Na Požáry v únoru 2011

Ručičky nástěnných hodin u nás na dílně zvolna překračovaly první hodinu odpolední, záložka na kalendáři ukazovala čtvrtý den v týdnu a já ve chvilce pracovního volna uvažoval, kterak využít volna o nadcházejícím víkendu. Sedět doma na prdeli, koukat do starých známých a neměnných internetových tapet, nebo zírat na píčoviny v televizních kanálech, to vskutku nebyla lákavá vyhlídka. Vandrovní plány se během týdne pozvolna rozplývaly a tak se proflákaná sobota s nedělí stávala stále jasněji zřejmou. Jen tak bezmyšlenkovitě jsem sáhl po telefonu a vytočil číslo na Medeláka. Třikrát zazvonilo a známý hlas na drátě. Pár standardních řečí, když padla otázka, proč vlastně volám. Přestože jsem naprosto nevěřil v úspěch mojí myšlenky, vyhrkl jsem nabídku.

"Nechceš jet na Požáry? Na hvězdy? Má bejt hezky."
Následovala asi dvou vteřinová odmlka.
"Jo!"
"Super! Tak zejtra ve čtyři."

Další upřesňování plánů probíhalo v odpoledních hodinách přes elektronickou poštu. Ještě večer jsem naházel do auta tolik věcí, že by to dokázalo před zimou uchránit jednu malou polární výpravu. V pátek ráno jsem mířil do práce už v maskáčích, nechtěl jsem se zbytečně zdržovat cestou domů. Plán byl docela šibeniční, pokud jsme chtěli dorazit na plácek nad osadou Požáry za světla, museli jsme sebou hodit.

Začalo to však drobnou komplikací. Technik v práci se na mě obrátil s prosbou, jestli bych cestou domů nemohl odvézt pár náhradních dílů na opravu do jednoho servisu v Počernicích. Za normálních okolností bych to měl jen kousek z ruky, teď, když jsem měl časovou tíseň, se mi to zrovna nehodilo. Nicméně jsem byl jedinej, kdo jezdí poblíž a proto jsem přijal. Padla třetí hodina odpolední a sešlápnutý akcelerační pedál udal tempo mému čtyři roky starému produktu Henryho fordové dílny. Dálnice na Prahu byla poměrně prázdná, na její periférii jsem však v dálce zahlédl kolonu. Naštěstí včas, abych stihl změnit směr a úspěšně se jí vyhnout. Od té doby mi přálo štěstí a já se pohyboval vpřed v překvapivě malém provozu za hranicemi hlavního města. V Počernicích jsem vyřídil co bylo potřeba, zamířil k Uhříněvsi a u domu Medeláka zabrzdil přesně dle plánu, ve čtyři hodiny odpoledne.

Následoval nezbytný nákup surovin potřebných pro přežití za mrazivé jasné noci. Pivo, větší množství rumu, trochu potravin a mohlo se razit. Ani na obchvatu Prahy nás nečekalo žádné překvapení v podobě nečekaných kolon, vzniklých například vlivem dopravní nehody. Slunce pomalu mizelo za obzor, když jsme minuli ceduli Požáry. Výhodou asi dvou kilometrové polňačky bylo, že ještě nerozmrzla a my tak nemuseli auto brodit bahnem. Nevýhodou byly ostré hrany výmolů, vyježděných místními zemědělci. Focus má dost velkou světlou výšku, i tak se stalo, že jsme si párkrát škrtli podvozkem. Byli jsme v cíli, ještě za světla. Tak, jak jsme chtěli.

Zašli jsme do blízkého lesa pro trochu dřeva a při návratu zjistili, že tu nejsme sami. Opodál už stálo další auto a trojnožka vedle něj vypovídala o tom, že tu máme kolegu. Průzračná obloha pátečního večera nevytáhla na sledování hvězd jen nás, ale postupně i dalších asi deset lidí. Byla tu nakonec pěkná sešlost a sbírka nejrůznějších aparátů, zaměřených k dění nad našimi hlavami. V porovnání naší techniky s tou jejich bylo jasný, že výprava za hvězdami je v našem případě spíše záminkou pro uskutečnění alkoholického dýchánku v přírodě. V mém případě rozhodně

Rozdělal jsem oheň, jež se stal vítaným způsobem ohřevu pro veškeré osazenstvo "hvězdárny". Drobnou nevýhodou dle slov Medeláka mohlo být světlo, jež oheň vrhal do okolí a mohl tak rušit temnotu kraje, tolik potřebnou k sledování drobných a přesto tak velkých teček za hranicemi naší planety. Nikdo však neřekl ani slovo a tak to zřejmě tolik nevadilo. Kolovalo pívo z našich zásob, my zase kolovali od jednoho dalekohledu k druhému a čuměli jak zjara.

Hvězdokupy, mlhoviny, ekliptika, dekliptika a desítkám dalších pojmů jsem rozuměl asi jako neurochirurgii. A tak jsem se šel věnovat tomu, čemu rozumím já.

Chlast.

Po Olinově vzoru jsem započal se svářením zásob vody, jejím ochucením výrobkem s obsahem teinu, přidáním sladidla a většího množství destilátu. Ve výsledku jsem se přesunul ke konzumaci vzniklé směsi. S jejím nabídnutím jsem uspěl pouze v případě Medeláka, ostatní odmítli s tím, že nad ránem jedou autem a nechtějí riskovat.

Medelák šel pak podiskutovat o hvězdokupách a já začal dostávat svému původnímu předpokladu, že se zruším jak žádost na byt. A měl jsem k tomu nový recept, získaný radou kamaráda v práci. Nasypal jsem si cukr do pusy, přidal trochu mletého kafe a zalil rumem. Vzniklou ústní vodu jsem pak přesunul do svých útrob. Krom kvalitní chuti to prý kvalitně zabírá. Účinek byl znám vbrzku. Nicméně o kolik je to účinnější oproti normálu nemůžu posoudit, neb dle slov Medeláka, který se vrátil asi za půl hodiny, stihla prý za tu dobu zmizet celá jedna flaška. Na potvrzení kvalit směsi tak musím počkat až na menší množství.

Noc byla skutečně úžasná! Dle slov všech "od fochu" byla jedna z nejhezčích viditelností vůbec. Nad našimi hlavami svítila plejáda různobarevných teček, které se při pohledu do dalekohledu o průměru zrcadla jeden metr, stávaly koulemi o velikosti tenisáku. Věta "koukáš asi miliardu let nazpátek" zní neuvěřitelně. "Ta hvězda, co vidíš, tam už teď ani nemusí bejt!" Ale i pouhým okem byla záře nad našimi hlavami krásná. Musím uznat, že nadšení těch lidí chápu.

Kolem první hodiny ranní nás začali opouštět první hvězdáři, zbytek postupně odcestoval za nimi a my osiřeli. Došlo nám pivo, stejně tak rum. Vytáhl jsem svůj poslední trumf. Slivovici. I ta brzy zmizela, potřeba zahřívat těla v mraze přesahujícím desítku pod nulou byla veliká. Efekt se však dostavil ...

Asi metrová vzdálenost od ohně se pro mě stala několikrát nezdolatelnou překážkou. Ve snaze přiložit poslední zbytky dřeva vyslal můj "ovlivněný" mozek příkaz tělu VPŘED, to však reagovalo obráceně a vyrazilo VZAD. Stihl jsem navštívit všechny světové strany, jen ne tu požadovanou. Nakonec, jak se říká, musely s přesunem pomoci ruce. Stejně tak potřeba zbavit se přebytečných tekutin standardní cestou by se mohla stát námětem pro novou cvičební sestavu trochu křečovité jógy. Načež jsem snahu o další pohyb vzdal a ustlal si asi deset centimetrů od ohně, jehož jsem obtočil jak fenka svoje mláďata.

Ani Medelák se příliš nevyznamenal. Jeho kroky byly o fous jistější, nebo aspoň si tak připadal. V jednu chvíli vyrazil uklidit dalekohled, nacházející se ve vzdálenosti přibližně pěti metrů od nás. Minul jej však o půl metru a než si uvědomil, že hledá úplně jinde, skončil padesát metrů v poli. Návrat probíhal stejně, i tentokrát požadovaný předmět nenašel. Načež usoudil že ho ponechá tam kde je a půjde si do auta pro spacák. K tomu však použil zcela netradiční cestu, při které si ale neotevřel dveře. Obtisk jeho hlavy jsem ráno našel na okýnku, stejně tak červená plocha na temeni jeho hlavy svědčila o nepředpokládané srážce. Poslal se k zemi a tam taky usnul. Probudila jej zima, tentokrát už mu docvaklo, že ke vstupu do interiéru auta bude potřeba použít kliku. Usnul vevnitř.

Probudil mě zvuk dieselového motoru. Kolem mých nohou právě projížděl traktor, který vzápětí na nedalekém hnojišti sklopil svůj drahocenný náklad. Pohled, jak se tyčí rejpe ve sračkách ve snaze vyčistit korbu přívěsu zrovna dvakrát dobře mému alkoholem podrážděnému žaludku nedělal. Bylo půl osmý ráno, strašná zima a nádherně jasno. Potřeba vyprázdnit močový měchýř mě rychle vytáhla ze spacáku, pokrytého asi centimetrovou vrstvou jinovatky. Dal jsem řeč s traktoristou, ten nás se smíchem označil za blázny a poté se odporoučel. Vidina kamenného spacáku mě příliš nelákala, spát už jsem tedy nešel. Na plynovém vařiči jsem tedy rozmrazil paštiku a dal si jí s chlebovou "zmrzlinou". Uvařil bych si čaj, ale nebylo z čeho, voda se proměnila v kámen. Dobrý dvě hodinky jsem tedy střídavě vysedával na nedaleké haldě na sluníčku a cestoval po okolí, ve snaze zahřát svoje zkřehlé tělo. Medeláka jsem probral před dvanáctou, když už fotony od sluníčka začínaly mít docela slušnou sílu. Vytrvali jsme na místě až do odpoledních hodin a když alkohol opustil náš krevní oběh, přivodil jsem k činnosti motor auta, zařadil a nasměroval čumák ku Praze.

Tahle akce byla po všech směrech úspěšná. Tolik hvězd jsme neviděli za celou naší "kariéru", tolik lidí zaujatých vesmírným prostorem jsme nikdy nepotkali. Dostalo se nám moc pěkný exkurze. A alkohol působil zcela dle očekávání. Potřeboval jsem restartovat mozek opojením z destilátu. Hvězdná výprava byla pro ten účel jak stvořená.

Jestli je pravda, jak se říká, že tvrdej alkohol masakruje mozkový buňky po desítkách, tak jsme jich za jednu noc vyhladili tak miliardu

Vytištěno : 16. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 26.2.2011

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=377