útoku bránil. Ovšem šanci by neměl, tedy pokud bych se do přírodních instinktů nevložil já. Šel jsem na to násilím. Pravidelně po takových útocích jsem kočku pevně chytil, popadl jí tlapku a skrze pletivo jí k Pepíkovi prostrčil. Ten nelenil a uštědřil jí pořádný štípanec. Opakování je matka moudrosti a po celkem krátké době si už Kryštof Pepíka v kleci nevšímal. Sice si ho všímal při jeho volném pohybu po bytě, ale pár nucených štípanců nádavkem potlačilo i tyto přírodní pudy. Přeci jen, Pepík byl stále můj a neměl jsem zájem o něj přijít.
Kočka byla bojovník, to se jí muselo nechat. Tedy alespoň zamlada. Jednoho dne jsem přijel na návštěvu, odemknu dveře a doma nikdo. Ani Kryštofa jsem nikde neviděl. Procházím kolem temné koupelny, když tu náhle projede mým kotníkem ostrá bolest. Sotva jsem překonal krátkodobou srdeční zástavu, pustil jsem se do Kryštofa, pevně zaseknutého skrze drápy v dolní části mojí končetiny. Jak jsem brzy zjistil, skok ze zálohy byla nejoblíbenější zábava mladé kočičí šelmy. Rozdrásané kotníky mojí mámy svědčily spíše o napadení celou smečkou koček, byl jsem však ujištěn, že jde opravdu jen o jednu. Napodruhé vyfasovala kočička neplánovanou koupel pod studenou vodou a už jsem měl od ní pokoj.
Nakonec i její bouřlivé mládí přešlo a stala se kočkou mazlíkem. Spolu s Pepou pak žili ve vzájemné symbióze.
Po mém návratu z Hrnčíř dostal Pepík úplně novou voliéru, stejně velkou, svařenou z oceli. Nad bidýlky se pyšnila veliká budka, kterou hned začal okupovat.
Do konce minulého tisíciletí však nechybělo mnoho dní, když Pepík náhle začal spát dole na podlaze klece. Na bidýlko se sápal po stěnách, ta tam bylo jeho poletování po bytě. Zvěrolékař mu dal injekci na posilněnou, která pár dní fungovala. Avšak poté přišlo nevyhnutelné.
Malý hrobeček obdržel Pepík opět vedle aleje.
A o několik let později přibyla v lesíku vedle špendlíkové aleje jamka čtvrtá. Vedle sebe tak odpočívá křeček Andulka, morče Kryštof, papoušek Pepík a kočičí dáma Kryštof.
Žádného dalšího zástupce zvířecí říše jsem sobě již nepořídil.
Vytištěno : 18. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 24.11.2015
https://www.minessota.cz/clanek.php?id=366