Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Střípky z Domašína - Tenkrát na západě


Železniční zastávka Lhotka Veselka. Stanice pro zajíce, jak se podobným říká ve zlidovělém výrazivu. Vlaky tu zastavovaly u jediného perónu, kterému dominovala stařičká plechová čekárna, kam se mohl náhodný cestující schovat před nepřízní počasí. Četné díry ve střešní krytině i chybějící pláty plechů ve stěnách bočních však ideální ochranu před případným deštěm neposkytovaly. V dnešní době je zastávka na znamení, v dobách minulých tu zastavoval jen málokterý vlak, zpravidla na vyžádání od cestujícího. I nám se stalo, že jsme překvapenému průvodčímu museli vysvětlovat, proč v takové pustině vlastně vystupujeme. Zastávka tam byla vystavěna zřejmě kvůli statku, který se nacházel ve svahu nad ní a který nikdy příliš velké známky lidské aktivity neprojevoval. Kolem se rozprostíraly polnosti, střídané s pásy křovin a dole v údolí zakončené soustavou několika rybníků. Na protilehlém svahu rozlehlého údolí se nacházel lesní masiv, stoupající až na vrchol Kalamajky. Civilizace se od těchto míst zdála být na hony vzdálená.

Krom pár obvyklých odjezdů i příjezdů našich postav zmíněná zastávka asi dvakrát ožila mezi roky 1994 a 95 zvláštním výjevem.

Polní cestou od rybníků k zastávce směřovaly tři postavy. Na sobě měly maskáče všeho druhu, jedna postava disponovala dlouhým hnědým pláštěm na těle a širokým kloboukem na hlavě. Skupinka se posadila na perón a v tichém hovoru vyčkávala příjezdu motorového vlaku. Když v dálce odhoukal blížící se kolejový motorový vůz, skupinka se rozdělila a pomalými kroky každý zaujal své místo na jiném konci perónu. Tiše a mlčky pozorovaly postavy příjezd vlaku, jeden na začátku, druhý uprostřed a třetí na konci zastávkového perónu. Se skřípotem těžký drážní prostředek zastavil, krátce poté se zprudka otevřely posuvné dveře a z nich vystoupila podobně oblečená postava. Automaticky se dveře zavřely, strojvedoucí přidal plyn, vlak se rozjel východním směrem a brzy se zvuky jeho jízdy rozplynuly v dáli. Rozhostilo se ticho.

"A Frank?" otázal se chlapík, co před chvílí vystoupil.
"Frank nás poslal!" odvětil mu hlas zpod širokého stetsonu.
"Máte pro mě rum?"
"Zdá se mi teda, zdá se mi, jako by nám jeden scházel!"
"Jsou tady dva navíc!"

Tím, kdo na zastávku ve Lhotce Veselce právě dorazil byl Džarda. Těmi, kdo na něj čekal, byl Unkas, Medelák a já (Láva).

Úvodní scénka legendárního filmu nás ve výše zmíněných letech provázela velmi často. Nejen ona a vlastně ne jen často, ale téměř stále.

Western Tenkrát na západě byl pro nás jakousi ikonou. Film jsme znali dokonale. Pravidelně, při slezinách u nás doma, putovala videokazeta do přehrávače a důvěrně známý sled událostí na televizní obrazovce nás provázel po celé večery. Jen já jsem film v celé své délce za celý život shlédl bez přehánění alespoň třicetkrát a nejlepší scény přinejmenším stokrát. Tři hodiny skvěle natočeného westernového děje nás uchvátily. A na vandrech k Domašínu nás inspirovaly.

Nejvíce film inspiroval Unkase, který se nějaký čas oblékal srovnatelně, jako postava dobrého psance Šajena. Dlouhý kabát, hnědé, mastnotou prolezlé kalhoty a široký klobouk, to byla Unkasova vizáž od podzimu 1994 po stejné období roku následujícího.

Cíleně jsme se bavili napodobováním mnoha scén z filmu a občas je různě modifikovali ke svým potřebám. Charles Bronson se tří chlapíků, čekajících na něj na nádraží v poušti dotázal, zda-li pro něj přivedli koně. My se ptali na rum. Zamítavá odpověď však neznamenala přestřelku. Mnoho dalších scén jsme uplatňovali u ohně, na cestách, v hospodách, ve vlaku, prostě všude. Dá se říci, že jsme se filmem bavili roky.

Ještě v létě roku 1996 jsme se pokusili sehrát úvodní scénku z filmu, tentokrát na jiném místě. Zastávka ve Vranicích u Kácova nabídla vhodnou příležitost. Čekajícího kamaráda jsme se rozhodli překvapit stejně, jako Bronson ve filmu. Nezajištěné dveře vagónu typu B nám to umožnily lépe, než strojvůdcem otevírané u vlaků motorových. K výstupu jsme se chystali na konci posledního vagónu. Vlak zabrzdil v zastávce a my vzali za kliku dveří na opačné straně vozu. Dveře povolily a cesta byla volná. Dosud scénka běžela jak na drátku. Ovšem ne všechno jsme domysleli. Průvodčí vykoukl z vlaku vlevo na straně perónu, když neviděl nikoho vystupovat ani nastupovat, odpískal odjezd. Ve chvíli, kdy se vlak začal rozjíždět, byl venku jedině Unkas. My ostatní už skákali za jízdy, přičemž trnitý a svažitý terén vpravo od trati nebyl příjemnou doskokovou zónou. Džarda čekající na nás u plechové zastávkové boudy tak byl svědkem vzorově stojícího Unkase, dvou válejících se kamarádů v trní za tratí a mě, běžícího za vlakem ve snaze zabouchnout dosud otevřené dveře. To se mi podařilo až na konci zastávky, takže jsem v kolejišti málem nechal plíce.

Několik hlášek z filmu u nás zlidovělo. "Máš pro mě kafe?", "horký, silný a dobrý" a několik dalších, to jsou věty, které dodnes používáme.

Do dnešních dní je zmíněný film v mých očích téměř nepřekonaný. Rád se na něj občas podívám, ovšem ne, když jej dávají v televizi. Ne proto, že jej prostřihují reklamami, nebo že ho rozdělí na díly z důvodu jeho délky. Film, co dnes běží v televizích, byl nově nadabován a většina známých hlášek tak dostala jiné znění. Neříkám že špatné, ale v mých očích prostě jiné. A já mám rád to původní.

Možná průvodčím na trati Benešov - Trhový Štěpánov vrtalo hlavou, proč v okolí Domašína u zastávek stávaly tři mlčící postavy, nenastupovaly do vlaku a jen jej bedlivě sledovali. To jsme byli my a hráli jsme si na Tenkrát na západě!


Vytištěno : 30. 12. 2024 | Autor : Jan Vála | 21.11.2016

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=405