Střípky z Domašína - experiment

Sotva na konci roku 1994 dozněly poslední detonace bitvy na Kalamajce, už se kuly plány na pokračování této veleúspěšné akce, která za použití zábavní pyrotechniky přeměnila plácek na vrcholku kopce v kolbiště. Padlo jednomyslné rozhodnutí napříč celým spektrem naší party o pravidelném vybavení našich batohů několika kusy této munice a její použití v rámci menších bojůvek, z nichž jsme hodlali udělat tradici. Leč na počátku následujícího roku, sotva několik dní po silvestru přišel Džarda s něčím, co mělo úroveň naší výzbroje pozvednout zase o něco výše. Důsledně tajil původ onoho neznámého střeliva a před našimi zvědavými zraky pečlivě ukrýval cosi poměrně velkého. Domluvit brzký vandr nebyl žádný problém a na konci druhého lednového týdne v roce 1995 jsme se chystali vstříc Domašínu. Ještě před odjezdem nám však Džarda předal svoje vybavení na noc. Spacák jsem mu vezl já, několik dalších věcí Unkas. Něco, co prozatím bylo ukryto před našimi zraky, vyplnilo většinu vnitřního prostoru jeho batohu. Navíc v ruce táhl v celtě obalenou, asi metr a půl dlouhou věc. Dle naditosti jeho batohu jsme usuzovali spíše na kvantitu, než na kvalitu. O to více jsme byli překvapeni na Domašíně ...

Se slavnostním výrazem vybalil do záře ohně z celty rouru jak od koberce, několikanásobně vyztuženou prstenci z hrubého drátu, prolité jakousi směsí lepidla a tvrdého papíru.

"Šestnáct centimetrů ráže", prohlásil Džarda hrdě.

Načež z batohu vytáhl menší válec, který sám pracovně nazýval "šrapnel". A pak přišel zlatý hřeb. Dva náboje, každý o délce 38 centimetrů! Ke každému z nich byl asi dvacet centimetrů dlouhý kus odpalovací patrony.

Nejdříve jsme vyzkoušeli "šrapnel". Do spodní části odpalovací roury jsme napěchovali papírovou patronu a na ní vložili asi deset centimetrů veliký náboj. Rouru jsme postavili svisle doprostřed mýtinky a zažehli doutnák.

Ozvalo se temné zadunění a šrapnel se svištěním vyletěl asi sto metrů do vzduchu. Pak se ozvala další rána a rázem byl v okolí bílý den. Neuvěřitelně jasná, fosforová záře, několik vteřin ozařovala širé okolí. Zbytky náboje se snášely na padáčku dolů. Po několika vteřinách pak palivo vyhořelo.

"Paráda! Co umí tohle?" Moje zvědavost se nyní upnula na další dva kusy munice.

Džarda opatrně pěchoval další odpalovací patronu, tentokrát mnohem větší. Na ní do roury natlačil náboj. Zůstal skoupý na slovo, prohlásil jen, že tohle se musí odpalovat šikmo. Nejpříhodnější místo k šikmému výstřelu jsme nalezli přímo uprostřed naší planinky. Neuměli jsme si vůbec představit sílu toho, co jsme měli před sebou, proto jsme dospěli k jednotnému rozhodnutí.

"Podržíme to!"

Zadní konec roury jsme zapřeli do asfaltu silničky a pevně objali rouru v podpaždí. Unkas zapálil doutnák.

Na moment, kdy náboj opouštěl komoru, nezapomenu nikdy. Neuvěřitelná síla nás oba odhodila do stran. Padl jsem na znak a dle slov sledujícího Unkase jsem pak ještě vytvořil ukázkový kotoul vzad. Džarda prováděl podobné piruety. Odpalovací roura s rachotem v přemetech mizela po asfaltu dozadu a její pouť se zastavila asi po patnácti metrech.

Kupodivu jsme byli rázem oba na nohou. Nic se však nedělo. Roura dorachotila za našimi zády a les pomalu utichal.

"To je všechno?" vydechl jsem.
"To bouchá až po dopadu!"

A najednou se od severu lesem přihnala zvuková vlna. Zvuk neuvěřitelně silného výbuchu putoval mezi stromy. Nikdy bych nečekal, že se zvuková vlna tak pomalu a výrazně šíří. Její síla nás ohromila. Bylo zřetelně slyšet, jak se vlna tříští o stromy daleko za námi.

"Tam něco chytne!", prohlásil Džarda. Načež jsme oba vyrazili rychlým během směrem k místu, odkud se zvuková vlna přihnala. Uběhli jsme asi dvě stě metrů a po následcích exploze v temném lese nikde ani památka. Křižovali jsme celé okolí a uklidnili se až po několika minutách. Výbuch žádné viditelné následky neměl. Nebo jsme v noci alespoň žádné nenašli.

Ještě jsme však měli jeden náboj a s ním touhu zjistit, jak to vlastně daleko letí i jak výsledek v cíli vypadá. Tady v lese se to testovat nedá. A tak jsme dohodli plán, který spočíval v cestě do restaurace, doplněné o třetí a poslední výstřel z naší zbraně někde na okraji lesa. Uhasili jsme tedy ohniště a vydali se vstříc oblíbené hospodě.

Příhodné odpaliště skýtal konec lesa při okraji poměrně velkého pole. Zamrzlá oranice byla ideální dopadovou plochou. Tentokrát jsme neponechali nic náhodě a rouru "minometu" pevně připoutali pásky a několika šňůrami ke kmenu posledního stromu, přičemž jsme jí udali ideální náměr necelých 45 stupňů. Tak možná překonáme předpokládanou dvou set metrovou dráhu letu. Džarda to napěchoval, zapálil doutnák a čekalo se.

Známé zadunění přivodilo náboj uvnitř roury k pohybu. Tentokrát jsme vše pozorovali z bezpečné vzdálenosti, takže jsme celý proces měli z první ruky. Trasu náboje jsme sledovali asi sekundu, pak nám zmizela v temnotě.

"Už bouchni, do prdele!", říkal jsem si po několika vteřinách.

Nic.

"Hmm, tak tenhle asi selhal", prohlásil Džarda asi deset vteřin po výstřelu. Začali jsme se smiřovat se skutečností, že máme po divadle.

Když tu jsme uviděli mohutný záblesk. Obrovská detonace! Jenže ne na poli, na které jsme mířili, ale až na tom dalším! O několik stovek metrů jsme plánovanou cílovou plochu přestřelili. I na tu vzdálenost jsme zřetelně viděli velkou ohnivou kouli a v její záři létající kusy čehosi. Celé divadlo bylo navíc osvětleno vesnicí v pozadí, ke které jsme se velmi "přiblížili". A opět k nám brzy dolehla již známá zvuková vlna.

A pryč!!

Zmizeli jsme, jak to nejrychleji šlo. Motorem nám byla skutečnost, že pozornost průměrného vesničana je pravidelně na sto procent vytěžována už v případech, kdy okolní ulicí projde cizí člověk, natož když mu za domem exploduje "dělostřelecký granát". Hemžení kolem domů za několik vteřin poté nám bylo důkazem, že jsme probudili opravdu velkou pozornost. A tak jsme zmizeli v hloubi temného lesa.

Pro ten den jsme se tak připravili o požitky z restauračního zařízení i o teplo exotermické reakce na plácku u seníku, neboť pro tu noc jsme spali ukryti v lese, beze světla, s maskováním co možná největším.

Teprve ráno jsme se odvážili vyrazit na místo, které jsme večer trochu pochroumali. Ve snaze vypadat nezaujatě jsme procházeli kolem místa detonace. Vzhledem k poměrně velké výšce zmrzlého sněhu na okraji pole bylo místo dopadu snadno čitelné. Exploze sice ornici zasáhla minimálně, zato zmrzlou ledovou krustu odházela do širého okolí a vytvořila tak impaktní kráter o hloubce asi 30 centimetrů a šíři kolem deseti metrů. V něm po sněhu nebylo ani památky. Z blízké bezinky hned za hranicí obdělávané půdy zůstal jen trčící pahýl.

Něco takového jsme si vůbec neuměli představit. A od té doby jsme s takovými "hračkami" neexperimentovali. Myslím, že toho večera jsme si užili dost a více jsme se do podobných činností nepouštěli. Ani bojůvky si pomocí zábavné pyrotechniky jsme nadále neprovozovali.

Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo tuhle "hračku" vyrobil. A nikdy se to již nedozvím.

Nedávno jsme s Medelákem vyráželi na průzkum k Domašínu, přičemž dvě ze zastávek jsem směřoval právě k dopadu projektilu i k odpališti. Místa jsem si dobře pamatoval. Zásah samozřejmě patrný v současnosti není. Mohl jsem na místě alespoň "típnout" souřadnice a díky moderní technologii tak mohl přeměřit vzdálenost, na jakou jsme tehdy stříleli.

630 metrů!

Vytištěno : 3. 12. 2024 | Autor : Jan Vála | 10.5.2016

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=395