Setkání po letech ...

Facebook. Masově rozšířený fenomén moderní doby. Českého člověka lze v náhledu na zmíněnou sociální síť dělit do čtyř skupin. Zástupci té první skupiny dostávají osypky z pouhé zmínky o něm, zatracují jej i z duše nenávidí. Považují jej za lidský pokles a dekadenci společnosti. Druhá skupina účet na sociální síti nevlastní a pravděpodobně nikdy vlastnit nebude, internetové sdílení zážitků jde mimo ně a raději dávají přednost osobní rovině setkávání lidí. Třetí skupina obyvatelstva svůj účet na facebooku vlastní, ovšem striktně cenzurují, co na něj umístí a o čem se chtějí podělit s ostatními. Radikální křídlo internetových nadšenců je poslední sortou lidí, která účet na sociální síti nezbytně potřebuje k životu a bez připojení k němu si život neumí, a vlastně ani nechce představit. Sdílí veřejnosti vše co dělají, využívají sílu sedmé velmoci k prezentaci vlastních názorů i politických postojů, zásobují své virtuální přátele množstvím nezajímavých příspěvků a mají radost, když za svou snahu dostanou palec nahoru.

Osobně jsem se před několika lety řadil do té druhé skupiny. Nikterak jsem se názorově vůči masově se šířícímu prostředku nevymezoval, ale po dlouhou dobu jej víceméně ignoroval. Nestál jsem tedy mezi průkopníky. Pravděpodobně bych v tomto stavu setrval dodnes, kdybych i já nemusel držet krok s dobou. Při tvorbě internetových stránek jsem narazil na všudypřítomnou a zákazníkem vyžadovanou ikonku "Sdílet před FB". Ikonka pošle dvěma kliknutími aktuální stránku internetového prohlížeče na tapetu sociální sítě, kde je pak nabídnuta dle nastavení "sdíleče" okolí. Jednoduchý zdrojový kód jsem ovšem musel vyzkoušet a to nejde bez vlastní registrace.

Tak jsem se i já stal uživatelem sítě Facebook a plynule jsem se přesunul ze skupiny druhé do třetí. Nějakou dobu jsem pak svůj účet nadále ignoroval, neb zdrojáky mi fungovaly a neměl jsem potřebu dalšího rozvoje svého uživatelského účtu. Popravdě, na svoje zážitky jsem měl web Minessoty.

Pak mě ovšem nalezli spolužáci ze základky a brzy jsem se ocitl ve víru setkání s kamarády z mého útlého dětství. Stal jsem se pak běžným uživatelem, který na tapetu sociální sítě občas něco cenzurovaného vloží. Kamarádi i známí se rozrůstali, ovšem s několika z nich i moje rozmrzelost nad statusem, který vytrvalí prudiči i "propagátoři politických stran" posílali neúnavně mým směrem. Často jsem koketoval s myšlenkou se od sítě natrvalo odpojit, prozatím jsem však k tomu nenalezl impuls.

Už tomu budou v září dva roky, kdy jsem na osadních stránkách Minessoty spustil svůj osobní psaný příběh, cosi jako osobní blog. Psaní osobní historie mě doslova bavilo. Protože moje paměť doznala mnoha děr, nutně jsem k sestavení celistvého osobního příběhu potřeboval nakopnout. Motorem se staly fotografie a často i vzpomínky několika zainteresovaných. Většina událostí začala do sebe zase zapadat a díky potřebě psaní jsem po mnoha letech kontaktoval známé i kamarády, se kterými jsem nebyl v pravidelném kontaktu.

Od roku 1993 do roku 1996 chodil můj brácha s Monikou. Pokud jste pravidelní čtenáři tohoto webu, jistě víte, o koho jde. Tři roky nejsou krátká doba, a za tu se stihne něco udát a možná i nafotit. S Monikou jsem se neviděl od pohřbu bráchy, tedy od dubna roku 1997.

A tak mě napadlo, že jí zkusím vyhledat. Vyhlídky jsem měl velmi malé. Vlastně jediné, co jsem znal, bylo jméno. Navíc její příjmení se řadí mezi druhé nejpočetnější v republice. Jediná záchytná nitka se jevila v adrese bydliště, kterou jsem sice neznal, ale pamatoval jsem si místo přibližné. S lokalizací přesnou pomohly Mapy.cz.

Stále velmi chatrný výsledek. Kamarád Google selhal na celé čáře. Procházel jsem stovky odkazů, listoval internetem a zcela bez výsledku. Paradoxně jsem mnohokrát narazil i na stránky Minessoty, které kupodivu její jméno, byť necelé, zaindexovaly hned na několik míst katalogu Googla. Přítel Seznam nebyl o nic úspěšnější, dobře si nevedl ani vyhledávač Bing a další. Byla to slepá cesta. A pak mě napadla myšlenka použít vyhledávač sociální sítě. Byla to malá jiskra naděje.

Po zadání jejího jména do vyhledávacího políčka mi síť vyplivla 124 jmen a několik dalších modifikací. Projížděl jsem sáhodlouhé seznamy jmen, z nichž zhruba jen polovina měla u svého účtu fotografii. Dorazil jsem na konec seznamu a úspěch nikde. "Pokud tu je, nebude tu mít fotku", říkal jsem si. Ale najít někoho, kdo by jen zmínil bydliště alespoň ve stejné čtvrti Prahy, bylo opětovně pouhým výstřelem do prázdna.

Už jsem chtěl hledání vzdát, když tu mě zaujal jeden z posledních pohledů do jmenného seznamu facebooku. Jediná fotografie mi kohosi připomínala. Ale velmi málo, vlastně jsem nabyl přesvědčení, že prostě koukám na ženskou se vzdálenou podobou. I příjmení dotyčné bylo jiné. Pochybností bylo mnoho, přesto klíček naděje rostl dál.

Zkusil jsem neznámé napsat. Buď vůbec nenapíše a bude to znamenat, že jsem vzkaz poslal někomu jinému, nebo mi vrátí vzkaz ať obtěžuju někoho jiného a v takovém případě také nepůjde o ní. A i kdybych se trefil, což byla šance odhadem tak dvouprocentní, ještě to nebude znamenat, že pozná ona mě, nebo že vůbec bude chtít komunikovat. Vzkaz jsem tedy zabalil do kulantní podoby a klikl na tlačítko Odeslat.

Uběhlo sedm měsíců a odpověď žádná. Už dávno jsem nabyl jistotu, že moje pátrání a následný pokus vyšly vniveč. Až tu najednou, během dopolední směny v práci, mi na mobilním telefonu pípl vzkaz o zprávě na Facebooku.

Byla to ona!

Před několika lety vdaná, proto změna jména. O změnu vizáže se postaral před třemi lety narozený synek. Ani na pražském severním sídlišti již nebydlí. Vede spokojený život na venkově a uvažuje o odpojení ze sociální sítě, kam chodí jednou za rok. Takže to bylo "vo fous", kdyby vypnula profil na Facebooku, nikdy bych jí už nenašel.

Před několika týdny jsme zašli na kafe. Setkání po devatenácti letech. Osobně, mimo výrobek fotoaparátu, jsem jí už poznal. Změnila se, ale to já prý taky. Posezení to bylo příjemné a samozřejmě došlo i na "našeho společného jmenovatele" - mého bráchu a jejího bývalého přítele. Obdržel jsem k tomu dárek. Album fotografií, o nichž jsem neměl ani tušení. Vlastně jsem ani nevěděl, že brácha v devadesátých letech při dovolených projel několik států Evropy.

Je to balzám na duši, probírat se starými fotografiemi. A mnoho dílků skládačky, kterou jsem na tomto webu nazval Příběhem autora, mi zapadlo na svoje místečko.

Vytištěno : 21. 11. 2024 | Autor : Jan Vála | 6.4.2016

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=389