Ozbrojené zatýkání sněhuláka

Každej začátek článku je vždycky těžkej, než se člověk rozepíše, chvilku to trvá. No a u popisu této události ze zimy roku 2001 to platí dvojnásob. Proč ?? Důvod je docela prostý. Během pročítání následujících řádků o nás zcela jistě čtenář ztratí dojem normálních spořádaných trampíků a nadále nás bude považovat spíše za kretény. Možná nebude ani tak daleko od pravdy, když se tak zamyslím nad tehdejším naším počínáním, považuju se za blbce taky. Ještě bych chtěl na úvod upozornit, že pokud vás pohoršují sprostá slova nebo nevybíravé výrazy, raději nečtěte dál, klikněte na tlačítko Zpět ve webovém prohlížeči a táhněte do prdele !!!

O co tedy šlo ??

V našem archivu se nachází zhruba pět tisíc fotek z vandrů. Nebudu zapírat, z velké části vládnou především fotky opilecký. Naše spařený xichty vévodí tak polovině všech fotek, zbytek je takovej nějakej balast, kdy někde stojíme jak čuráci a čumíme do objektivu. Pěkných krajinných, trampsky romantických fotek nebo momentek máme jako šafránu. Tento stav trvá do současnosti, nicméně musím dodat, že nám to nijak zvlášť nevadí. Zcela neprobádanou oblastí však byly pro nás fotky vojenské. Prostě jsme chtěli vytvořit pár fotek ryze armádních, akčních, na kterých se budeme prezentovat jako nepříliš slabej odvárek populárního hrdiny Ramba. Mělo jít tedy o fotky dvou po zuby ozbrojenejch týpků, "veteránů z Vietnamu, kterým skončená válka nadále proudí v žilách a oni si jí přenesli do českých luhů a hájů." Pubertální kravina, řeknete si, ale kravina to byla do doby, dokud jsme nedisponovali množstvím autenticky vypadajících replik různých druhů zbraní a několika kusů těchto drobečků pravých, úředně znehodnocených.

Armádních věcí a doplňků jsme měli víc než dostatek, ke vší smůle jsme měli ale jen jeden foťák. Z později uvedených důvodů tak celá akce vyšla zcela vniveč ...

Přípravy na tento vandr byly nebývale obsáhlé. Od kamaráda jsme vyzískali kulomet, samopal, granátomet a zhruba šest metrů nábojových pásů plněných školní municí. Sami jsme vlastnili plynovou pistoli a vyráběli si repliky granátů, zápalných lahví (Molotovových koktejlů), rozbušek, dýmovnic a dalšího vybavení. Nechyběly mačety, vrhací i útočné nože, polní lopatky, maskovací sítě i barvy. Maskáče jsme přizpůsobili velkému množství výbavy našitím spousty poutek, kapes a překryvů. Každá zbraň dostala svůj futrál, to kvůli přepravě hromadnou dopravou. O důkladně provedené obaly a poutka se tehdy postarala moje lepší a hezčí polovička, jenž moje armádní nadšení patřičně podporovala. Je to holka šikovná. Naší výbavu doplňovaly profesionální vysílačky s vestavěným hands-free a fungujícím bez nutnosti přepínání. Základem oblečení byly americké maskáče, s bílým sněžným převlekem a na hlavách kukly. Z klasické výbavy jsme měli spacáky, celty a ponča, vše ostatní šlo stranou. Horečnatá příprava vyvrcholila nedlouho po silvestru, což bylo období, která nám zcela vyhovovalo. Množství mrznoucího sněhu slibovalo ideální podmínky, válet se někde v břečkách by se nám opravdu nechtělo. Do toho teploty k mínus desítkám. Dostalo se mi požehnání od mé polovičky s přáním šťastného pořízení a mohlo se vyrazit.

Pátek, přibližně pátá odpoledne, někdy v polovině ledna roku 2001 ...

Vyrážíme na metro, míříme na Hlavní nádraží. Navenek vypadáme jako normální trampíci, v americkejch maskáčích. Ve vagónu nikdo netuší, že pod našimi celtami a přikrývkami se nachází zbrojní arzenál, pomocí jehož by jsme byli schopni způsobit malý státní převrat. Samozřejmě myšleno v té teoretické rovině. V tuto chvíli ještě alkoholické opojení nedosahuje patřičné úrovně, chováme se tedy zcela přirozeně a nenápadně.

Dříve než si Grepa sedá na prdel, vytahuje rum.
"Na, vole !"
Pochopitelně neodmítám a jeho plánu vyjadřuju podporu tím, že likviduju zátku.
"Tak a teď to musíme vypít !"
"To je fakt, kdo by se s tim tahal ?? Votoč to !"
Lihovina putuje z ruky do ruky.

Cesta metrem není dlouhá, je však zcela dostačující na vpravení téměř celého půllitru rumu do našich útrob. Na Hlaváku se notně potácíme, to však zcela mylně přisuzujeme váze naší výbavy, která činí kolem 50-ti kilo pro každého. Kupujeme lahváče, vybíháme na perón, nasedáme do vlaku. Ten sebou po chvilce trhne a zamíří jihozápadním směrem.

Cesta na Smíchov probíhá bez incidentů. K nám ke schůdkům do horního oddělení dvoupatráku si přisedá rodinka, tatík se ženou a asi osmiletým dítkem. Grepa dopíjí mohutným douškem poslední zbytek rumu, tváří se smrtelně vážně a významně na mě pokývne.

První koleda o průser je na světě ...

Zprvu situaci zcela nechápu, dochází mi to poté, co Grepa začíná vyndavat z futrálu kulomet. S výrazem zabijáka vytahuje do světla vlakových zářivek téměř deset kilo těžkou automatickou mašinu, do které okamžitě zasouvá asi metr dlouhý nábojový pás, přestože tam vůbec nepatří, což ale nezasvěcený vůbec nepozná. Natahuje závěr, zajišťuje pojistku a zbraň si pokládá do klína, připravenou ke "střelbě". Vypadá jako profík, při vybalování nádobíčka ani nehne brvou, svoje divadýlko hraje dokonale.

"Když průser, tak pořádnej", řeknu si a následuju svého kamaráda. Z obalu vytahuju samopal, do těla zbraně narážím dva izolačkou k sobě spojené zásobníky ve kterých krásně svítí více jak dvacítka nábojů (mimochodem školní – nefunkční), zarachotím závěrem a zbraň natáhnu, sklápím ramenní opěrku, a "k boji připravenou zbraň" si zavěsím řemenem na krk.

Rodinka naproti nám ani nedutá. Dítko civí, tatík se baví, matka čumí jak péro z gauče ...

Poté co Grepa vytáhne z podpažního pouzdra pistoli, narazí plný zásobník, jeden náboj vloží do komory, povolí závěr a následně přezkouší mířidla směrem k mojí hlavě, zbledne už i tatík. Všichni tři čuměj jak prdel z roští.

To je voda na náš mlejn. S uspokojením sledujeme proměnu výrazů na protější sedačce a pokračujeme v "díle zkázy" dál. Postupně se na světle objevují krásný repliky granátů, nože, mačety a další metry nábojových pásů. Korunu tomu nasazuju vytažením protitankového granátometu, s replikou náboje uvnitř. Přezkoušíme funkci vysílaček, Grepa si nasazuje na hlavu kuklu, já si mažu na ksicht maskovací barvy.

Dodnes nevím zda-li rodinka naproti nám opravdu potřebovala vystoupit z vlaku nebo vagón opustila díky našemu vystoupení, každopádně se zdekovali právě ve chvíli, kdy se Grepa s cigárem v hubě a kulometem v ruce postavil k oknu a prohlásil ...

"Všenory, tak eště dvě stanice, a dem na ně !!" Vydechuje kouř z cigára. "Pět minut !" Znovu potahuje z cigára. "Jim dáme, sviním !!"

Iluze o přepadení virtuálních obětí je tak perfektní.

Tak a máme prázdnou celou část vlaku. Paráda. Osiřeli jsme a náramně se bavíme na účet rodinky která nás právě opustila. Ještě jsme zkontrolováni od překvapeně se tvářícího průvodčího, jenž však kupodivu nic proti nám nenamítá a rychle odchází do jiné části vlaku. Do Berouna už máme od něj klid.

"Uděláme ňáký fotky. Stoupni si s kulometem do vokna a miř z něho." Grepa si zcela správně vyloží můj úmysl a zaujme dokonalou pózu za zbraní lafetovanou na báglu a druhou rukou si efektivně přidržuje nábojovej pás. Provádím několik fotek, vlak brzdí do stanice.

"Vole, tak to musíš vidět" . Grepovi sice přes kuklu nevidím do tváře, ale z jeho hlasu jasně slyším pobavení. Jdu se kouknout co je venku tak strašně k smíchu.

Právě jsme na nádraží v Dobřichovicích. A přímo před hlavní kulometu stojí výpravčí. Líp ten vlak ani zastavit nemohl. Výpravčí v červený čepici má zjevně dobrou náladu, srdečně se zdraví s několika cestujícími právě vystupujícími z vlaku. Skvělá nálada ho však rychle přechází, sotva si všímá výjevu za oknem vedle jeho hlavy. I v tom šeru vidím jak bledne. S vyděšeným výrazem sleduje Grepu, jenž omotaný nábojovým pásem a s kuklou na hlavě na něj nekompromisně míří a ani se nepohne. Sotva metr od něj.

"Ty vole, to je průser !! Ten nás práskne !! Vyser se na to", prohodím rychle a snažím se snížit vážnost situace vylouděním čehosi jako úsměvu na mý zmalovaný tváři. Maskovací sračky na mojí hlavě sice na důvěře výpravčímu zřejmě moc nedodají, musím ale o zklidnění situace alespoň pokusit.

"Brý večer, sorry, my jen tak blbnem !!"

Moje huba od ucha k uchu naštěstí navrací nádražákovi sebedůvěru, chápe že jsme jen idioti a nakonec nám s úsměvem popřeje šťastnou cestu. Jestli si v tu chvíli udělal na trenýrkách "škrtátko" nevíme, každopádně vlak odmává a my mažeme dále na Beroun.

"Ty krávo, teď nám to frnklo, další jede až za dvě hodiny!"
Postáváme na nádraží v Berouně, z vlaku na Rakovník vidime jen koncový světla. Blbý dvě minutky.
"Čryry kiláky do Hýskova, to zmáknem."
Je to dálka, ale vidina hospody nás láká. Ve městě dobrou knajpu neznáme, je tedy rozhodnuto o dalším postupu pěšky.
"Zabalíme ale nádobíčko, ne ?? Dem přes celej Beroun."
"Dlabem na to !"

A tak v plné zbroji míříme přes náměstí požadovaným směrem. První tři kilometry zvládáme bez nejmenších incidentů, pouze jsme jak nákladní soumaři a díky enormní zátěži na zádech jsme "vorvaný jak samice". V Berouně samozřejmě budíme pozornost, ne však takovou, aby nás nějaká svině práskla. A po policajtech nikde ani vidu. Pod mostem před Hýskovem odkládáme větší část našeho vybavení, ukrýváme bágly do křoví. Bohužel tam neodkládáme náš kontroverzní zbraňový materiál, což se nám má brzy vymstít. Směřujeme do hospody pod přejezdem v Hýskově.

"Zdravíčko, můžeme sem takhle ??" Přeci jen je slušnost se zeptat, než nakráčím do hospody s kulometem v ruce.

Personál hospody nás dobře zná, nemáme proto problém.
"Nazdar klucí, no jasně, pojďte dál."
Osazenstvo hospůdky není ještě dostatečně "pod vlivem" na to, abychom jim mohli namluvit že jdeme způsobit genocidu na místním partyzánském hnutí, proto rovnou přiznáváme pravdu o našich hračičkách. Kulomet se samopalem putují z ruky do ruky a sklízejí oprávněné uznání o jejich kvalitě. No a my sklízíme sérii panáků, kterou nám místní posílají "na tu strašnou zimu co je venku". Sérii otáčíme a tak než přichází půlnoc, jsme všichni nalití jak žok. O půlnoci vyhlašuje výčepák konec, nicméně nám doporučí restauraci na hřišti, nebo na náměstí. Jsme jediní kdo tam míří, zbytek štamgastů má dost a nehodlá se potácet do vršku kvůli pár zrzavým kouskům.

Mráz nám způsobuje částečnou střízlivost v momentě, kdy se za námi zaklapnou dveře od hospody. I já si navlékám kuklu na hlavu, vystavuju tak mrazu jen oči a hubu. Chce to pohyb, nebo zmrznem. Míříme do horní části vesnice, přebíháme přískoky od stínu ke stínu, snažíme se nebýt vidět. Cestou nás míjí zamilovaný páreček, netušící že je ze stínu, tři metry od nich, sledují dva páry očí. Loudaj se a my ležíme ve sněhu vedle silnice nekonečně dlouhou dobu. Nemaj o nás ani páru, pomáhá nám světlo lamp, jenž je dostatečně oslňuje a oba mají navíc oči jen pro sebe. Máme radost, to se docela povedlo, maskování funguje. Nepozorovaně se nám daří dorazit až ke hřišti, kde právě zjišťujeme smutný fakt o zamčených dveřích místní nálevny. Neshrabaný sníh přede dveřmi nasvědčuje faktu, že tu ani dnes nebylo otevřeno ani přes den.

"Je tu eště jedna knajpa, na náměstí."

Nemusím Grepu nijak přemlouvat, naše kroky směřujeme rovnou tam. Vždyť nakonec hospoda je cíl našeho snažení. Ani teď nevynecháváme přískoky a snahu nebýt vidět, nicméně jdeme rovnou do středu vesnice, tam je to podstatně těžší. Krčím se za lampou, když slyším ze sluchátka vysílačky ...

"Bacha vole, za prdelí !!"

Pozdě. Partička pěti místních náctiletých děvčat zamířila rovnou k nám. Poklusem, aby zahnaly zimu. Zůstáváme na místě, doufajíce že si nás ve stínu nevšimnou. Nevyšlo to, vpadnou přímo do zad Grepovi. Ztuhnou.

"Hele, co to tady je ??" Grepa se nehejbá, vypadá jak hromada čehosi neidentifikovatelného vedle silnice. Když si jedna odvážnější dívčina jde ověřit pro jistotu hmatem co se vedle nich ve stínu nachází, Grepa reaguje.
"Pokračujte dál !!" Jeho klidný hlas na partičku působí jako elektrický výboj.
Slečinky vyjeknou a okamžitě se klidí odtud. Po pár metrech kápnou ještě na mě, to už se ani neskrývám. V tuhle chvíli si pravděpodobně některé z nich "cáknou do textilu", soudím dle jejich reakcí ve chvíli, kdy jim pokynu rukou a ukážu jim cestu. Zrychlený přesun pryč se rázem mění v bleskurychlý úprk.
"Maj nasráno", prohodí pobaveně Grepa, netušíce že se situace brzo obrátí a srát do textilu budeme pro změnu my. Děvčata maj možná naděláno v kalhotách, ale to má taky kdosi z okolních baráků, jež nás na cestě k náměstí pozoruje. Ten někdo bohužel disponuje telefonem a ke vší smůle ho umí ovládat.

Náměstíčko v Hýskově je tak sto metrů dlouhé a přibližně čtyřicet metrů široké. Uprostřed něj je malá kaplička, z jedné strany obklopená křovím. A do toho křoví právě míříme, schovat se přes matným světlem pouličních lamp. Ležíme na okraji křoviska, pozorujeme nepříliš vzdálenou restauraci a snažíme se odhadnout jestli je otevřená. Svítí se jen okolo výčepu. Kdyby bylo zavřeno, přes odkrytou část náměstí ani nepůjdeme a zamíříme rovnou k našemu kempu. Chvilku čučíme na hospodu, když cosi upoutá naší pozornost.

Sněhulák !!

Sněžná postava se tyčí v pravém okraji náměstí, v tmavém koutku hned vedle baráku, zhruba ve vzdálenosti třiceti metrů od nás. S Grepou si vyměníme pohled a rázem je jasno. Zrodil se "odvážný plán", hodný pozornosti dvou pubertálních dvaadvacetiletých výrostků. Budem přece největší borci, když ho rozflákáme, ne ?? Jak malý děti …..

Ve dvou tam nepůjdeme, na to je náměstí moc odkrytý. Jeden bude tedy hlídat a druhej si doběhne vybít energii na hromadě sněhu.
"Du, hlídej !!"
Plížím se stínem, otevřené a osvětlené prostranství přebíhám. Už jsem za sněhulákem, krátký pohled do okolí, nikde nikdo. Pažbou samopalu urážím několika údery vrchní kouli. Spíš už je to koule ledu, než sněhu. Na zemi jí ještě dobíjím, aby se už znovu nedala použít. Spokojen se svým výsledkem se vracím stejnou cestou zpátky do křoví.
"Čistej vzduch, teď já!"
Grepa mi zanechává na místě kulomet a rozbíhá se stejným směrem jako před chvilkou já. Pozoruju jak i on se pouští do urputného boje s ledovou postavou, před chvílí ještě kompletním sněhulákem.

V tu chvíli zaslechnu motor auta, jak pomalu sune auto namrzlým kopcem od nádraží směrem k nám.
"Bacha auto!!" Krátce varuju Grepu a chystám se zmizet před nežádoucími zraky.
"Vim vo něm !!"
"Hlavně zapadni !!"
Vysílačky fungujou perfektně, bezvadně se stíháme informovat o nastávajícím nebezpečí. Grepa mizí za hromadou sněhu, já se vtisknu hlouběji do křoví, nacházím si místečko s úzkým výhledem na část náměstí a uléhám na břicho do sněhu. Nikam jinam nevidím, jen tím koridorem. Abych podpořil svoje ego, do prostoru výhledu mířím kulometem, "jsem připraven hájit palbou svůj úsek fronty".
Auto nevidím, jen ho slyším.
"Dodávka! Jede k tobě," slyším ze sluchátka, "vypadá že projede k hospodě".
"Tak se hlavně nehejbej, seš tam na ráně", šeptám do mikrofonu, který mám připnutý na vestě.
A ležím dál.
Dodávka zvolna objíždí křoví a začne směřovat předpokládaným směrem. V tu chvíli vjíždí do mého zorného pole. Je necelé čtyři metry ode mě.
Ani se nehnu, čekám ve tmě až přejede.

Řidič dodávky má však zjevně zcela jiné úmysly a náhle prudce brzdí přímo přede mnou.

Z dodávky skáčou tmavý postavy a řvou jak na paviáni.

Policajti !!!

Asi sedm chlapů vyskakuje během zlomku vteřiny z auta, ke vší smůle zrovna namíří světla svých baterek přímo na mě. Naše pohledy se střetnou, osy našich hlavní jsou téměř v jedné přímce. Na mě míří v tu chvíli přibližně pět samopalů a jedna brokovnice, na ně jeden kulomet. Rozdíl je v tom, že já mám v ruce dětskou hračku kterou se tak maximálně můžu ohánět kolem sebe, zatímco oni maj zásobníky narvaný ostrejma a jsou připravený nakrmit olovem jakýkoliv ohnisko odporu. Leda že bych je všechny utloukl pažbou.

"Zahoď to !!!"

Zbraně se pustím tak rychle, jako by byla do běla rozžhavená. V příští vteřině mi už stojí na zádech první policajt, vzápětí druhej. Ten druhej mi pro změnu přidupne krk k zemi a vtiskne mi hlaveň samopalu do zátylku.

"Kde je ten druhej ??"

Řvou na mě jak maniaci, logicky, křik zastrašuje. V mém případě to funguje víc než stoprocentně. Cejtím kanady na zádech a na prdeli, ksicht mi tisknou do sněhu, ruce rvou od těla. A do toho ještě chtěj abych vyblil kde mám kámoše. Já mám tak starosti jim něco sdělovat !! Prdelí bych střihal minimálně desítku ocelovou kulatinu, polykám směsici sněhu a hlíny, jsem rád že dosud žiju a ti kreténi nahoře chtěj abych ještě něco kvákal. Vždyť nemůžu ani dejchat.

"Slyšíš ?? Kde máš toho druhýho ??"

Tentokrát svojí důraznou žádost o informace podporují ještě novou formou násilí a začínají na mě dopadat první rány. Dopadaj všude, i na hlavu ! V krupobití ran cejtím třetího policajta jak mi pro změnu kleká na nohy a ani on se nezdráhá do mě pořádně kopnout. Opakují svojí otázku, pořád dokola. V hubě mám sníh a čekám kdy to skončí. Nekladu nejmenší odpor. Mlčím.

"Lahvo !! Co mám dělat ?? Slyšíš ?? Mám se vzdát ?? Lahvo ..."

Nemít ksicht v hlíně, asi bych Grepu poslal do prdele. Fakt nejsem ve stavu abych za něj řešil otázku jeho dalšího počínání. Nicméně stále slyším jeho opakované žádosti o radu ze sluchátka z vysílačky, která kupodivu přežila první nápor a dosud pracuje skvěle. Jeho starosti bych teď chtěl mít !

V tuto chvíli už naštěstí první vlna policejního náporu přeběhla přes moje záda a tlak na mojí hlavu začíná pomalu polevovat. Pravděpodobně někomu nahoře došlo, že s hubou v hlíně jim toto moc nepovím, hlaveň samopalu mi přestává tlačit na zátylek, bota uvolňuje krk a někdo mi začíná zvedat hlavu vzhůru. Konečně se můžu trochu nadechnout, poprvý od doby kdy mi ti mamlasové skočili na záda. Z prudkého úderu do ledvin mi může jebnout, zblízka mi vmetou do tváře stále tu samou otázku, a dostane se jim první mojí odpovědi ...

"Au !!" Neartikuluju, spíš heknu jak postřelená svině.

Na dlouhou dobu to jsou poslední slova co ze mě dostanou. Dostávám další ránu do hlavy, nicméně snaha dejchat je silnější a držím hlavu vzhůru. Můžu tak poprvé vidět co se kolem mě děje. Banda maníků v černejch uniformách, s kuklama na hlavách a s baterkami podvěšenými pod samopaly pročesává systematicky křoví kolem mě, nepřestávajíce dělat kravál jak stádo splašenejch opic. Tři z nich patřičně "štelujou" mě. Dodávka stojí přesně v místech jako před několika okamžiky, dveře dokořán a "její obsah" povykuje všude po okolí. Jedna uniforma právě přede mnou odebírá můj kulomet i samopal, odnáší je kus ode mě a hledá další části mojí odhozené výstroje.

Jak se to těm týpkům povedlo, nevím, každopádně během okamžiku ze mě servou řemení, vestu i bundu, bez toho, aniž by mě zvedli. Spojení s Grepou se přerušuje, spolu s vestou mi urvou z ucha hands-free. Ležím ve sněhu jen tak v tričku. A znovu mě kolena a boty tisknou do zmrzlého sněhu. Zima mi rozhodně není, tentokrát mám "nasráno v kalhotách" já !!

A v tu chvíli jsem ho zahlédl ...
Grepa !! Vidí že věc je ztracená a rozhoduje se, že to vzdá. Nenechává kámoše ve sračkách samotnýho. Vztyčuje se za sněhulákem a pomalu vychází ze stínu do světla pouličních lamp.

Co to ten čurák dělá ?? Nevěřím vlastním očím ...
Ten kretén jde přímo k nám, na hlavě nasazenou kuklu, v jedný ruce nůž a v druhý pistoli !! V příšeří jeho postava působí zvlášť zlověstně. Navíc pochoduje jako pravej Rambo. Čekám co bude, jestli ho takhle uviděj, vystřílej na něj ran jak v bitvě u Verdunu. Alespoň já bych to do něj nasypal bez rozmýšlení. Stojí však při něm štěstěna, nikdo si ho nevšímá až do doby kdy mu vážnost situace dojde a obě zbraně z rukou zahazuje do sněhu. Ve chvíli kdy si sundá i kuklu z hlavy, si ho všimnou.

"Na zem !! Ruce vod těla !!"
Grepa poslechne a jedná dle rozkazu.

Potkává ho osud podobný mému, s tím rozdílem, že do něj už tolik nemlátěj. Ale i on je hned jen v tričku, na zemi a ruce za zády, stažený páskou. "Štelujou" ho dva policajti, třetí stejně jako v mém případě odnáší jeho výstroj stranou. Grepa je odvláčen ke mně, posazují ho na prdel hned vedle.

Tlak polevuje. Uniformy mi seskakujou ze zad. Toho ihned využívám k drobný změně pozice, snažím se dostat do pohodlnější polohy. Během okamžiku však čumim do hlavně brokovnice.
"Moc se nehejbej, mladej !!"
Úkon tedy přerušuju.

"Co ste zač ?? Co tady děláte ??"
"Nic, blbnem a děláme fotky."
"V jednu ráno, jo ?? Co ty zbraně ??"
"Ty jsou znehodnocený, nefungujou."
"A proč tady s nima mácháte v noci ??"
Na to už mu nedokážu odpovědět, tupě zírám a mlčím.
"Máte vod toho papíry ??"
"Mám, někde ve vestě."
"A kde máte ten foťák ??"
"Hmm, tak teď ani nevim."

Přinášejí nějakou lampu, začínají zkoumat kulomet a další nádobíčko, prohledávají nám věci, pročesávají okolí. Můžeme tak vidět, s kým vlastně máme tu čest. Dostala nás zásahovka. Černý uniformy, samopaly, kukly, výbava jak z akčního filmu. Do tváří jim nevidíme, ale zjevně se náramně baví. Maj nás za hovada. Nám zrovna do smíchu není.

Nacházej papíry, během chvilky zjišťujou že máme střelby neschopný dětský hračky, napětí polevuje. Teď už se na náš účet baví zcela nepokrytě.

"Tak my tady děláme divadýlko kvůli dvěma nalitejm puberťákům !"
Velitel zásahu se obrací na mě …..
"Nechcete se na to příště vysrat ??"
"To stoprocentně." Mluvím pravdu, příště na podobou akci fakt dlabu.
"Zavolej stáťáky, taky končíme."
Dovolují nám si alespoň sednout, stahovací pásky na rukou nám ale zůstávají.
"Tak dem na jedno a na panáka, ne ?? Zvem vás." Grepa se docela brzo osmělil.
"Tak laciný to zase mít nebudete. Eště budete vysvětlovat..."
Prohazují pár slov do vysílačky …

Modrý majáky, jedny, druhý, třetí ...
Státní policie je tady !! To byla rychlost, asi číhali někde v postranních uličkách, teď přišla jejich chvíle. Začínají ukázkový manévry, přehlídka policejního umění. Dvanáct uniforem rozbíhá se na všechny strany ve snaze eliminovat naší dvojmužnou převahu. Zbytečně, už nás eliminovali jiní. Lítaj jak maniaci, přestože hlavní cíl jejich snažení v tuto chvíli právě sedí spoutanej na sněhu a zcela zjevně nehodlá vůbec nic dalšího podnikat. Ani nemůže. Když s tou akcí skončej, stoupají si do kruhu kolem nás a čuměj na nás jak zjara.

"To sou voni, jo ??"
"Jo, tydle dva troubové !"
Jindy by jsme se možná cejtili pohoršený, teď máme ale zcela jiný myšlenky.

Rychlíci nás předávaj stáťákům ...

"Tak nazdar, hovada !!"
Zásahovka si ještě neodpustí pár vtipných poznámek na naší adresu, nasedají do auta a mažou pryč. Zůstáváme v rukou státní policie, myslíme že máme vyhráno. Brzo se přesvědčujeme o opaku.

Mám opravdu zkurvenej den. Nemám páru proč, ale prostě jsem se znelíbil jednomu cajtovi, zjevně začátečníkovi. Ten vůl je evidentně poprvý v životě v podobný akci, klepe se strachy ještě víc jak my a vybírá si za cíl mě, přestože už jsem odzbrojenej a spoutanej. Zřejmě mu i tak připadám krajně nebezpečnej, vytahuje z pouzdra pistoli, natahuje jí a míří mi na hlavu. Ruka se mu klepe že sotva dokáže udržet zbraň rovně.

"Nemiř s tim na mě, ty vole !!" Za normálních okolností bych podobnou větu vůči příslušníkovi nevyslovil ani náhodou, pud sebezáchovy mi ale v tuto chvíli velí jinak. Koukat do hlavně rozklepanýmu mamlasovi je fakt slast. Snažím se vykroutit z dosahu jeho možného výstřelu. Docílil jsem však opaku.

"Držte hubu, a netykejte mi !!" Mlaďas nad mojí hlavou ještě pevnějc tiskne bouchačku v ruce, v šeru jasně vidím prst na spoušti, křečovitě jí pomalu svírá, zkumavka se mu klepe jak pěchovačka na beton. Zjevně nemá ruce pod svojí kontrolou. A má na mušce mojí hlavu.

"Ten kretén to zmáčkne, chcípnu rukou posranýho policajta !!" Podobné myšlenky se mi víří hlavou a dostávám strach. Raději se už ani nehnu, neodvážím se ani otočit hlavu a tak koukám vstříc svému sokovi. Jestli bych byl schopnej před deseti minutama střihat prdelí desítku kulatinu, teď bych střihnul i dvacítku armovací drát. Zvlášť když pistole znám a vím, jak snadno to spustí.

Zvláštní jaké myšlenky v podobných vypjatých chvílích člověku proběhnou hlavou.
"Jsem v prdeli ..."
"On si ten výstřel zdůvodní, ani nebude mimo službu ….."
"Skončím na prkně !! V tom lepším případě, v tom horším budu nasrávat do plenek do konce života ..."
"Nedozvím se jak to všechno dopadlo ..."
"Nechci zařvat ..."
Chtěl jsem na toto místo dopsat ještě patřičnou limonádu pro ženský a zmínit se třeba o mých myšlenkách na moje dosud nenarozené dítě a manželku. Polovinu populace by jistě tyto řádky dojaly a možná by řada z nich uronila i slzičku dojetí. Ale v zájmu autentičnosti na to seru, pravdou totiž je, že mě podobný myšlenky v danou chvíli vůbec nenapadly a převládal především strach o sebe sama. Takže román pro červenou knihovnu z toho zase nebude. Pozn.aut.

Obávané třesknutí výstřelu se naštěstí nekoná, brzy mi přicházejí na pomoc kamarádi onoho týpka a pomalu ho ode mě odtahují. Příslušník se sice stahuje, nadále mě ale pozoruje jako kočka myš a zaujímá postoj kovboje s koltem proklatě nízko. Asi viděl v minulosti moc westernů a večer vypil hodně kafe. Podle naběhlý žíly na čele a plamenných očí mi je jasný, že stačí málo a startuje znova. Na sebedůvěře mi to moc nepřidává, vyhýbám se mu pohledem, čímž se snažím ho příliš neprovokovat. Naštěstí brzo nasedá do prvního auta, společně s částí mužstva odjíždí pryč a mě tak mizí z dohledu. Doufám že navždy.

Ufff, konečně. Ten polda mě fakt vyplašil. Naštěstí už je v prdeli.

Stále však zůstáváme v rukou zbytku mančaftu, který s námi provádí další šetření na místě a zajišťuje všechno naše nádobíčko. Máme co vysvětlovat. Nyní můžeme poprvé vstát, jsou nám rozvázány ruce. Třeseme se zimou. Zimní bundy nejdříve řádně prohlídnou, teprve potom si je smíme obléct. Vesty jsou zajištěny, vzhledem k množství výstroje na nich zavěšených projdou lustrací až později. Napětí notně polevuje, zvlášť když se ukazuje že berounský policajti jsou vlastně přátelští lidé.

"Kurva, kdo nás prásknul ??" obrací se Grepa na nejbližšího policajta.
"Nějaká ženská."
"A kerá ??"
"To vám nemůžeme říct."
"Místní ?? Tady z okolí ??"
"Snad ste si nemysleli, že si vás nikdo nevšimne ?? Vesničani maj voči všude !"
Rozhlížíme se kolem sebe, snažíme se zahlídnout někoho, kdo by nás měl na svědomí. Najít tu svini co nás práskla. Vesnice je však tichá, jako po vymření. Přestože tu bylo před chvilkou kraválu jak války, houkaly majáky, teď dvě policejní auta blikaj uprostřed náměstí, nikde se nepohne ani živáček. Ani za záclonami potemnělých oken nikoho nevidíme. Celá vesnice dělá že není doma. Jestli nás někdo pozoruje, dává si hodně bacha abychom ho nezmerčili.

"No nic, kucí, musíme vás sbalit, naložit a trochu se vás ještě poptat na pár věcí. U nás na služebně ! No a pak si u nás trochu pospíte. Nebojte, máme v celách teplo ..."

Co to plácal ?? Jaká cela ?? Kurva, my vyjedeme na vandr a skončíme v lochu !! Co to je za blbost ??

Tak teď už jsme opravdu v prdeli !!

"Hele, nešlo by to vyřídit domluvou ??" Grepovy vyjednávací schopnosti bych chtěl mít.
"My se sbalíme a vypadnem, už o nás neuslyšíte", doplňuju.
"Klídek, tady zmrznete, u nás je teplo", dostává se nám škodolibé odpovědi od jednoho z nich.

Chabá útěcha !

Začíná se nakládat náš zbrojní arzenál. Brzy je u policejního kombíka plnej kufr a ještě se tam nevejde všechno. Musí přijít na řadu kufr u druhýho auta. Nastává však nečekaný problém. Kulomet se tam nevejde. Chápu se proto pod bedlivým dozorem zbraně a rozebírám ji. Vysloužím si tak krátký obdiv od přihlížejících.

"Vypadáš jak bys to už někdy dělal."
"Já ?? Jednou ..."
Nebudu mu přece plácat že v minulosti snad stokrát. V tu chvíli by to asi nebyla polehčující okolnost.

Můžeme jet ...

"Tak mládenci, nevidíme u vás žádný spacáky, bágly, nic takovýho. Tak nás ještě hezky dovedete ke svýmu kempíku." Nemá cenu zapírat, souhlasíme a poslušně nasedáme do aut, na zadní sedačky, každej máme z jedný strany příslušníka. Míříme na kraj Hýskova a zastavujeme nedaleko železničního mostu, pod kterým máme schovaný zbytek bagáže. Zatímco já zůstávám v autě, Grepu vedou pro věci.

Kurva, tam je to eRPéGéčko (ruční protitankový granátomet) !!! To bude průser !! Potajmu doufám že se Grepovi podaří zbraň někam kopnout do tmy. Sice je to jen kus roury s replikou náboje uvnitř, ale předpokládám že na pořádnej malér to stačí. Později jsem zjistil že moje obavy nebyly oprávněné. Nicméně teď s obavami sleduju příchod Grepy. Přináší všechno, i tu rouru ...

"No a ste komplet !! Teď už nic nebrání vaší návštěvě u nás." Řidič se na mě tváří pobaveně, optimismem mě to však nenaplňuje.
"Klidně bych si jí odpustil" prohlašuju upřímně.
Sklízím salvu jízlivého smíchu.

Náramně vtipné !!

Policejní stanice v Berouně. Místo kam jsme se fakt nechtěli dostat. Pomáháme policajtům vynosit naše věci z auta a skládáme to všechno v čekárně. Jsou to docela slušný dvě hromady. To si ostatně myslí i naši průvodci, ihned po našem příchodu na stanici neopomenou informovat svoje kamarády jenž se akce nezúčastnili a tak se ze všech koutů služebny valí uniformy se na ten obrázek podívat.

Teď jsme fakt za totální hovada !!

Každej z nich si pořádně prohlíží ty hromady "vercajku", připomínající haldy zbraní, jež se povalovaly po Čechách těsně po válce. A samozřejmě nikdo neopomene si důkladně prohlídnout nás, naše zmalovaný ksichty, a poklepat si při tom na čelo. Občas někdo z nich prohodí slova jako "vocasové" a podobně ...

Jsme donuceni opět vyprázdnit kapsy i obsah báglů. S překvapením zjišťuju že uvnitř mého batohu se nachází ještě malá část naší munice a vytahuju na světlo asi dvoumetrový nábojový pás. Ten je mi vzápětí vytržen z ruky. Hned po něm bágl, ten policajt obrátí dnem vzhůru a vysypou se zásobníky do samopalu, krabička s plynovými náboji, replika zápalné lahve a pár dalších drobností. Je nařízena ještě důkladnější prohlídka, ze všech koutů naší výstroje se tak objevuje na světle další a další munice. Kamarády si tím mezi policisty nenaděláme.

Protitanková roura vzbuzuje pozornosti jen málo. Věděj o co jde, že je to jen kus kovu, nic co by se nedalo běžně koupit na burze.

Je zjištěna naše totožnost. Procházím lustrací bez problémů, moje minulost se chlubí čistým trestním rejstříkem. Jsem ujištěn že dlouho panensky čistý nezůstane. O Grepovi raději pomlčím

Putujeme k výslechu, každý zvlášť.

"Vyfasoval" jsem mladýho a přívětivě se tvářícího policajta.

"Tak povidej, jak to všechno bylo. Hezky vod Prahy ..."

Po celou dobu se mému vyprávění usmívá, udržuje však alespoň částečnou vážnost situace tím, že si významně neklepe na čelo. Je na něm však vidět, že s podobným kreténem se dosud nesetkal. Během mého líčení událostí se z jeho tázavého výrazu pomalu stává užaslý, nevěřící, ve finále shovívavý. V jeho očích vidím výraz jakým člověk zírá na blázna, na člověka s velmi nízkým kvocientem inteligence. Jako důvod akce uvádím snahu o vytvoření akčních fotek, vzápětí jsem ujištěn, že fotek se dočkám. Ovšem těch s cedulkou na krku. Dokonce prý budou lepší, ze tří stran.

Protokol je sepsán, podepsán ...

"No a teď mi řekni, měl jsi tohle zapotřebí ??" Nečekaně přátelská otázka.
"Já ani nevim." Co mu na to člověk má říct ??
"Co by ti na to řekla stará, kdyby věděla že takhle blbneš ?? Nebo vo tom ví ??"
"No, vona mi šila pouzdra na ty zbraně a sháněla nějaký věci."
"Ste kokoti !! Celá rodina !!"
"No, ten co sedí vedle, je navíc její brácha."
Policajtovi padá brada, vzápětí se však šklebí jako idiot a tlemí se na celý kolo.
"Řikám že hráblo celý rodině ! Vy ste fakt dementi."
Odpovídám mu pokrčením ramen, čímž v podstatě odsouhlasím jeho tvrzení. Rodinnou čest nemám ani nejmenší snahu hájit. Nakonec, asi má pravdu, dítko na cestě a já si hraju někde po Hýskově na válku.
"Seš v pohodě ??" Zaregistroval že některý části mých tváří mění barvu z maskovací zelený, na svítivě fialovou.
"Jo, akorát se po mě vaši trochu prošli. Jinak jsem v cajku."
"To víš, zásahovka. Ty nejsou žádnej čajíček. Nechceš doktora ??"
"Ne e!" Snažím se vypadat jako těžkej frajer, na podobný nakládačky běžně zvyklej. Je mi líp a tak se dostavila hrdost. "Dík, fakt jsem v pohodě."
Mluvil jsem pravdu, snad kromě trochu krve v moči mi celkem nic nebylo. Tedy alespoň jsem si to v tu chvíli myslel.
"No, tak si užívejte zimy ..."
"Jako že můžem jít, jo ??"
"Třeba do prdele. Není důvod vás držet. Něco vám zabavíme na kontrolu ve zbrojáku, dodáš papíry a bude to v pohodě. Něco vám vrátíme."
"Takže nejdem do krymu, jo ??"
"Teď ne. V podstatě se nic nestalo. A pozdravuj starou !"

Úleva to je značná.

Některé části výzbroje i výstroje nám jsou zabaveny a poslány na přezkoušení. Důvodem je momentální absence dokladů k nim. To musím dodat později. Balíme, navlékáme se zase do našich postrojů. Poldové na nás se zájmem civí.

Do Hýskova cesta daleká ...

"Můžu mít ještě dotaz ??" Grepova přirozená vlastnost je nevtíravá drzost. "Nesvezli by ste nás do Hýskova ?? Je to kurevská dálka ..."
"Kluci, to nejde. Nemůžeme jezdit na zbytečnej výjezd."
"By nebyl zbytečnej, povezete nás."
"To fakt nejde, museli by sme mít výjezd na ňákou akci."
"Tak my zavoláme z budky že v Hýskově máchaj dvě kukly s kulometem kolem sebe, vy budete muset vyrazit a přitom nás vezmete sebou ..."
"Vy vážně chcete tady u nás zůstat ?? V cele předběžnýho ..."
"Tak na shledanou !!"

Klidíme se pryč, dřív než si to s tím naším propuštěním rozmyslej. V zádech ještě chvilku cejtíme pohledy několika policajtů, sledujících naše kroky z okna služebny. Rychle mizíme za roh.

"Vole, ty chodíš jak naprcaná bělice !! " Grepa má ze mě hroznou srandu a se zájmem pozoruje jak se pomalu belhám.
"Tobě se ale po zádech neprošlo stádo splašenejch policajtů !! A navíc táhnu ten desetikilovej sráč." Mám na mysli kulomet.
"No jo, no. Když se necháš chytit ..."
Typickej Grepa. Člověk by očekával možná trochu pochopení a třeba i nabídku pomoci s těžkou výbavou, ne však od něj. Na druhou stranu, udělal bych to samý.

Taky dovedu bejt kamarád ...

Míříme pod most k Hýskovu, spíš pajdáme. Pro zmrzlej sníh nenacházíme jinde místo na spaní, takže si ty zbývající čtyři kiláčky vyžereme až do konce. Jsou čtyři hodiny ráno, když uléháme pod železničním tunýlkem do spacáků.

S dekáčem spacákem není noc zrovna nejpříjemnější. Zmrzlej jak holubí hovno se sápu po ránu ze spacáku. Sotva se udržím na nohou. Včera mě pěkně "poštelovali", jediný co mě na těle nebolí, jsou snad jen zuby. Je mi stejně, jako by mě přejelo auto. Vzdávám to, pro další vandr jsem nepoužitelnej. Nějaký akční fotky mi můžou políbit prdel. Ani Grepa nemá náladu na pokračování vandru, balíme tedy a míříme na nádraží.

"Grepo, držíme hubu. To ututláme !!"
"Se podivej sobě na ksicht a řekni jak to chceš ututlat. Maskovací barvy smyješ, ale co ta fialová ??"
"Něco vymyslíme."

Sedáme na vlak a míříme na Prahu. Vypadáme jak spráskaní psi, však k nim taky nemáme daleko. V metru budíme oprávněnou pozornost. Je nám to celkem jedno.

Odemykáme dveře od bytu, chystám se předvést dokonalý herecký divadýlko, lhát jako když tiskne a namluvit mé lepší polovičce cosi o hospodský rvačce, když tu za mě vyřeší dilema Grepa ...

"Zdar Hani, dostali jsme na tlamu od fízlů !! Málem jsme skončili v lochu. Honza už ti poví ..."

Parchant !

A měl jsem zase co vysvětlovat !!!

Policajt z Berouna měl pravdu, jsme kokoti celá rodina. Dostává se mi totiž úplného pochopení mojí situace a dokonce i politování. To jsem potřeboval slyšet, už je mi líp. Konečně někdo, kdo nás za posledních pár hodin nepovažuje za magory. V koupelně zjišťuju na sobě napáchaný škody, hraju všema barvama a poté co prohřeju svaly půlhodinovou koupelí se už nehnu vůbec. Při pohledu na mě mi sice žena začíná tvrdit že jsem se pravděpodobně zúčastnil nějakých brutálních sadomasochistických orgií, leč jí brzy uzemním předáním zápisu z výslechu, jakožto důkazním materiálem mé účasti na policejních manévrech. Mám jedno jelito vedle druhýho, ani bych je nespočítal. Ani Grepa nevyvázl bez úhony, přeci jen nějakou tu ránu utržil taky. Ale funguje a jde večer do hospody na pivo ...

Navečer zvoní telefon. Na druhém konci drátu slyším minutový smích ...
"Kurva, kdo je tam ??"
"Ty vole, Láva, co ste v tom Berouně dělali ??"
Opět záchvat smíchu ...
Džarda !!!! Už o tom ví. Grepa to vyblil do světa ...

Ten kanál !!!

Džarda býval dokonalá zpravodajská služba, zvěsti o nás se tak šíří rychlostí blesku. Takže část Uhříněvse nás nezná jako Lávu a Grepu z osady Minessota, ale jako "ty kretény, co zatýkali v Berouně sněhuláka za policejní asistence". O toto přízvisko a název akce se nám postaral pro změnu Medelák, jenž celou historku velmi rád pomohl Džardovi rozšířit.

A fotky ?? Ponaučení pro příště, nevyndavat film z foťáku když je člověk nalitej. O to se zase postaral Grepa. Celej film je v háji. Sice na něm bylo jen asi pět fotek, ale alespoň to by mělo dostatečkou dokumentární hodnotu. Takhle máme jedinou fotku, ještě z doby našich příprav na akci. Na ní jsem já, v maskáčích a v kukle na hlavě, ale bez výzbroje.

Co k tomu všemu dodat ??

Říkáte si, proč o sobě na internetu přiznám že jsem kokot ?? Protože jím jsem i nadále. Dodnes mi není cizí namočit se do nějakýho průseru, holt ve mně asi zastydla puberta. Starýho psa novým kouskům nenaučíš. Zbrojním arzenálem už ale nedisponuju, neb ten býval součástí našeho vojenského muzea a po jeho likvidaci už není důvod si ty hračky držet. Ptáte se, jestli bych do podobný akce šel dneska znova ?? Šel, ale nedělal bych trotla o půlnoci po vesnicích. Jedno ponaučení si ale přeci jen odnáším. Nemíchat chlast a zbraně. To nejde dohromady. Když mám zbraň, nechlastám. A když chlastám, nemám zbraň. V našem případě kombinace obou neduhů skončila "jen" policejním zákrokem, v tom horším případě jde o život. A na to seru.

Stejně dnes není doba kdy se s něčím podobným producírovat na veřejnosti. Půl roku po těchto událostech pár arabášů v letadlech zbouralo dva baráky v Novým Jorku a od tý doby lidi blbnou na kvadrát. Toho samozřejmě využívá bulvár a komerční televize a strach z těchto věcí v lidech podporují. Aby taky ne, když maj lidi strach, je o čem mluvit. A to jsou prachy. BSE nebo ptačí chřipka nikoho nevytrhne, terorismus je ale aktuální. Příkladem je událost co se stala mému kolegovi z práce, ten dostal stejnou nakládačku od policajtů za to, že nějakej buzerant nahlásil, že šíří po vlaku kyselinu. Nahlásil ho jako teroristu. Ve skutečnosti se mu v tašce rozbila flaška s burčákem a teklo to z ní. Stejný uniformy, stejnej zásah. Kvůli burčáku !! Na tlamu by měl dostat především ten idiot, co to nahlásil. Lidi jsou prostě blbý, vo tom žádná. A když ještě hltaj ty sračky v televizích, stávaj se nebezpečný sobě i svýmu okolí.

Dneska by s váma jako s teroristama jednali.

Když si chcete hrát na vojáky, dejte se k airsofťákům. To je banda neškodnejch mlaďásků s replikama zbraní a hltající novodobou armádu. Oni lítaj především po lese, nebo po opuštěných armádních objektech. V podstatě neškodná, i když trochu drahá klukovina. Tam vám hrozí úraz maximálně od kuličky, riziko že vám na prdel skočí policejní komando je tak minimální. A pokud máte i tak přebytek testosteronu a potřebujete se někde vybouřit, vlezte raději na pořádnou ženskou a nemáchejte kolem sebe kvérem.

Kokotů je už na světě dost.

Vlastně to byla pořádná "z prdele klika". Měli jsme obrovský štěstí, že jsme narazili na profíky, ne na žádný blbce. Stačilo aby někdo z těch zasahujících maníků na chvilku ztratil hlavu a my mohli bejt na prkně a bradou vzhůru. Kdyby to někdo z nich zmáčknul, bez problémů by to uhrál na oprávněnej zásah. Vždyť jsme na první pohled byly ozbrojený dvě kukly, navíc jsem s jednou hračkou na ně mířil. Jako důvod pro střelbu je to dostatečný. Zásahovce tedy patří můj obdiv za chladnokrevnost a profesionalitu, se kterou celý manévr provedla.

Věřte, že vždycky když mě loupne v zádech, tak si na vás kluci vzpomenu ...

Vytištěno : 19. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 19.10.2008

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=39