Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů
Řeku Berounku halil jemný mlžný opar a okolní kraj opanovala tma, rušená shora svitem měsíce v polovičním odkryvu. Nad našimi hlavami byla průzračně čistá obloha, a za ní, v nekonečném kosmickém prostoru, blikalo či svítilo značné množství hvězd. Jarní noc byla chladná. Mířili jsme východním směrem, kde se podle map měl nacházet větší lesní porost, ve kterém by se dala pohodlně složit hlava k přenocování. Po naší pravé ruce se svit měsíce odrážel v klidné hladině Berounky, podrážky našich bot mírně klepaly o asfaltový povrch nyní opuštěné silnice a po levé straně se začal přímo vedle nás zvedat vysoký kopec, na jehož úpatí zela neproniknutelná hradba křoví a nízkých podrostů. Tu nás upoutaly dvě chatičky hned vedle řeky, mezi nimiž rostla tráva, zjevně občasně udržovaná. Nedávno posečená loučka skýtala hezké místo k přenocování. Rychle jsme vybalili spacáky, které se staly vlastně jedinou ochranou vůči chladu, jež pronikal předválečnými vojenskými uniformami. Ty jsme na onen jarní vandr na sebe navlékli vůbec poprvé. Rychle jsme zmizeli v útrobách spacích pytlů, jen Unkas vyrazil ještě na obhlídku okolí. Vrátil se zanedlouho, ale ve stavu bdělém v našich řadách již nenalezl nikoho. Ráno nás před dalším pochodem vedl k místu, které v noci objevil. Bunkr za železniční tratí a kus pod ním malý tunel, který v případě nepřízně počasí mohl sloužit jako dokonalý úkryt. Před bunkrem se zabetonovaným interiérem se nacházel rovný plácek, stejný jako na jeho stropě. Hezké místo na spaní. Psal se květen roku 1996 a právě jsme objevili Hýskov!
Srub na Benických skalkách byl naším osadním místem číslo jedna. Jezdívali jsme sem po tři roky téměř každý víkend. Nahradil jej srub na Srnčím palouku nad Sázavou. Stal se nám osadou po následující rok. Po jeho vypálení jsme další dva roky jezdívali nejčastěji na seník pod Kalamajkou, stojící vedle asfaltové silničky v lesích u Vlašimi. Když jej poté lesáci zbourali, dalším kandidátem na nejnavštěvovanější místo se stal sroubek ve Slunečném údolí nedaleko Vranic. I jeho sláva byla pomíjivá, neboť za krátký čas se jiná parta trampů rozhodla srub zbourat a vystavět na jeho místě jiný, lepší. Z plánů sešlo v polovině, tudíž nový sroubek se nedočkal ani svojí základní klády.
Hýskov byl nejméně vhodným místem pro častější pobyty. Blízkost železniční trati i postupem času stále frekventovanější silnice nezaručovala trampskou idylku. Civilizace nebyla nijak vzdálená, stačilo ujít nějaké tři stovky metrů a člověk se ocitl mezi prvními domy Hýskova. Tunýlek pod tratí sice skýtal suché spaní, ale vzhledem ke kamenitému podloží nijak zvlášť pohodlné. U ohniště před bunkrem jsme museli počítat s pravidelným hukotem kolem projíždějícího vlaku.
Přes množství negativ se stal Hýskov cílem našich výprav po mnoho let a v téměř nezměněném stavu zůstal až do současnosti. Měl, a dodnes má, jednu nespornou výhodu. Kvalitní restaurace! Místo, kde pípu opouští lahodný zrzavý pivní mok a ruka vstřícného výčepního jej po půllitrech nosí k našemu stolu, má u nás zásadní plus. V Hýskově bylo vždy hospod několik. Když jedna ukončila svou činnost, vzápětí jí nahradila jiná. Obyvatelé Hýskova musí neuvěřitelně chlastat, neb do dnešních dní se v celkem malé vsi uživí pět restaurací.
Bunkr za tratí jsme objevili v polovině května roku 1996. O dva měsíce později jsme k němu cílili dvě výpravy, které sice položily základ našemu prioritnímu místu, ale na větší slávu si musel hýskovský bunkr ještě tři roky počkat.
Psal se rok 1999 a jaro bylo na počátku rozpuku. Stále sílící teploty dubnových dní lákaly mnoho lidí nasát slunečních paprsků na pláže k rybníkům, koupalištím i řekám po celé kotlině české. Nás volný víkend lákal pro změnu na vandr, ovšem vzhledem k téměř letnímu počasí jsme namísto luhů hledali blízkost vodní hladiny. Tu skýtala řeka Berounka.
V pátek po třetí hodině odpolední zazvonil Grepa u našich dveří. Spolu se mnou byl jediným účastníkem výpravy. Na Grepu jsem už čekal, zvedli jsme tedy kotvy a zamířili k metru. To nás přepravilo na Hlavní nádraží, kde na prvním nástupišti již čekala na svůj odjezdový čas pantografická souprava mířící do Berouna. Obsadili jsme zvýšenou část prostoru pro cestující a po necelé hodině jí opustili na nádraží v Berouně. Následoval spěch na připravený motorový vlak, směřující po jednokolejné trati do Rakovníka. Naše další přeprava trvala již jen pár minut a na druhé stanici jsme vystupovali. Bylo zhruba po šesté hodině odpolední a denního světla na počátku prvního dubnového víkendu bylo ještě dostatek, přesto jsme, jak bývalo tou dobou obvyklé, zamířili do hospody, s cílem setrvat v ní do konce provozní doby, nebo dokud vlastní síly stačí. Hostinec Na staré huti se stal kvalitní náhradou za zrušenou restauraci pod nádražím, leč toho dne měla naše chuť větší oči než žízeň a "do židlí" jsme nesetrvali. Přesun k bunkru za kolejemi proběhl někdy po desáté hodině večerní. Do rozdělávání ohně jsme se nepouštěli, zalezli do spacáků a po jedné dávce nikotinu skrze cigaretový kouř jsme se odebrali do říše snů.
Protože jsme se večer "nezrušili jak žádost na byt", vstávali jsme nad poměry brzy. Po sedmé hodině ranní nás oba vytáhla ze spacáků potřeba zbavit těla nadbytečných tekutin, a když se kolem nás rodil krásný dubnový den, do spacáků jsme už nezalezli. Zaplály plameny na ohništi před střílnou bunkru a jejich tepelná energie přešla částečně do přiložené konzervy vepřového ve vlastní šťávě, jejíž obsah se stal naší hlavní ranní potravinovou složkou.
Následovalo plánování, co s načatým dnem. Padl návrh na průzkum bunkrů v okolí Nižboru, načež jsme plán začali realizovat. Batohy jsme ponechali ve skrytu křoví poblíž tunýlku pod tratí a vydali se s flaškou rumu i kusem chleba ve žracáku k nádraží. Vlak jel potřebným směrem brzy a na následující stanici jsme byli v cíli. K troskám předválečného opevnění jsme zamířili dále po trati, kolem níž jsme nacházeli množství charakteristického betonu, dávajícího tušit, že se blížíme k místům, kde v devětatřicátém roce 70 kilogramů výbušniny trhalo betonové pevnosti na kousky. Pozůstatky bunkrů jsme nalezli přímo nad tratí. Tamní rozvaliny jsou poměrně rozsáhlé. Při stoupání kopcem na Šňárovou jsme na bývalé opevněné linii nacházeli jeden "bunkr" za druhým. Prošli jsme asi šest stanovišť a poté se vydali na cestu zpáteční.
Tlačenka v octu s cibulí a tři piva k tomu, to byl náš pozdní oběd v hostinci Na staré huti v Hýskově. Poté jsme se vydali k místnímu jezu, kde pod sílícím odpoledním sluníčkem hledalo několik lidí způsob, jak nasát do těla co největší množství vitamínu D skrze fotony od naší mateřské hvězdy. Voda byla tou dobou ještě chladná a do vln Berounky se nechtělo nikomu. Tedy až na nás. S jednou promile v tepně nás napadla myšlenka zdolat tok řeky přechodem po koruně jezu, ovšem ve stavu takovém, jakém se nacházíme. Tedy oblečení. Voda nesměla dosáhnout úrovně bočních kapes na nohavicích, v nichž jsme měli několik věcí, které již horní kapsy nepobraly. "Hlavně se nesmíme zastavit", říkali jsme si.
A tak jsme v botách, tak, jak jsme byli, vstoupili do vod Berounky. Samozřejmě jsme vzbudili pozornost v celém spektru osazenstva pláže u jezu. Voda byla fakt studená, ale teď už jsme to nemohli vzdát. Vody pomalu přibývalo, až dosáhla úrovně spodního lemu Grepovo kapes na nohavicích, naštěstí ale betonová koruna tělesa jezu dále neklesala a my mohli dojít na konec bez dalšího namočení. Ani za jezem jsme se nezastavili, pokračovali jsme "z voleje" dále a vodu z kanad vylili teprve daleko od zraků lidí na pláži. Frajeřina nám vyšla a my byli hrdí. Vydali jsme se do Stradonic, kde jsme řeku překonali znovu, tentokrát pohodlně po lávce pro pěší. Následoval návrat do Hýskova a návštěva restaurace, kde jsme mokré údy dosušili. Přišel akorát večer a s ním i větší žízeň než předchozí den. Tentokrát jsme "do židlí" setrvali a v celkem zvladatelném stavu následně putovali ke kempíku u bunkru.
Probudili jsme se v pozdější hodině než předchozí den. A opět do krásného rána. Neděle jsme však nikdy příliš vandrovně neprožívali, vždy se nesly ve znamení odjezdu k domovu. Tak se stalo i teď. Pěšky do Berouna nám cesta trvala necelou hodinu, chvíli jsme počkali na vlak směrem na Prahu, který tak pomyslně ukončil tento vandr, směřovaný do míst, která se po několik dalších let stala naším prioritním cílem.
Vytištěno : 22. 12. 2024 | Autor : Jan Vála | 8.12.2015
https://www.minessota.cz/clanek.php?id=370