Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Díl osmdesátý devátý - kačerem


Pražská čára. Zlidovělý název pro opevněné pásmo, budované v třicátých letech minulého století na předpolí hlavního města jako vnitrozemská záchytná příčka, mající za úkol zastavit, nebo alespoň zpomalit útok německých armád v případě prolomení pohraničních postavení. Československé opevnění si nikdy opravdu nezabojovalo a stalo se tak pouhou připomínkou pohnuté doby. Na rozdíl od pevností budovaných v pohraničí byla většina vnitrozemských pevnůstek zničena odstřelem nedlouho po vzniku Protektorátu. Němci se obávali využití pevnostních pásem při případném povstání odbojových skupin a nařídili bunkry vymazat z krajiny protektorátní. Od Mělníka přes Velvary, Slaný, Kladno, Beroun a Mníšek pod Brdy po Slapy duněly na jaře roku 1939 detonace přibližně sedmdesáti kilogramových ekrazitových náloží, trhající železobetonové monolity na kusy. Z pásma, čítající přes 800 vybetonovaných bunkrů jich válku přežilo zhruba na tři desítky. Kvalitní ocel byla v průběhu válečných let i po nich těžena pro průmyslové potřeby a betonová drť sloužila často pro zpevňování cest i k jiným účelům. Mnoho bunkrů zaniklo, po jiných zůstaly jen nepatrné trosky. Místy jsou ruiny v terénu, především v lesích, mnohem čitelnější. Tohle zaniklé pevnostní pásmo jsem se rozhodl dokonale zmapovat.

Už od prvních týdnů, kdy jsem vlastnil červeného Forda Escorta jsem s fotoaparátem vyrážel do míst, kde se zbytky Pražské čáry nacházely. Průvodcem mi byla čerstvě vydaná kniha Radana Láška "Opevnění v okolí Prahy", v jejíž obrazové příloze se nacházelo množství historických leteckých snímků se zobrazenými pravděpodobnými stanovišti bývalých bunkrů. Svůj úkol jsem si stanovil v prozkoumání míst označených a v případných korekcích při nalezení pozůstatků na místech jiných. Nikterak jednoduchá záležitost. Krajina se hodně od dob války změnila a hledat betonové fragmenty, nebo lokalizovat téměř neznatelné změny v terénu bývalo během na dlouhou trať. Výsledky jsem následně ukládal do připravovaných webových stránek.

GPS technologie byla tehdy poměrně nová, respektive od jejího uvolnění pro veřejnost uběhly čtyři roky. Celkem brzy jsem pochopil její přínos pro moje potřeby. Předem uložené souřadnice předpokládaného stanoviště bývalého bunkru mě mohly v terénu navést zcela přesně a při nalezení trosek na místech jiných pak opět stejně přesná technologie mohla ukázat na mapách elektronických to, co jsem musel do té doby pracně vyhledávat.

A tak jsem se rozhodl pořídit sobě přístroj GPS.

Po výplatě u Štěpánka jsem vyrazil do obchodu pod Nuselský most, prioritně zaměřeném na navigační systémy. Nemířil jsem zrovna nízko a vzal si nejdražší mapový přístroj od společnosti Garmin. Za něco málo přes dvacet tisíc korun českých jsem obdržel krabičku velikosti většího telefonu. V práci jsem ji zkalibroval a "típl" svoje první souřadnice. Doma pak mapa přesně ukázala, kde jsem se v době nastavování přístroje nacházel. Byl jsem nadšen.

Nyní jsem vlastnil opravdu významného pomocníka. Vyhledávání pozůstatků po bunkrech bylo mnohem jednodušší, předem připravené souřadnice mě posílaly přímo na místa. Ve vygenerované mapě z připravovaných webových stránek postupně vyrůstaly obrysy zaniklého pevnostního pásma.

Za nějakou dobu jsme vyrazili na vandr do Posázaví. Přístroj GPS v mojí kapse nechyběl. S Medelákem, Džardou a Bludim jsme mířili k Českému Šternberku. Byl krásný červencový den. V parném letním odpoledni by bylo asi nejlepší volbou zůstat na koupališti nad jezem, my se po krátké koupeli ale rozhodli v potu tváře vystoupat kopec ku hradu. U paty dělové věže nad hradem jsme se uvelebili k delší pauze.

Bludi chvíli zkoumal přístroj od Garminu a poté pronesl, že má kamaráda, co pomocí GPS hraje nějakou zajímavou hru. Název Geocaching jsme tehdy slyšeli poprvé. Bludi zavolal zmíněnému kamarádovi a on krátkým pohledem na příslušnou mapu oznámil, že se nacházíme blízko jedné takové ukryté schránky. Přes SMS poslal její souřadnice. Netrvalo dlouho a ukrytou schránku jsme z hradby zpoza kamenů vydolovali.

Byla to naše první "keška", jak se v terminologii hledačů pokladů říká. S nalezením dalších jsme se stali "kačery", opět podle jejich hovorového slovníku. Začali jsme hledat poklady. Ocitli jsme se na vlně, která, viděno očima prvních průkopníků hry, otřásla jejími samými základy.

O nás, jako o "kačerech" zase příště.


Vytištěno : 28. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 9.12.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=371