Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Díl devadesátý pátý - na dvojku!


V příbězích autorových jsem se ve svém vyprávění trochu předběhl. Tragickým událostem osmého a devátého roku nového tisíciletí se budu věnovat až v následujících dílech, neb v chronologickém sledu těch předcházejících jsem udělal jednu poměrně významnou mezeru, ke které by mi rychlý spád událostí ve zmíněných letech již nedovolil se zmínit. Vraťme se tedy o nějakou dobu nazpátek do časů, kdy bylo zdánlivě všechno normální a k ničemu velkému se neschylovalo.

Bylo krásné jaro, takové, jaké mám rád. Vzduch se již několik dní plnil vůní vlhké zeminy kombinované s čerstvými prvními výhonky probouzející se flóry. Počasí těch dní doslova lákalo člověka vyrazit ven za periferii města, nebo alespoň nesedět doma a vyjít na sílící fotony od naší mateřské hvězdy. Mnoho lidí tak činilo a byla-li možnost, využíval jsem toho také. Leč na počátku roku 2005 vandry, které skýtaly nejlepší možnosti opuštění civilizace, poněkud stagnovaly. Změny v pracovních procesech a vojensko-historické zaměstnávaly moje kamarády natolik, že v dalších víkendech se vandrovní plány příliš neprobíraly. Abych byl upřímný, příliš mi to nevadilo. Měl jsem práci, která mi byla koníčkem. Na vedlejšku jsem většinu volného času točil volantem na linkách městských, příměstských i meziměstských.

Většinu z linkových spojů jsem obdržel od Štěpánka, soukromníka provozujícího poměrně širokou škálu doprav. Paběrkování okolo jiných dopravců mě příliš nelákalo a dlení za volantem u státní instituce, ve které sice byly významnější peníze, ale o to větší buzerace, pro mě taky příliš nadšení nepřinášelo. Po očku jsem však pokukoval po jednom dopravci, který, ač se to příliš nemusí zdát, byl pomyslným diamantem na poli pražských dopravců. Jak to tak však bývá, dobrá místa lidé neopouštějí a když už, dlouho neobsazená nezůstávají.

A právě krátce po poledni onoho pozdně březnového dne mi znenadání zavolal dlouholetý kamarád, jehož jsem ovšem už nějakou dobu neviděl ani neslyšel. Býval řidičem a současně dispečerem u onoho dopravce. Na odpoledne mu vypadl kmenový řidič a ze stávajících brigádníků se nemohl nikomu dovolat. Naštěstí vlastnil moje telefonní číslo a ten den jej využil.

Samozřejmě jsem neodmítl.

A tak jsem krátce před třetí hodinou odpolední vyrážel zrovna s tím nejhezčím autobusem z celého vozového parku na devíti hodinovou směnu na linku mezi Jižním Městem a Uhříněvsí. Se šéfem jsme si krátce potřásli rukou ještě na konečné a pak jsem už vyrazil na trasu.

Hned při třetí otočce na nádraží v Uhříněvsi přišel menší problém. Při výkopových pracích tam dělníkům na silnici uvízl kus materiálu a bagrista se pokoušel menší kalamitu urychleně odstranit. Tu jsem přijel já a potřeboval jsem projet. Nutně, na čas. Kus za konečnou totiž linka projížděla kolem "výpravny", tedy místa, kde šéf denně popíjel svoje pivka a sledoval cvrkot. První den a hned nepojedu na čas! Tak to ne! Nastalo vyhýbání s bagrem a průjezd pod jeho lžící a mezi lampou a výkopem. Podařilo se a vyrazil jsem na další kolo na čas. Na otočce na Jižním Městě mi začal zvonit telefon, na jehož konci se ozval šéf. Mám prý při odpolední přestávce dorazit k němu na "výpravnu".

"Si měl na nádraží nějakej problém, ne?", spustil na mě hned.
"Neměl, proč?"
"No s tim bagrem!"
"Jo, ale to se dalo objet."
"Já vim. Jel za tebou můj kámoš osobákem. Dobrá práce! Chceš u mě jezdit brigády nebo na stálo? Já jsem Milan!"

Protože jsem rozhodně nechtěl opouštět parádní místo na dílně, plácli jsme si na brigády. Dostal jsem se na místo, o kterém se dalo bez nadsázky říci, že patřilo k nejlepším v oboru a v oblasti.

Pro mě zvlášť! Linka pro mě byla srdeční záležitostí. Jezdila přímo okolo bytečku, kde jsem trávil dětství. Vedla po silnicích, po kterých jsem brázdil na kole. Dvakrát do hodiny jsem projížděl na dohled Benických skalek. Jedna větší pauza na konečné byla na autobusové otočce na konci Jižního města, pod kterou jsme jako malí mívali bunkry s čísly "1-6" a odkud jsem na tato místa měl dokonalý výhled. Druhá konečná, spojená také s delšími přestávkami, byla na nádraží v Uhříněvsi, které bylo neodmyslitelně spojeno s veškerým vandrem. Jízdou přes Uhříněves jsem potkával spoustu známých, někdy dokonce příbuzných. Zkrátka, bylo mi tam dobře.

Dvě stě dva a třicítka byla linkou nejen parádní, ale i velmi specifickou. Udržet na ní soulad s jízdním řádem bylo téměř nemožné. Hlavním důvodem byl železniční přejezd na konci Uhříněvse ve směru na Benice. Protože vlaky na vytíženém koridoru jezdí poměrně často, většinou si na závorách člověk postojí. Když se tak stane při cestě tam i zpátky, je z toho slušné zpoždění. "Vyjíždět" zpoždění šlo jen obtížně, na úzkých silnicích se motat mezi osobáky a dojíždět jízdní řád bylo koledováním si o bouračku. Bylo také mnoho míst, kde bylo třeba s dvanáctimetrovým vozem hodně najíždět do protisměru, což ovšem málokterý řidič osobáku pochopí jako nutnost a často tak docházelo k mírně konfliktním situacím.

Doslova mě bavil průjezd otočkou na konci Pitkovic, která byla velikostí na hranici rejdu přední nápravy Karosy. Byla to takzvaná "otočka pravdy". Vjíždělo se na ní z úzkého mostku přes potok, bylo nutno hned jak to půjde točit doprava a nechytit svodidla pravým bokem nebo levým zadkem. Stačilo to trochu špatně odhadnout a řidič pak musel v otočce couvat. A pak to vzít ze zatáčky opět na úzký mostek přes Pitkovický potok. Tamní svodidla byla strůjcem mnoha šrámů na Milanových autobusech. A o co to bylo těžší, tím mě to vzhledem k vlastní ješitnosti bavilo více.

Za ty roky jsem si parádně zajezdil a pozitivně se to odrazilo i ve vlastním rozpočtu. Bez nehody, bez škrábnutí autobusu jsem projížděl téměř rodným krajem a postupně si stejně jako na linkách u Štěpánka vypracoval síť známých a kamarádů souputníků.

Byl hnusný podzimní den. Celé odpoledne pršelo a nad hlavami stály těžké tmavé mraky, dávající tušit, že počasí se hned tak nezlepší. Vyjížděl jsem na sobotní odpolední šichtu a před vyjetím jsem ještě tankoval na pumpě. Zrovna si šéf u mě stěžoval, že mu další kmenový řidič naboural autobus a pochvaloval si brigádníky, kteří mu za rok neudělají tolik škod, co jeden kmenový řidič za půl roku. Taková věta byla asi špatným znamením....

Odjezdil jsem si několik kol a na kraj se už dávno snesla tma. Taková ta ošklivá podzimní temná tma, násobená neutuchajícím mírným deštěm, který ještě snižoval viditelnost. Bylo před desátou hodinou odpolední, když jsem od nádraží projel skrze náměstí k železničnímu přejezdu. Ve večerních hodinách už závory bývaly většinou nahoře, nejinak tomu bylo i teď. Takže nebylo kam spěchat, držel jsem se jízdního řádu a vezl prázdný autobus k Jižnímu Městu na čas. Projel jsem Blokandou a zamířil na Pitkovice. Pouličními osvětlení končilo na okraji Pitkoviček, které mělo vlastní zdroje, momentálně nefunkční. Jediným zdrojem světla tak na příjezdu ke Křížku byly světla autobusu a poměrně ostrý svit protijedoucího auta.

A v tu chvíli jsem přímo před sebou něco zahlédl. Něco, co bylo moc moc blízko !!

Pokračování příště....


Vytištěno : 28. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 15.8.2016

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=398