Králíky 1996

Byl nevlídný podzimní den. Od časných ranních hodin pražské ulice smáčel drobný, ale vytrvalý déšť. Lezavý mírný západní vítr zalézal pod oblečení a na obloze jen místní světlejší fleky v jinak jednolitém šedivém mračnu dávaly jen malou naději na zlepšení počasí. Nic, na co by se člověk v páteční dopoledne těšil, notabene když má naplánovaný průzkumný vandr do neznáma. Vykonával jsem tou dobou rutinní pracovní činnost v Dopravním podniku na Bohdalci a občas se zajel podívat na horní odstavnou plochu, ze které bylo vidět západním směrem. Hledal jsem v mracích trhliny, které by znamenaly přerušení souvislého mrholení a s tím související vylepšení vidiny nastávajícího vandru. Bylo ještě před polednem, když mraky na obzoru zesvětlely a krátce na to déšť ustal. Vandr do Orlických hor, na který jsem se chystal spolu s Unkasem a Grepou se začal jevit v lepších barvách. Potřeba dorazit do větší vzdálenosti v rozumných hodinách nás všechny hnala předčasně z práce k domovům. Povedlo se mi pláchnout před koncem pracovní doby bez toho, aniž bych byl viděn někým z vedení společnosti a s využitím autobusové linky s číslem 213 se před druhou hodinou odpolední dopravil domů. Nedlouho po mém příjezdu dorazil Grepa.

V září roku 1996 kulminovalo naše nadšení pro objevování předválečného opevnění, nastartované o dva roky dříve podnětem od Džardy. On sám pocházel z rodiny sběratele válečných vozidel a nadšence pro vojenskou historii. Jeho táta vlastnil několik německých vozů KDF a v jeho sbírkách se nacházely jiné, mnohem vzácnější kousky. Když se na počátku devadesátých let uvolnila tabu ohledně použití válečné techniky, mohli se svými vozidly začít brázdit všemožné vojensko-historické akce. Netrvalo dlouho a Džarda se přihlásil do Klubu vojenské historie v Praze, jehož hlavním cílem bylo zmapování předválečného opevnění. Při jednom takovém objevování jsme Džardovi vypomáhali a později se na vzrušující objevitelské vlně svezli také. S Unkasem jsme se přihlásili do toho samého klubu, ovšem jeho akcím jsme se důsledně vyhýbali a bunkry z první republiky objevovali ve vlastní režii. A tak začal rok 1996, ve kterém byly pevnosti na vandrech tématem číslo jedna. Samozřejmě nejvíce "letěly" menší a dostupnější pevnůstky, zvané řopíky. Na jaře toho roku jsme vyrazili k opevnění těžkému, které je v oblasti samozřejmou Mekkou. Té výpravy se nezúčastnil Unkas ani Grepa, přičemž oba chtěli situaci napravit vlastní průzkumnou výpravou. A protože já už jsem byl po jedné návštěvě těžkých bunkrů hotový "mazák", nabídl jsem se do role průvodce. Bunkry kolek města Králíky jsem měl nastudované v čistě teoretické rovině, takže vlastně pro nás všechny mělo jít o premiéru, naplánovanou na poslední víkend v září roku 1996.

Grepův prst na zvonkovém tlačítku tak započal náš vandr. Dorazil ve chvíli, kdy jsem ještě neměl úplně sbaleno. Tlačil nás čas, do chvíle dohodnutého setkání s Unkasem na stanici metra Háje zbývaly zhruba dvě desítky minut. Čekat jsme jej nemohli nechat, neboť vlak z Hlavního nádraží měl jet o další půl hodinu později. Při cestě k podzemní dráze se nacházel samoobslužný obchod, do jehož útrob jsme zamířili pro potravinové a jiné zásoby. Těmi jinými je myšlena skupina derivátů uhlovodíků. Vybrat konzervovanou stravu zabralo více času, než výběr zmiňovaného etylalkoholu. Jasným favoritem té doby byl rum. Do společného košíku putovaly dvě lahvinky lahodného nápoje a za ně do místní pokladny z našich peněženek příslušný peníz. Obě flašky jsme pečlivě schovali do útrob batohů a jali se je z nich vyňat neprodleně po nástupu do drážního prostředku a učinit tak z nich překvapení pro Unkase.

Ten čekal na smluveném místě. Pěti vagónový produkt Mytiščinského mašinostrojitelného zavódu přijel na odjezdovou kolej vzápětí po našem příchodu na nástupiště, bylo tedy zřejmé, že času k dosažení rychlíku máme akorát, byť ho nemáme nazbyt.

Sotva se Unkas uvelebil na nepříliš pohodlné lavici stařičkého vagónu, vytáhl z útrob uesky půllitrovou flašku rumu. Za obdivného "hmmm" jsem i já vytáhl ze své velké polní láhev stejného objemu i obsahu. Načež ani Grepa nezůstal pozadu a přidal svojí "kuželku" do placu. Toho dne měl však všechny trumfy v rukávu Unkas. S blahosklonným úsměvem sáhl do útrob svého příručního zavazadla, lidově zvaného "žracáku" a námi nazývaného "obouruč" a na světlo vlakových zářivek vytáhl láhev čtvrtou. Tentokrát však objemově dvojnásobnou! Takže než souprava metra dosáhla stanice Opatov, bylo jasné, že lihovina v našich zásobách sice nepřízeň počasí nezažene, ale že nám to bude jedno.

Za příslušný obnos peněz jsme u pokladny na pražském Hlavním nádraží obdrželi jízdenku, opravňující nás k využití prostor rychlíku do Ústí nad Orlicí, následovaný dvěma zastávkovými vlaky přes Letohrad do Králík, kde naše přeprava po železnici měla toho dne skončit.

S příchodem na perón nám velmi rychle došlo, že na nedávno úspěšně otestovanou taktiku "volného kupé" jsme dorazili pozdě. Zmíněná taktika spočívala v cedulce s nápisem RESERVÉ, kterou pro tyto případy Unkas vozil sebou. Ta se osvědčila při nedávné jízdě kupé-vozem z Lovosic, když připevněná na dveře kabinky našeho třemi lidmi obsazeného šestimístného kupé úspěšně odrazovala většinu lidí, namačkaných v chodbičce.

Sem jsme dorazili pozdě. S trochou problémů jsme se vmáčkli do jedné z chodbiček vozu druhé třídy a jali se uplatnit taktiku číslo dvě, spočívající ve vstřebávání lihovin do trávicího traktu a s tím spojené uvolnění minimálního prostoru v okolí našich tělesných schránek.

Vysvětlím to. Rum je kapalina několika vlastností. Při požití navozuje pocit tepla, při nadměrném požívání ztrácí gravitační přitažlivost a trávicím traktem naopak stoupá. Poté, co část jeho uhlovodíků předá příslušný orgán krevnímu oběhu, evokují tyto prvky u člověka sounáležitost s okolím, které však se zvyšující se intenzitou zpravidla naopak získává potřebu co největší vzdálenosti od "alkoholem zmoženého". Lahodnost rumu spočívá v jeho dostatečném vychlazení, nebo naopak v jeho patřičném zahřátí. V průměrných teplotách naopak rychleji v trávicím traktu navozuje vlastní potřebu potlačit gravitaci.

S tím posledním pravidlem jsme měli docela potíž. Naše zásoby lihoviny byly nadstandardní, leč ani jedna flaška neměla teplotu nižší, než bylo okolí. S geniálním způsobem chlazení přišel Unkas. Na hrdlo "aktuální" láhve připevnil dlouhý provaz a tuto spustil z okna vlaku. Lihovina se vlivem proudícího studeného vzduchu rychle ochlazovala. Protože byl provaz dostatečně dlouhý, místy jsme láhev spouštěli až do mokré trávy vedle kolejí, což ovšem vyžadovalo velkou dávku reflexe v případech, že se přiblížila v trávě překážka. Se stoupající "hladinkou" jsme od tohoto kroku upustili, neb riziko ztráty lihoviny bylo stále větší.

Vlakovému průvodčímu bylo při kontrole divné, proč držíme provaz natažený do škvíry v přivřeném oknu. Grepa za provaz zatáhl a vzhůru za okno se jak do výlohy vyhoupla flaška rumu. Očekávali jsme nepochopení ze strany drážního úředníka, ten se však jen zasmál a popřál nám dobrou chuť.

V Kolíně vystoupilo několik spolucestujících, čímž se nám vytvořil potřebný prostor k tomu, aby Unkas hrábl do strun stařičké kytary. O dva panáky později jsem štafetu hudební produkce převzal já za celkem halasné podpory mých dvou souputníků. Od Třech křížů jsme se plynule se stoupajícím promile přešli k songům o buzerantech a k podobným šlágrům z Unkasovo dílny. Od jednoho cestujícího v kupé jsme vyfasovali devatenácti stupňové pivo v plechovce a my odměnili na oplátku dárce douškem pálenky. Jestli nás chtěl chlapík silným pivem podpořit nebo "vypnout" mi není známo. Pivo bylo sice malinko teplé, leč dle hesla "darovanému pivu na teplotu nekoukej" jsme jej bez okolků vyzunkli.

Stanice v Ústí nad Orlicí nás samozřejmě překvapila. Ceduli na nádražní budově jsme zaregistrovali v době, kdy už vlak nějakou dobu stál. Stálo nás to úprk z vozu na poslední chvíli. Osobní, ne-kupéčkový vlak již čekal na koleji za nádražní budovou. Ten byl na rozdíl od vlaku, ze kterého jsme právě zrychleně vystoupili téměř prázdný, přičemž poslední vagón, který jsme obsadili, byl liduprázdný docela. Vlak se brzy s trhnutím rozjel směrem na Letohrad.

Naší pokračující hudební produkci na krátko přerušil neobvyklý zvuk, který se ozval od podvozku vlaku ve chvíli, kdy začal brzdit do stanice Dolní Libchavy. Jakési pravidelné kovové rány, které se snižující se rychlostí ustávaly a po zastavení přestaly úplně.

"Pěkný brzdy!" prohlásil jsem.

"To nebudou brzdy", prohlásil Unkas ve chvíli, kdy se zvuky po rozjíždění vlaku pravidelně začaly ozývat znovu.

Stáhli jsme okénko na pravé straně vozu a vykoukli z něj. Tento typ vagónu má na nápravnici připevněn dynamo-generátor, co napájí a proč tam je, nemám tušení. Poháněn je zhruba metr dlouhou kardanovou hřídelí, která má na obou stranách křížové klouby. Kloub na straně u generátoru vykazoval velké vibrace. Než jsme stačili cokoliv říci, ozvala se velká rána, onen nešťastný kloub se utrhl a zamířil elegantní balistickou křivkou mezi stromoví vedle trati. Volná kardanová hřídel je sice vedená ochranným páskem, ale na druhé straně začala mlátit do podvozkové části vagónu.

Grepa běžel pro průvodčího a my s Unkasem sledovali z bezpečné vzdálenosti zadní části vozu velké snopy jisker odlétávajících od stále hlasitější kardanky. Průvodčí přišel ve chvíli, kdy se náš vlak rozjížděl z další stanice. Hned v té další běžel za strojvedoucím, který se na tu spoušť zašel podívat.

"Tohle dál nepojede", prohlásil.

Naštěstí jsme se právě nacházeli na vícekolejném nádraží v Lanšperku. Následovala krátká dohoda s výpravčím, strojvedoucí poškozený vagón odpojil a ponechal jej na místě. Stálo nás to asi deset minut zdržení a přišli jsme o pěkná volná místa v posledním vagónu. Další vlak na nás v Letohradu počkal, takže jsme bez dalších komplikací mohli dorazit do cílové stanice v Králíkách. Tam jsme dojeli za šera, umocněného ještě mlžným oparem a těžkými tmavými mraky nad našimi hlavami.

První naší starostí po opuštění nádraží v Králíkách bylo nalezení potřebné restaurace. Na jednu vhodnou jsme natrefili až v centru města a zapadli dovnitř "nastudovat mapy".

Studium se protáhlo až do pozdějších večerních hodin. Restauraci jsme opustili za hluboké tmy a vlastně jsme netušili, kam máme jít, neb na mapové podklady jsme v "zápalu boje" ani nevzdechli. Jen jsme věděli, kde je sever, a tím směrem se vydali. Tedy alespoň my dva bratři, neboť Grepa vzal své studium zodpovědněji a nyní měl s přesunem vlastní tělesné schránky značné problémy. Šíře tamních ulic byla pro jeho chůzi příliš malá. O kolize s okolní zástavbou neměl nouzi. Na jedné takové křižovatce jsme se chvilku přemýšleli, kterým směrem se máme vydat. Grepa se mezitím vydal vlastním směrem po silnici vpravo, načež jsme mu sdělili, že půjdeme vlevo. Poslechl ihned, tedy alespoň jeho hlava, která však již potřebný příkaz skrze alkoholovou oponu nepřetlumočila dolním končetinám. Grepovo tělo se tedy vydalo napřed.

Jasné plácnutí na asfalt značilo, že pád jeho těla nezastavily končetiny horní, jak by tomu v neopojeném stavu skutečně bylo. Kontakt s vozovkou proběhl v oblasti jeho pravé skráně. Chvíli jsme stáli opodál a kamarádsky nahlas přemýšleli, zda-li se jeho nehybné tělo z asfaltu ještě zvedne samo, nebo se bude muset někdo obětovat. Než jsme však stačili dát po loku pálenky "na jeho počest", pohyb jeho těla nám dal najevo, že zůstává stále funkční, byť v omezené míře.

Stoupali jsme po silnici od Králík na sever a kolem nás se rozprostíraly lány polí, tedy alespoň v noční dohledové vzdálenosti. Pak jsme vpravo uprostřed pole uviděli osamělý strom s křovím a usoudili, že podobné krajinné útvary často skrývají malé pevnůstky. Zamířili jsme tedy přímo polem k osamělému křoví a zhruba po stovce metrů z něj na nás vykoukl bunkr. Pohled dovnitř nám udělal radost. Uvnitř suchého a čistého bunkru se nám bude dobře spát.

Grepovy trable však ještě neskončily. Zatímco my jsme obsazovali za svitu baterek první větší střeleckou místnost, rozhodl se zmíněný kamarád, že taktéž vleze do útrob pevnůstky. Leč jeho dolní končetiny opět špatně pochopily význam příkazu jeho rumem a pivem ovlivněného mozku a vydaly se opačným směrem. Tentokrát jsem se nad nebohým kamarádem slitoval a vydal se mu s posledními kroky toho dne pomoci. Ovšem humanita mě rychle přešla poté, co jsem ve svitu baterky zjistil, že bezvládný Grepa leží tváří v kravinci, což mému zrakovému vjemu potvrdil vzápětí i ten čichový. Se slovy "ať hnípe venku" jsem jej zanechal tam, kde ležel. Ulehli jsme, dali po loku a potáhli z cigarety, když jsme uslyšeli dupání. To se Grepa vzpamatoval a přesouval se zvenku do útrob našeho řopíku, přičemž nás solidně podupal. Jestli se dostal do spacáku již nevím, neboť mě zmohly mrákoty.

Uprostřed noci nás vzbudilo to samé dupání, tentokrát obousměrné. To se Grepův trávicí trakt rozhodl, že jeho obsah je v těle již bezpředmětný a je zbytečné jej nechat odejít standardní spodní cestou.

Náš bunkr byl pravým požehnáním, neboť se v noci spustil vytrvalý déšť, který skončil až nad ránem. Když jsme nedlouho po svítání vylezli ven, bylo jasné, že nás krásný den nečeká. Nad Orlickými horami dál ležely tmavé mraky a mlžný opar v okolí snižoval viditelnost jen na několik stovek metrů. Žádné krásné výhledy, jaké v těch místech bývají, jsme na tomto vandru čekat neměli.

S Unkasem jsme posnídali trochu konzervovaného chemického koktejlu v podobě paštiky, Grepa po včerejší zátěžové zkoušce organismu snídani s díky odmítl. Čekal nás dlouhý den, proto jsme se příliš nezdržovali, sbalili věci a zamířili do míst, kde jsme dle mapy lokalizovali pevnosti.

Hned první na nás vykoukla v nedalekém lesíku. Dělostřelecký srub tvrze Hůrka byl v devadesátém šestém roce ještě značně zarostlý a zdevastovaný. Vyfotit se jej nedařilo a pro hojnost vegetace se špatně prolézalo okolí. Od něj jsme zamířili k dalším tvrzovým bunkrům, z nichž první jsme viděli hned na blízkém horizontu. Bunkr pro dělostřeleckou otočnou věž má velkou šachtu zabetonovanou, takže na povrch vykukuje jen betonová placka se dvěma malými ventilačními zvony. Krátce jsme poseděli a domysleli si krásné výhledy, které zde jistě lze za dobrého počasí spatřit, a vyrazili jsme dál.

Odtud jsme zamířili k dalšímu tvrzovému bunkru s číslem 10. U něj nás lákala šachta pro otočnou kulometnou věž, která do zářijových událostí roku 1938 nebyla dodána. Předpokládali jsme stejnou betonovou zátku jako u bunkru pro dělovou věž, ale na střechu bunkru jsme se neměli šanci dostat.

Při zpáteční cestě jsme objevili malé zastrčené zeleninové políčko, na kterém bujelo hlávkové zelí. Nevím čí to byl nápad a jaký byl důvod, ale kus jednoho ze zelí jsme si odkrojili stylem, jako lidé krájí z koláče. Pravděpodobný důvod naší netradiční stravy byl Grepův podrážděný trávicí trakt a pokus utlumit neblahé stavy zeleninkou. Pravděpodobně se mu to nepodařilo, neboť zůstal stranou naší "rumové zelné zálivky", kterou jsme zeleninový pokrm vzápětí počastovali.

Srub K13 byl posledním objektem sestavy tvrze a ze všech jejích objektů je asi nejvíce poničen. Pro množství trčící armatury jsme jej v okolí příliš neprolézali, vyhoupnout se nám podařilo na strop bunkru a nakouknout do zabetonovaných zvonových šachet.

Naše další kroky mířily směrem západním, loukou podél protitankové překážky k pěchotnímu srubu K-S-14 Cihelna. Tento bunkr se stal slavným poté, co se v jeho útrobách po oznámení Mnichovské dohody zastřelil člen jeho posádky. Pevnost na nás vykoukla z hustého náletového porostu, který obklopoval její blízké okolí. Tehdy byla Cihelna ještě na počátku rekonstrukčních prací. Když jsem stejné místo navštívil o čtrnáct let později, nestačil jsem se divit, jak se bunkr i s okolím proměnil. Poseděli jsme a pojedli čínskou polévku, ovšem ne způsobem, jakým ke konzumaci byla určená. Koření z pytlíku jsme nasypali do sáčku se syrovými nudlemi a řádně vzniklou směs promíchali. Výsledek pak konzistencí i chutí připomínal oblíbené křupky.

Cesta k hlavnímu cíli toho dne, dělostřelecké tvrzi Bouda, byla ještě dlouhá. Lemovaly jí těžké pevnostní sruby i malé pevnůstky. Těch malých jsme si moc nevšímali, zajímaly nás ty velké. Mapa nás vedla zpět ke Králíkům, na jejichž hranici jsme ovšem odbočili ze silnice na západ a polem tak zamířili k železniční trati, která nás dovedla až k pěchotnímu srubu K-S-16. To byl první srub, který jsme si ten den mohli prohlédnout i zevnitř.

Další putování polem na jih nás stála množství bahna na botách, cesta požadovaným směrem nevedla. Do cesty se nám připletla Tichá Orlice, jejíž tok jsme vlastními silami překonat nemohli a museli proto zajít kus zpět na východ, kde jsme nalezli most. Pak už nás asfaltová silnička dovedla ke srubu K-S-17, respektive k tomu, co z něj zbylo. Kralická Sedmnáctka patří k nejvíce zničeným pěchotním srubům vůbec. Jak se tak stalo, nemám tušení. Zkusili jsme vlézt do útrob objektu, pro velké množství trčící armatury jsme od většího průzkumu upustili a vydali se na další cestu. Protože "osmnáctka" vykukovala ze stromoví za velkým lánem polí, rozhodli jsme tento atraktivní objekt vynechat ze svých plánů a raději jsme se uchýlili k pohodlnější cestě po asfaltu.

Po silničce jsme tedy došli na státní silnici a po ní zamířili na Mladkov. Před odbočkou na Dolní Boříkovice jsme na autobusové zastávce dali pauzu na cigaretu spojenou s menší svačinkou. Poté jsme se vydali na Boříkovice. Cesta k Boudě se ale oproti předpokladům nějak nechtěla ukázat, zamířili jsme tedy ze vsi přímou cestou do polí. U posledního stavení zrovna řešili zabíjačku. Čerstvé jitrničky i s ovárkem voněly na velkou vzdálenost, sliny se nám jen sbíhaly, pročež jsme raději přidali na tempu, abychom byli od pokušení vyžebrat přes plot masitý pokrm co nejdále. Stoupali jsme polem k lesům pod kótou Bouda, když se nám postavila do cesty nečekaně těžká překážka.

Ohradník!

Pro hovězí dobytek nepřekonatelná překážka, pro člověka zdánlivě snadná. Ovšem rumem opojená a deštěm smáčená trojice výrostků však měla větší problém.

Otázku, zda-li je elektrické vedení pod proudem, zkusil nejdříve vyřešit Grepa. Vycházeje z předpokladu, že nebude, neboť domácí zvířectvo nebylo v dohledu, zkusil se dotknout drátu.

Nic. Žádný výboj do jeho těla nepronikl.

"Dobrý, stlačím drát dolů", prohlásil a jak se učinit, jak prohlásil. Sotva se však chytil drátu, ozvalo se zlověstné jasné lupnutí.

"Prdele! Je tam!"

Zahleděli jsme se k blízkému lesu před námi, ve kterém linie bunkrů dále pokračovala k Boudě. Přibližně trojnásobná vzdálenost to byla zpět do vsi a pak ještě jednou taková v případě, že by jsme se rozhodli drátěný zátaras obejít. Zpět se nechtělo nikomu.

"Kanada je gumová", prohlásil Unkas a hned se pustil do realizace vlastního plánu. Ten spočíval v sešlápnutí elektrického vodiče k zemi. Podrážky vojenských bot jsou sice pryžové, leč voda je pro elektrický proud vodivá spolehlivě. A té se na jeho obuvi i maskáčích nacházelo dostatečné množství k tomu, aby výboj prošel tam, kam majitel černých bot nechtěl.

Známé lupnutí přivedlo Unkase k nečekaným piruetám. Kombinace pozice jeho těla na jedné noze spojená s příslušným promile v krevním oběhu a elektrickým výbojem o síle několika tisíc voltů způsobila u něj sérii zvláštních pohybů, které byly málem zakončeny položením jeho sedacího svalstva do pastviny. I přesto, že bylo v mžiku jasné, že překážka před námi zůstává nepřekonána, vyloudila nám Unkasova situace kamarádský úsměv na tváři, který plynule přešel v hurónský smích.

"Puč mi kejtru!" prohlásil jsem po chvilce a chopil se Unkasovo kytary. "To je dřevo, to nevodí tutově!"

Jenže suché dřevo, což mi samozřejmě nedošlo. Takže jsem po pokusu stlačit drát k zemi kytarou skončil v podobném tanci, co před několika okamžiky můj bratr. Bití jsme tedy byli všichni tři a ohradník byl stále před námi.

Grepovi se nakonec povedlo drát s obtížemi podlézt, přičemž se ozvalo již důvěrně známé lupnutí. Elektrický proud si tentokrát cestu do jeho tělesné schránky nenalezl, ale přešel po mokrých maskáčích do země. My zbylí jsme byli tělesně větších proporcí a ten zatracený kovový prvek jsme museli překonat horem, několikrát předem nacvičeným parakotoulem. Krom množství sloučenin vody v oděvu nás to stálo i mnoho rozbředlé zeminy vpité do našich svršků.

Odhadem nás ohradník stál tak čtvrt hodinky neplánované zastávky.

Bez dalších příhod jsme se vnořili do lesa a zamířili podél linie těžkých bunkrů do poměrně příkrého kopce, na jehož temeni byla ve třicátých letech vybudována tvrz Bouda. Čím výše jsme vystoupali, tím v okolí přibývalo mlhy. Na temeni kopce jsme vstoupili do mraků. Prohlédli jsme si jeden tvrzový pěchotní srub i bunkr pro otočnou věž a zamířili pak k vchodovému objektu, který se nacházel v lese kus dál za linií. Tady už jsem to znal z jara toho roku, takže nalézt vchod do tvrze nám nedělalo žádné problémy.

Vzhledem k panujícímu nečasu jsme vůbec nepředpokládali, že by na tvrzi mohl někdo být. O to větší bylo překvapení, že i vzhledem k poměrně pozdní hodině světýlko v jedné ze střílen značilo, že je na místě "posádka". Ta byla složená z jednoho chlapíka. Evidentně se tu nudil, krom nás se tu již nějakou hodinu nikdo jiný neobjevil. Když jsme mu sdělili, že jsme členy pražského "KáVéHáčka", ožil. "Tak pojďte, dostanete kompletní prohlídku!"

Bágly jsme nechali ve vchodovém objektu, což sice přineslo ulehčení, ale mrzelo nás to později, kdy nám došlo, že můžeme opustit tvrz výlezem v pěchotním srubu a ušetřit si tak zhruba tři kilometry chůze. S naším průvodcem jsme se vydali na prohlídku podzemí, tamních kasáren, schodiště pod srubem K-S-24, bunkru pro dělovou věž i pěchotního srubu, kolem kterého jsme předtím stoupali vzhůru od Boříkovic. Na konci prohlídky jsme si pak koupili u chlapíka limonádu, krátce poseděli a vydali se na cestu do Lichkova, kde jsme chtěli chytit vlak zpět do Králík. Ve hře byla sice ještě varianta, že zůstaneme někde poblíž v lese, ale mlžný opar v okolním stromoví příliš vábně nevypadal a my raději zvolili variantu již ověřeného suchého spaní. Cestou jsme potkali místního hajného, který se všemožně vyptával odkud jsme přišli, kam jdeme a kde že budeme spát. Odpověď, že míříme pryč, ho patrně trochu uklidnila.

Do Lichkova jsme dorazili za počínajícího soumraku. Na vlak jsme neměli čekat dlouho.

Večerní "uvadnutí" z dlouhé cesty nakonec pomohla rozptýlit známá restaurace na náměstí v Králíkách. Tedy rozptýlení bylo malinko větší, neb nám odsála z rozpočtu větší množství peněz, než jsme měli plánováno. Poznat jsme to měli druhý den na nádraží.

Bez karambolů a komplikací jsme pak za tmy dorazili k bunkru v poli a ustlali si tak, jak předchozí noc. Ještě potáhnout z retky a už nás obklopila říše snů.

Ani nedělní ráno nebylo počasím lepší. Sice nepršelo, ale mlžný opar se ne a ne zvednout. Nakonec, o nedělích bývalo téměř pravidlem, že jsme vyráželi brzy k domovům. Nejinak tomu bylo i teď.

Když jsme skládali na nádraží poslední peníze na cestu vlakem, byli jsme malinko pod rozpočtem. Na cestu do Prahy nezbývalo. Krátký dotaz na pokladně nám naše cestovatelské možnosti osvětlil. "Máme na cestu jen do Kolína!" Zakoupili jsme tedy jízdenku do zmíněného města a rozhodli se jednat dle již mnohokrát úspěšně využité strategie.

Ta spočívala v cíleném zakoupení jízdenky na kratší vzdálenost, než na jakou skutečně pojedeme. Vlakový průvodčí nemá zpravidla tak dobrou paměť, aby mezi stovkami cestujících si krom zkontrolovaných tváří pamatoval i cíl cesty každého z nich. Je ovšem potřeba na sebe nějakým způsobem upozornit. Ono sice stačí, že je člověk v maskáčích a tím je vlastně v davu nepřehlédnutelný, ale vhodné přátelské popovídání si průvodčím vtiskne vaší tvář jemu hlouběji do paměti. Při označování jízdenky je vhodné jej hovorem rozptýlit. Ve dvou případech se Grepovi osvědčilo i doslovné zapuzení průvodčího cíleným upuštěním nadbytečného plynného obsahu z konce jeho trávicího traktu těsně před jeho příchodem, čímž zmíněný "nešťastník" jízdenku označil ve zrychleném procesu a ani si nestačil všimnout, kam že vlastně jedeme. Cesty k úspěchu jsou holt různé, někdy sice trochu krkolomnější, ale o to více spolehlivé.

Ovšem pozor! Strategie má jedno významné úskalí. Nikdy nekupujte jízdenku do zastávky či stanice, ve které začíná platit tarif místní městské přepravy. Obvykle totiž od průvodčího následuje otázka, zda-li tam vystupujete, nebo pokračujete dále s jízdenkou síťovou. Pokud jí vlastníte, tak vlastně neuplatňujete "naší" strategii. Takže před ním jako vystupujete, ovšem máte téměř jistotu, že si cíl vaší cesty průvodčí naopak zapamatuje a když vás spatří ve vlaku i poté, máte problém. Stanice před, nebo po začátku pásma již nevadí.

Na konci tohoto čundru jsme se pro Grepovu taktiku nerozhodli, hodlali jsme tedy průvodčího potkat ještě před Kolínem a upoutat na sebe pozornost způsobem vhodným. Motorákem do Letohradu, odtud zastávkovým vlakem do Ústí nad Orlicí, kde jsme přesedli na rychlík do Prahy. Leč krajina se míhala za okny a průvodčí nepřicházel. Kolín se velmi rychle blížil! Situace již byla kritická, museli jsme průvodčímu jít doslova naproti. Velmi zaneprázdněného jsme jej potkali ve chvíli, kdy pod koly vagónu již tloukly výhybky na východním zhlaví nádraží v Kolíně. Jízdenky jsme mu museli doslova vnutit a poté jsme zmizeli v davu. Cestu do Prahy jsme pak měli bezproblémovou.

Úvod a stať mám za sebou, doufám že úspěšně. Zbývá závěr. Pravděpodobně počasí, stejné za okny v současnosti jako před dvaceti lety, mě přivedlo na myšlenku si opět přečíst již jednou sepsaný příběh tohoto vandru. Je zvláštní, že i po tolika letech se mi vybavuje celý ten vandr do detailů, přestože měl mnoho parametrů na to, aby jako mnoho jiných mizel pod mlhou zapomínání. Vlastně to byl vandr nepříliš úspěšný. Několika plánovaných cílů jsme nedosáhli, z původní pětičlenné plánované sestavy jsme jeli nakonec ve třech, počasím patřil k nejméně povedeným za celou mojí kariéru. Tři dny bylo pod mrakem, několik hodin drobně mrholilo, z krás orlického podhůří jsme neviděli téměř nic. Přesto, když jsem usedl k opětovnému sepsání příběhu onoho vandru, se mi tento jevil před očima jak na filmovém pásku. Byly jiné vandry, stejně nevšední, s lepšími parametry, které si ovšem jen matně vybavuji pomocí fotografií. A někdy ani to ne. Občas se mi kronika našich vandrů daří sepsat jen díky starým kinofilmům, ze kterých se mi scannerem podaří vytáhnout posloupnosti mezi jednotlivými vandry a ty tak v paměti z jednoho rozdělit na skutečné dva.

A možná právě proto, že jsme za celý čundr prolili hrdlem 2,5 litru kořalky aby nám nebyla zima, která jinak skrze promáčené oblečení zalézala až pod kůži, že kytara putovala po vandru rovnou do opravny, protože se vlhkem rozklížila, že nás týden bolely nohy a Grepu játra, právě proto je ten vandr tak dobře zapamatovatelný.

Vytištěno : 19. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 26.10.2016

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=41