Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


S Grepou na přechod Hřebene


Pondělí odpoledne. Právě probíhal rutinní telefonní hovor přes mobilní operátory mezi mnou a Grepou. Zkusmo jsem položil otázku, co má v plánu nadcházející víkend. Vzhledem k tomu, že se živí jako řidič kamionu v Německu, volných dní má poskrovnu a většinu jich tráví ve společnosti vlastního dorůstajícího potomstva, byly vyhlídky na případný vandr jen malé. O to víc mně překvapilo, když mi oznámil, že s velkou pravděpodobností o nadcházejících dnech pracovního volna zavítá do rodné domoviny a plány nemá žádné. Šance na vandrovní putování se zvýšila. O dva dny později při dalším telefonátu Grepa opakovaně potvrzoval blížící se volno, ovšem s pátečním pozdním příjezdem. Že dáme po dlouhé době vandr bylo čím dál jistější, byť dopravní situace u našich západních sousedů ještě mohla pořádně zamíchat kartami.

Ve čtvrtek po práci jsem tedy vyrazil do obchodu zakoupit potřebné potraviny. Netušil jsem ovšem, že kvůli pátečnímu nucenému zavření velkých obchodních řetězců tam vyrazí každý, kdo má ruce a nohy. Davové šílenství vrcholilo a pulty i regály se utěšeně prázdnily. Zakoupil jsem po dvou konzervách i stejném množství paštik, polívek v pytlíku i rumů. Po půlhodině čekání u kasy jsem paní pokladní předal příslušný peníz a o další hodinu později už obsah dvou skleněných lahví přelíval do jedné z čutor. Byl jsem připraven.

Žádné další komplikace nepřišly a sobotní dopoledne jsme tedy mohli vyrazit. Paradoxně největším problémem byla otázka "kam". Oběma nám totiž bylo úplně jedno kam to bude. Započali jsme tedy s vylučovací metodou. Na Sázavě jsme byli nedávno a největší favorit, Domašín, byl o sobotním dopoledni nejasným restauračním cílem. Hospoda v Radošovicích mohla být zavřená a nikde blízká jiná není. Táhnout se takovou dálku vlakem a zjistit pak, že budeme na suchu, to nakonec rozhodlo v neprospěch kdysi oblíbené lokality. Zbývala Berounka, přičemž klasický Hýskov hrozil kvůli krásnému počasí a nedávno vybudovaných cyklostezkách značným náporem elastických prdelí na duralových svařencích, zamířili jsme raději do klidnějších míst. Ty jsme očekávali v přechodu Brdského hřebene.

Grepa mě vyzvedl autem v Radotíně a přejeli jsme do Zbraslavi, kde jsme povoz zanechali za nádražím. Vlak dorazil na druhou nádražní kolej o několik minut později. Na jeho palubě jsme zamířili k Dobříši, ovšem zmiňovaného města jsme cíleně nedosáhli. Naší výstupní stanicí se stala Nová Ves pod Pleší.

Brdský hřeben se tyčil na západě a cesta k němu byla poměrně přímá. Ovšem nás zajímala ta delší, klikatá, lemovaná restauracemi. Tu první jsme navštívili hned na náměstí. Odkaz Polkli jsme něco málo piv a nakonec i vydatný pozdní oběd. Další naše cesta pak vedla vsí na sever, kde se v údolí u potoka nachází další pohostinství. Zde jsme ochutnali jen jediný zrzavý mok, neb zde točí Staropramen. A ten je za trest. Odkaz

Odtud jsme konečně zamířili k Brdům. Po asfaltové cestě jsme dorazili na Malou Svatou a kousek za ní se na okraji lesa uložili k menšímu odpočinku. Po něm jsme pak po silnici sešli do Kytína. Místní restaurace vypadala na první pohled zavřená, na druhý se už nedostalo, neboť naší pozornost upoutal pivovar. Zapadnout na jeho zahrádku bylo dílem okamžiku. Odkaz

Na ní jsme vydrželi až do počínajícího soumraku. Když se stíny značně prodloužily, vydali jsme se na další cestu. Vzhůru k hřebeni. Cíl byl stanoven v podobě oblíbeného kempíku pod Pišťákem. Do brdského hvozdu jsme se zanořili už za úplné tmy. Přestože jsme disponovali třemi kusy zdrojů světla, po cestách a posléze pěšinách jsme skrze les pochodovali za úplné tmy, s občasným posvícením na turistické značky. Odměnou za nenápadnou chůzi lesem nám bylo opakované houkání jelenů v říji, které se k naším uším linulo ze tří světových stran. Někdy bylo i strašidelně blízko.

Zaujati chůzí a poslechem okolí, jsme nakonec přešli potřebnou odbočku na temeni hřebene. To jsme samozřejmě zjistili až o notný kus dále i níže. Zkrátka jsme odbočku začali hledat až poté, co jsme jí minuli a uvědomili si to až s blízkým svitem pouličních lamp, neklamnému znamení, že jsme se až moc přiblížili k Halounům. Stoupat nazpátek se ani jednomu z nás nechtělo, proto jsme tedy pokračovali v sestupu až do zmiňované vsi. Tam jsme samozřejmě zamířili do oblíbené hospůdky. Odkaz Ovšem pivo už nás netáhlo a po dvou limonádách jsme se zvedli na další cestu. Ke kempu bylo možno dorazit spodem, ovšem také se závěrečným stoupáním. Rozhodli jsme se proto k nejsnadnějšímu řešení - spaní na okraji lesa nad Zadní Třebání. Na plácku pod vysokým stromem jsme v minulosti několikrát spali a zhruba po půl hodince chůze si tu ustlali i teď. Odkaz

V noci mě probudilo poměrně hlasité mlaskání. Zády jsem drkl do vedle ležícího Grepy. Mlaskání však neustalo a mě i v polospánku došlo, že nepochází od něj. Popadl jsem tedy vedle hlavy ležící baterku a její ostré bílé světlo zamířil do míst, odkud se stále ozývalo hlasité mlaskání.

Takových třicet metrů od nás stál v poli divočák! Odkaz Docela kapitální kus. Už zase! Na posledních třech vandrech jsme pokaždé divokým prasatům vlezli do jejich nočního pochodu. Příjemná setkání to tedy rozhodně nejsou. Zaklepal jsem tedy s vedle ležícím Grepou, ale ten se právě nacházel v nejhlubším stádiu spánku a nejevil známky probuzení. Držel jsem tedy divočáka ve světelném kuželu baterky, sáhl do batohu pod hlavou a vytáhl deset kusů silných petard, které pro tyto příležitosti u sebe nově nosím. Jejich exploze, jak jsem doufal, měly divočáka vyplašit. Kňour nás naštěstí úplně ignoroval a věnoval se tomu, co nalezl v brázdě. Po nějaké chvilce pomalu odkráčel do křovinatého předělu mezi dvěma poli a ztratil se mi z dohledu. Petard nebylo potřeba. Jestli se tam uložil, nebo na druhé straně pokračoval v hledání potravy, to nevím. Jisté ale je, že jsem další hodinu nespal a pozorně sledoval každé šustnutí v okolí. Další návštěva však už nepřišla a já se tak mohl věnovat nepohodlnému spaní na několika šutrech, které mi až do rána tlačily do zad.

Rozbřesk byl nádherný. Kolem se vše třpytilo pod námrazou, která vypadala krásně, ale také pořádně zábla, neboť část jí prostoupila i našimi spacáky. Krátce po svítání jsme se tedy zvedli, sbalili věci a zamířili dolů do vsi, k nádraží. Vlak jel vzápětí poté, co jsme stanuli na prvním peróně. Grepu jsem pak hodil z Radotína do Zbraslavi pro auto a tím jsme završili krátký vandr z počátku podzimu roku 2018.


Vytištěno : 20. 5. 2019 | Autor : Jan Vála | 6.10.2018

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=428