Střípky z Domašína - úvod

Pozůstatky po srubu na Srnčím palouku už čtvrtým měsícem milosrdně pohlcovala vegetace a naše kroky se místu zkázy důsledně vyhýbaly. S posledním stálým místem naší trampské osady skoncoval ropný derivát, rozlitý rukou lesního zřízence a vzápětí zažehnutý zápalkou v téže končetině. Následná prudká exotermická reakce nejen že během několika minut definitivně skoncovala s naší osadní základnou, ale jejímu žáru podlehla většina naší vandrovní výbavy. Psal se rok 1993 a tou dobou jsem byl v polovině tříletého studia na obor automechanik. Odměna za vykonanou práci během praktických hodin výuky pro mně znamenala nejen základní zkušenosti v oboru, jež vlastně úročím dodnes, ale i drobnou finanční záplatu na mé jinak nevelké úspory. Moje pravidelná měsíční výplata se počítala v desítkách korun, zřídkakdy dosáhla tříciferné částky, obvykle však pouze s jedničkou na začátku. Moji kamarádi na tom nebyli o mnoho lépe. Takže ztráta téměř kompletního vybavení na čundry byla pro nás událostí dosti zásadní.

Na jaře toho roku vandry tedy trochu skomíraly. Během našich výprav za volnými víkendy jsme často využívali pohostinnosti majitele hotelu Čihák v Poddubí, který nás nechával přespávat pod střechou v nedalekém kempíku. Leč zadarmo to úplně nebylo, neb naše návštěvy v hotelové restauraci notně odsávaly z našich omezených rozpočtů. Obnovit vybavení se dařilo jen pozvolna. Žádat rodiče o podporu jsme nechtěli, naopak jsme vypálení srubu na Srnčáku důsledně před nimi tajili. Utajení bylo důkladné, třeba Pictus, můj táta, se o požáru srubu dozvěděl až o tři roky později a moje máma o důsledcích žhářského koníčku lesních dělníků v Posázaví myslím neví dodnes.

A pak jsme objevili Domašín. Vlastně nešlo pro nás o krok do úplně neznámé lokality, jednalo se spíše o vzkříšení starých vzpomínek. Do tamního polesí jsme jezdívali jako malí na sběr lesních plodů, na houby s oblibou, na borůvky již méně, přestože jejich konzumace bývala výtečným vyvrcholením jinak úporného snažení. V mlhavých vzpomínkách se nám vybavovala dřevěná stavba, stojící vedle lesní cesty a sloužící jako skladiště sena i krmelec místní zvěře zároveň. A seník, jak známo, se vyznačuje pohodlným a suchým spaním pro tělo vandrákovo.

A tak jsme v červnu roku 1994 vyrazili o víkendu na průzkumnou výpravu k Domašínu. Stavbu jsme skutečně nalezli a hned první noc nám poskytla suché, byť jinak velmi nepohodlné spaní na dřevěných kulatinách, rozmístěných ideálně tak, aby v žádné polože ležící lidské tělo nenalezlo polohu bez následných otlaků. Leč i přes tento drobný neduh se nám Kalamajka, jak jsme seník vzhledem k blízkosti kopce se zmíněným jménem nazvali, stala vandrovním domovem pro příštích několik desítek vandrů. Série výprav tímto směrem skončila až bez dvou měsíců o dva roky později, kdy lesní správa vyhodnotila seník jako nepotřebný a odvezla jej neznámo kam.

V seznamu dosud nepopsaných vandrů, který si na tomto webu vedu, se nachází ještě 17 výprav tímto směrem, na které si v hrubých rysech pamatuji. Obvykle se stává, že v průběhu detailního popisu některých z nich pak moje paměť začne vydávat další skrytá dějství. Je tedy předpoklad, že u "pouhých" sedmnácti vandrů na Domašín se moje vzpomínky ještě nezastavily.

A jsem u podstaty tohoto "úvodu".

Nejen že už není v silách jednoho člověka tuto sérii v rozumné míře popsat, ale není ani v možnostech čtenářových toto všechno bez sklonu k rutině přečíst. Ony ty vandry byly v jádru velmi podobné, někdy vlastně až na pár odlišností úplně stejné. Ve zkratce by se to dalo popsat asi takto:

Pátek - neděle. Sraz na nádraží, návštěva restaurace. Jízda vlakem. Lihovina v útrobách navečer, spánek. Sobotní večer návštěva restaurace, pivní mok v trávicím traktu ve zvýšeném množství, následná občasná havárie při zpětné chůzi k seníku. Neděle pak odjezd domů.

Když odečtu všechny tyto prvky, z dnešního pohledu pravděpodobně trochu jednotvárné, zůstane mi mnoho kratších a možná zajímavějších událostí. Ty pak mohu sepsat v podobě "střípků z Domašína" do několika článků bez nutnosti pracně sobě připomínat časovou posloupnost a zásobovat čtenáře daty o tom, kolik komu kdy proudilo promile v žíle, jakou částku z jeho činnosti za víkend vytěžily nadnárodní i místní pivovary a kde i čím si dotyčný onen stav přivodil. Přesto i na to dojde, byť sjednoceně, neb zajímavé střípky i na toto téma k Domašínu prostě patří.

Takže, toliko úvod k Domašínským střípkům. Já mám ty úvody prostě rád

Vytištěno : 21. 11. 2024 | Autor : Jan Vála | 27.4.2016

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=393