Střípky z Domašína - walkman

Není tomu dlouho, co jsem se přehraboval v šuplících ve svém pokojíku v bytečku na Jižním Městě, když mi padla do oka neobvyklá krabice, jejíž vzhled jsem si vůbec nevybavoval. Přibližně kolem tří stovek starých kartónových jízdenek bylo jejím obsahem. Možná je ještě pamatujete, takové ty malé obdélníkové lístky z tvrdého papíru, s vyznačenou počáteční a několika možnostmi koncových stanic v rámci kilometrů požadované přepravy. V takové pohyblivé páce je na nádražích označovali vyražením datumovky a průvodčí je procvakávali kleštičkami. Tak takových se v malé krabičce nacházelo hodně a většina z nich mi na první pohled řekla, kdo že byl jejich majitelem. Počáteční stanice Říčany, koncová Hostivař. A zpět. Rázem mi bylo jasné, odkud vítr vane. Na téhle trase se denně pohyboval Karlik cestou do i ze zaměstnání. Po krátkém telefonu jsem se dozvěděl i způsob, jak se ke mě jeho sbírka dostala. Připletla se mezi fotografie, alba a dalších několik věcí, které u sebe měl Džarda. Ty v červnu 2008 kolovaly z ruky do ruky jako památka, až zakotvily u mě a já je donesl na Jižňák.

Už jsem chtěl krabici zase uzavřít, když mě upoutala jedna odlišná jízdenka. Vytištěna byla v Senohrabech, cílová stanice uvedena jako Hostivař, cena 4 Kčs. Na konci špatně čitelného data stál rok 1993. Lístek tedy pocházel z dob, kdy jsme jezdívali na srub na Srnčím palouku.

Začal jsem tedy prohledávat celou krabici a zkoumal lístek po lístku. Těch ze Senohrab jsem našel v osmnácti různých datech. Bylo jasné, že naše cesty na "Srnčák" byly četnější, než jsem si dosud myslel. Krom Senohrabských lístků však sbírka vydala mnoho dalších pokladů. Jedním z nich je devět jízdenek, opravňujících držitele k cestě vlakem mezi Domašínem a Uhříněvsí s daty mezi lety 1994 - 95. Vzhledem k tomu, že Karlik tou dobou kvůli vojně jezdil na vandry méně a že s ním mám "zmapované" zhruba čtyři výpravy k Domašínu, je jasné, že vandrů tím směrem bylo v oněch letech mnohem více, než si dokážu vzpomenout a jakkoliv popsat. Na jeden krátký "střípek" se právě chystám.

Ale proč tak dlouhý úvod?

Zaujala mě jedna taková perlička. Za cenu 8,- Kčs mohl jet jeden člověk z Domašína do pražských Kolovrat (jedna stanice před Uhříněvsí na trati Praha - Benešov). Zkusil jsem zadat stejnou trasu do vyhledávače spojů na internetu a ten na mě vychrlil cenu 74,- Kč. Tři týdny před jedním konkrétním vzorovým lístkem jsem dle výplatní pásky v Dopravním podniku obdržel částku 5422,- Kčs čistého, což nebyla na tehdejší poměry nijak závratná suma. Ironicky myšleno, muselo mně neskutečně mrzet dát za cestu osm korun. Zkusil jsem si to přepočítat. Kdybych chtěl stejnou trasu projet dnes a chtěl přitom, aby mi cena ukrojila procentuálně stejné množství peněz z rozpočtu, muselo by mi dnes na účtu po výplatě přistát 50 153 korun českých

Nemusím snad dodávat, že nepřistává

To byla jen taková zajímavost.

Na počátku ledna 1996 jsme se vydali vstříc dalšímu z mnoha vandrů k Domašínu. Tentokrát byla účast velmi netradiční. Vandrovní "matador" v podobě Džardy tentokrát zůstal doma, starý harcovník Unkas spolu s Medelákem přislíbil svou účast až příjezdem o sobotním večeru. V pátek po práci jsem k vandru vyrazil já s Karlikem a Kóžou. Vzhledem k panujícím mrazům jsme v pátek zamířili do Radošovické hospody, kde jsme tamní teplo vydrželi vstřebávat do našich těl do zavíračky.

V sobotu jsme příliš činností neprovozovali. V podstatě by se to dalo shrnout do celodenního vysedávání kolem ohně. Na kraj se snesla tma a přiblížila se hodina, kdy měl k domašínskému nádraží přijet motorový vlak, z jehož paluby měli vystoupit zbylí dva členové naší výpravy. Až k nádraží jsme jim naproti nešli, přeci jen stoupat známý kopec při cestě nazpátky se nám nechtělo. Kamarádům jsme sice vyšli vstříc, ale rozhodli se na ně počkat v skrytu lesa na temeni kopce vedle cesty a provést na ně přepad. Zalezli jsme do mlází vlevo vedle cesty a vyčkávali.

Samozřejmě jsme kamarády mírně přecenili a za dobu čekání slušně vymrzli. Pak jsme však uslyšeli přibližující se zvuky. Tichým temným zasněženým lesem se táhly na velkou vzdálenost. Znělo to jako hlas, ale ne jako mluvené slovo. Trvalo to nějakou chvilku, než nám došlo, že jde o zpěv. Pak jsme na cestě před námi uviděli dvě postavy a poznali v nich Unkase s Medelákem. Ale původ podivných zvuků nám stále nedocházel.

"Ty vole, to jsou Tři sestry!"

Po Kóžově zvolání jsme to poznali i my dva zbylí. Zřetelně jsme rozpoznali hudbu Tří sester. Vylezli jsme z úkrytu a rázem bylo po přepadení. S našimi dvěma kamarády nešla zpívající kapela, zvuky se linuly od reproduktorů, které měl Unkas připevněny na ramenou. Kabely k nim vedly ze zdířky stařičkého walkmanu.

Příchod kamarádů jsme oslavili nejen nejedním hltem pálenky, ale zanedlouho i produkcí Benešovského pivovaru v asi tři kilometry vzdálené restauraci.

Reprodukovaná hudební produkce z kazetového magnetického pásku v elektronickém přístroji staršího data výroby přinesla na onom vandru pobavení, nicméně po brzké poruše přehrávače zůstalo u tohoto jediného projevu. Nadále jsme podobné přístroje nevozili.

Vytištěno : 21. 11. 2024 | Autor : Jan Vála | 13.10.2016

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=402