Od Srbska po Hýskov

Zhruba v polovině minulého týdne mě z dosavadních víkendových plánů vytrhl telefon od Grepy. Jelikož se v poslední době živí volantem vnitrostátní nákladní dopravy, volného času nemívá příliš nazbyt. Přišel s prozatím nejistou nabídkou vandru. Pokud jeho chlebodárce nezařídí přepravy jinak, než jak mu zatím napovídal pracovní plán, měl by mít celý víkend volno. Přestože vyhlídka měnění mých plánů byla vůči vandru malá, zkusmo jsem kontaktoval Medeláka s návrhem, aby v případě úspěchu vandru svou mírně otylou postavu posadil v pátek na vlak a vyrazil spolu s námi vstříc Berounsku. Leč se změnou životního stylu Medelák sám sobě naordinoval lázeňský pobyt s plnou penzí i všestrannou péčí, a jak to v poslední době bývá, přihodil k tomu ten nejdražší apartmán v okolí, ze kterého se ke svým procedurám nechá vozit kočárem za koňským spřežením. Bylo jasné, že pokusit se jej zlomit ke spaní pod širákem na tvrdé zemi je předem zamítnutým činem. Vlastně ještě ve čtvrtek ráno jsme nevěděli, jestli se vůbec nějaký čundr uskuteční. Grepa nakonec slíbené volno obdržel a tak se mohlo vyrazit.

Příjezdu vlaku s Grepou na palubě jsem očekával na nádraží v Radotíně. A teprve ve vlaku nastalo rozhodování, kam že vlastně pojedeme. Jako cíl pátečního dne se nabízelo putování k brdskému Plešivci, leč traťová výluka a s ním spojená i nucená přeprava osob autobusy tyto plány zhatila. Stoupat podvečerním horkem k Halounům také nikoho příliš nelákalo. Jako nejsnadnější řešení, které bylo jednomyslně přijato, se jevil výstup z vlaku v Srbsku, následná návštěva některého z tamních restauračních zařízení a večerní pochod směrem k Berounu se spaním někde na trase. Tak jsme také učinili a nedlouho před soumrakem už výčepní ve stánku v kempu na konci Srbska čepoval několik zrzavých moků pro nás. Setrvali jsme téměř do zavíračky a poté se vydali na pochod k Berounu. Cílem nám měl být opuštěný malý lom v kopcích nad Berounem, leč mnohem větší a přístupnější Alkazar nás zlákal jednoduchým přístupem. Na jeho okraji jsme si tedy ustlali na první noc.

Ještě před ozářením okolí slunečními paprsky nás začalo budit pravidelné dupání, funění, hučení a cvakání. Důvod oněch zvuků byl prostý, místní sportu chtiví občané přivstali před dopoledním pelotonem a za našimi hlavami tak jezdil jeden bicykl za druhým, vyhýbaje se přitom přibližně stejnému množství běžců. Přechod ze spánku ke stavu bdělému pro nás přišel dříve, než jsme původně plánovali. Leč rodil se krásný den a v něm se vstává lépe. Po konzervované snídani jsme trochu polezli po místních skalách a prohlédli si zblízka zajímavou kulisu, která v lomu stojí kvůli natáčení nějakého seriálu.

Cestou k Berounu jsme prolezli několik zničených bunkrů, jejichž fotky pak zaplní databázi mého nového webu. Cesta se tak trochu zpomalovala, ale přišlo to vhod, neb k restauraci U štiky jsme dorazili přesně s otvíračkou a nemuseli tak pod sílícím sluníčkem na pivní mok čekat.

K odpolednímu přesunu k Hýskovu jsme využili služeb Českých drah. K nádraží v Závodí to bylo nedaleko, stejně tak následně ke stánku v Hýskově na jezu. Od plánované koupele nás však odradilo množství lidí, drželi jsme se tedy ve stínu místního stánku, následovaného stínem oblíbené hospody pod jezem, kam jsme se vydali vzápětí na vydatnou večeři. Obrovskou porci se mi podařilo spořádat na posezení, ovšem na úkor toho, že v mém trávicím traktu již nezbylo místo na plánovaných několik piv. Podobně na tom byl Grepa. Se soumrakem jsme se tedy vydali k našemu oblíbenému místu na spaní, kde jsme předpokládali krátký odpočinek, ponechání věcí na místě a návrat k některé z tamních restaurací. Ležení jsme rozdělali na do svahu zapuštěné střeše bunkru nad tratí a dali "dvacet".

Z dvaceti bylo několik hodin.

Bylo pět minut před jednou hodinou ranní, když mě probudilo cvakání zapalovače. Grepa si připaloval cigaretu. Právě jsem se chystal přerovnat sobě ležení, když jsem uslyšel nepříliš vzdálené prasknutí větvičky, následované tichým šramotem listí. Pro mě až příliš známý zvuk!

"Slyšíš to?"

Grepa nemusel příliš bystřit sluch, ono šramocení se poměrně rychle blížilo. Téměř na den přesně tomu bylo rok, kdy nepříjemné setkání s divokými prasaty potkalo mě nedaleko odtud. Tehdy ale byly noční zvuky silnější, vypadalo to teď tedy na příchod spíše srnek. Výrazné zachrochtání nás však brzy vyvedlo z omylu. A stejně jako loni, jsme i teď leželi prasatům v cestě.

V mžiku jsme byli na nohou. Grepa mlátil ešusem o kámen, já tleskal a řval. Prd platné. Zvuky se stále blížily. Rozsvítil jsem baterku v telefonu divočákům v ústrety a už jsme zahlédli zlověstných několik párů očí. Nějakých třicet metrů od nás!

Stádo divokých prasat si to mířilo k nám podél kolejí. Měl nám pomoci výdobytek lidské civilizace.. Právě se od Berouna blížil nákladní vlak. Masa oceli duněla v okolí a světla lokomotivy brzy osvítila planinku před námi. Několik divočáků stálo hned vedle trati a příjezd i průjezd ocelového obra je nijak nevzrušoval. O to víc zvířata vzrušovala nás.

Po průjezdu vlaku se okolí opět ponořilo do ticha a my při svitu baterky mohli sledovat páry očí, jak pomalu mířily do svahu nad námi, až zmizely za nízkým horizontem asi padesát metrů vpravo od nás. Přestože oči zmizely, slyšeli jsme praskání větví pořád.

Oheň!

Loni se divočáky dařilo odpuzovat vysokou vatrou, teď jsme neměli ani malý plamínek. A dřevo v blízkém okolí žádné. Za svitu jediné baterky jsme se tedy vydali na dřevo. Nic příjemného, vzhledem k tomu, že zvuky prasat jsme stále slyšeli! Chvatně jsme posbírali nejnutnější zásobu dřeva a rychle rozdělali vysoký oheň hned vedle našich spacáků. Exotermická reakce nám vlila odvahu do žil. V jejím svitu nám bylo lépe.

Skupina prasat už vpravo odezněla, plameny narychlo rozdělaného ohně pomalu poklesly a my se chystali opět do spacáků. Zrovna jsem se obrátil na levý bok a Grepa naposledy potáhl z cigarety, když se zvuky z lesa ozvaly znovu. A opět přicházely od trati. Grepa přihodil na oheň otep suchého chrastí a záře ohně téměř okamžitě zaplavila okolí. Než jsem stačil vytáhnout baterku z obalu, už jsme v záři ohně sledovali míhání očí kus pod námi. A když bílá záře blesku telefonu osvětlila předpolí bunkru, měli jsme desítku divočáků jak na dlani. Několik starých, ale bohužel i mladých prasat!

Nějaký hluk úplně prasata ignorovala. Mlácení do ešusu, nadávky směrem k nim, nic s divočáky ani nehnulo. Prostě si stádo pomalu šlo přímo pod námi a my mu byli ukradení. Od nich nás dělilo sotva patnáct metrů a stěna bunkru, která se dala bez problémů obejít.

"Jestli přijdou ještě blíž, jdeme na stromy!"

Nepřišly. Druhá skupina si to pozvolna zamířila za tou první a brzy nám zmizela z dohledu. Horečnatě jsme v okolí nabrali další zásoby dřeva a dobře hodinku jsme pak s rukou na otepi poslouchali okolí. To krom provozu od nedaleké silnice a leteckého provozu nad našimi hlavami však utichlo a další šustění listí v okolí se již neozvalo.

Přemohl nás poté spánek, ovšem ne tak kvalitní, abychom při každém prasknutí větvičky nebyli opět oba v pohotovosti. Takto jsme se dočkali rána. Nezbytná konzervovaná snídaně ohřátá na ohni, pak sbalení věcí a zamíření k nádraží, odkud jel vlak do Berouna. Tam další čekání na spoj do Prahy, který pak ukončil další ze sólo vandrů ve složení mě a Grepy.

Vytištěno : 21. 11. 2024 | Autor : Jan Vála | 13.9.2016

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=400