Díl devadesátý druhý - Džarda

Vrcholilo jaro roku 1990 a na konci sobotního dopoledne jsme v údolí pod skalkou blízko Uhříněvse koukali jeden na druhého jak zjara. Před dvěma měsíci jsme na tomto tichém a zapomenutém kousku země začali stavět sroubek, který se měl stát naší osadní základnou. Romantický klid při naší vandrovní návštěvě však nyní narušovaly dvě skutečnosti, jedna na první pohled horší než druhá. Kousek od srubu na políčku stál zaparkovaný bagr, který tu zjevně v pátek odpoledne dokončil svou primární činnost. Pravý účel výkopových prací jsme neznali, převládalo však tušení nějakých rozsáhlejších stavebních prací v okolí. Nalezení vzkazu uvnitř sroubku bylo druhou pomyslnou kapkou tušeného konce našeho oblíbeného místa. Z lístku bylo patrné, že zrakům místních netradiční stavba pod Benickou skalkou neunikla. Popularita místa u místních byla asi poslední, co jsme si přáli. Množství lidí brzy přitáhne i ruku zákona, která nám mohla nově vzniklou osadu velmi rychle zrušit. Chmurné myšlenky toho dne však vyrušila drobná postava, která se hbitě spouštěla pěšinou ve skalce dolů k nám. Představil se nám jako Karlik a byl autorem vzkazu. Zanedlouho odkráčel do Uhříněvse a vrátil se se dvěma kamarády. Kóža byl prvním a jeho brácha druhým. Tak jsme poznali Jardu.

Bagr o dva týdny později zmizel a už se nevrátil. Parta z Uhříněvse se k naším vandrovním plánům přidala. Srub tak mohl fungovat další tři roky.

Džarda byl zajímavým týpkem. Bývaly dny, kdy toho příliš nenamluvil, jiné, kdy se mu huba nezastavila. Někdy jen tak poslouchal hovorům kolem něj a často z něj poté vypadla hláška, která ihned v naší partě zlidověla. Pro svůj osobitý projev jsme mu nějakou dobu začali říkat přezdívkou Dědek, která mu vydržela po několik let, aby jí trochu nahradila přezdívka Džarda. Ovšem, přestože známe hned několik jeho jmenovců v našem okolí, když se o něm bavíme, prostě mluvíme o Jardovi. Každý ví, o koho jde. Jarda je prostě jen jeden.

Nedlouho poté, co jsme jej poznali, narukoval na vojnu. Na rozdíl od Medeláka, který vojnu hltal plnými doušky a dodnes by předčil leckterého pracovníka propagačního oddělení armády, Džarda uplatnil na sobě metodu dokonalého zašívání a vyhýbání se vojenským povinnostem. Ve Staré Boleslavi prožil vojnu v kotelně. Lépe se opravdu uklidit nemohl. O to byl zajímavější jeho následný zájem o vojenství historické. Nedlouho po návratu z povinné branné povinnosti vstoupil do řad vojáků dobrovolných. Působil ve dvou klubech klubech, zajímajících se o vojenskou historii. S tím prvním, KVH Praha, objevoval taje předválečného opevnění. Když pak objevil řady KVH Gardekorps, jeho směr se začal točit okolo historických uniforem i bitev a stal se jedním z pilířů klubu. Tuším že dodnes je jejich čestným členem. Že jej zná i mladší generace vstupující do jiných vojenských spolků, se mi potvrdilo hned v několika případech. Jarda Kovanda je tak trochu v historii pojmem.

Nikoliv pravidelnou, ale o to výraznější stránkou jeho vandrovních výprav byla sebedestrukce za pomoci destilátu. Některé jeho akce se staly legendárními a podle jedné z nich jsme dokonce nazvali stav, jehož dosáhnou pouze zkušení "znalci". O to zvláštnější byl fakt, že následky večerních požitků jsem druhý den u něj nikdy nepozoroval.

Naproti tomu byl Džarda téměř posedlý bezpečností, kterou nás někdy dokonale štval. Předpisy byly od toho, aby je striktně dodržoval. Na úseku, omezeném na padesáti kilometrovou rychlost, jezdíval raději o pět méně. K mírnému zvýšení tempa jízdy jej nepřesvědčil nikdo ze spolujezdců, ani celkem pravidelné kolony nervózních spěchajících řidičů za ním. Na kolo by bez příslušných ochranných prvků nevlezl ani k stometrové jízdě. Finanční prostředky ušetřené investoval na vandrech vždy nejdříve do přepravy, teprve zbytek obdrželo restaurační zařízení. To u nás se někdy stávalo, že restaurace pohltila veškerý náš obnos a na dráhu se následně nedostávalo. Útěky před průvodčím pak byly nutnou součástí našich návratů k domovům.

Na ženy příliš štěstí neměl. Vlastnil totiž něco, co ony moc rády nemají. Příliš dobré srdce. Opět v kontrastu s tím, že bez zaváhání dokázal jít proti početně i silově mnohem silnějšímu protivníkovi při chlapských sporech, u žen roztál jak sníh v červenci. Nějakou dobu chodil s místním Uhříněveským děvčetem přezdívaným Princezna, když od ní dostal padáka, velmi těžce to nesl. Vyřešil to vlastně až Benešov. Když jsem já poznal v roce 1995 Renatu z Benešova u Prahy, on se seznámil s její kamarádkou Radkou. Ušetřili jsme za dopravu, jezdívali jsme za nimi buď mým autem, nebo na jeho motorce.

Na podzim roku 1999 potkal Katastrofu. Nikoliv tragickou událost ani přírodní živel, Katastrofou byla pojmenována od dětství dívčina, jejíž křestní jméno vlastně ani neznám. Přezdívka nesloužila jako pohana či posměch, ona na ní byla hrdá. Cestu s Jardou k sobě hledali poměrně dlouho. Dokonce na ní ležela překážka, kterou by dal jen málokdo. V listopadu toho roku jsem se Strouhankou kráčel vandrem po Kokořínsku, když jsem potkal Katastrofu s nějakým maníkem. Byli také na vandru, zatímco Jarda byl v práci. Stál jsem pak před rozhodnutím, jestli o setkání Džardovi říci, nebo mlčet navždy. Rozhodnutí padlo a Jardovi jsem potvrdil to, co on do té doby jen tušil. Situaci pak oba ustáli a zaplála pak láska, která uvadla až za několik let. O co větší byl nástup, o to horší byl konec. Došlo dokonce na situaci, kdy my, kamarádi Jardy, jsme museli řešit kamarády Katastrofy.

Po bojovném konci vztahu se Džarda začal naplno věnovat vojenské historii, vandrům a geocachingu.

Pokračování příště.

Vytištěno : 25. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 21.1.2016

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=376