Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Česká Kanada - Sázava 1996


Týdenní vandry. Na tradiční červencové výpravy jsme vyráželi už od samotných počátků naší osady, tedy od roku 1990. Mezi mnoha víkendovými vandry byly ty týdenní velmi příjemnou záležitostí. Zmizet na týden od ruchu velkoměsta a běžných všedních starostí bylo vítanou změnou, kterou jsem měl rád a nechyběl na žádném takzvaném "tejdeňáku". První dva roky jsme zamířili do Posázaví, na následující čtyři jsme vyrazili do oblíbeného Kokořínska. Tam jsme se o víkendových čundrech příliš často nedostali, neboť dostupnost hromadnou dopravou je do těch míst dodnes horší. Putovali jsme po známých místech a příliš jsme trasu pochodů neměnili. Rok 1996 měl být ve znamení změny. Týdenní vandr na červenec jsme plánovali od května a Kokořínsko bylo zavrženo hned na počátku. Stejně jako mnoho dalších vandrů v onom období, i směr toho týdenního měl určovat průzkum předválečného opevnění. A tak byla navržena Česká Kanada. Do oblasti Novobystřicka na jižní hranici republiky u Jindřichova Hradce jsme vyrazili na jednodenní výpravu uplynulou zimu na palubě motorového povozu, takže do úplně neznámého prostředí jsme mířit neměli. Množství i stav tamního opevnění nás uchvátil, takže bylo relativně jednoduché se na vandru tím směrem jednomyslně dohodnout. Ovšem naše řady notně prořídly. Unkas na vojně rozhodně na týden volno nedostal, Grepa finišoval na nějaké stavbě s tátou a ostatní na celou dobu volno v práci nedostali. Nakonec se naše sestava ustálila na třech a zbytek party měl dorazit až ke konci někam na Sázavu, kde jsme si dohodli na páteční odpoledne sraz.

Byla druhá sobota v červenci roku 1996. Dopoledne jsem na palubě autobusu linky 267 zamířil z Jižního Města do Uhříněvse, kde jsem se uvelebil na nádražní lavičce pod lípami, na místě tradičního vandrovního srazu. O chvíli později dorazil Jarda a nakonec Pictus. Byli jsme kompletní. Tehdy byla Uhříněves poslední pražskou stanicí, kde ještě zastavoval rychlík na Tábor, proto jsme nemuseli kombinovat přepravu skrze osobní vlak na Benešov. Nastoupili jsme tedy na palubu rychlíku, usadili se na batohy v chodbičce a o půl druhé hodiny později vystoupili ve Veselí nad Lužnicí. Tam jsme stihli párkrát potáhnout z cigarety a už nás průvodčí tlačil k nástupu do vlaku, připravenému na odjezd směrem na Jindřichův Hradec.

Ve zmiňovaném městě jsme ale něco přes hodinku a půl uvízli. Vlak úzkorozchodné dráhy na ten náš nenavazoval. Což by ani tolik nevadilo, kdyby na nádraží, nebo jeho přilehlém okolí, byla nějaká hospoda. Marně jsme pátrali po známých nástěnných cedulích, zvěstujících že pod nimi uhasíme vzrůstající žízeň. Pictus se rozhodl zkrátit si čekání spánkem a ustlal si přímo před nádražní budovou. S batohem pod hlavou, v kožené bundě a džínách vypadal jak bezdomovec, což si pomyslel také nádražní zřízenec a obrátil se na nás s otázkou:
"Ten je od Vás?"
"Ne, my ho neznáme!"
Po dobu čekání na další spoj jsme Pictuse nebudili a důsledně předstírali, že k němu nepatříme. Chvíle jeho nepozornosti jsme samozřejmě využili k mlsání pálenky.

Jízda vlakem úzkorozchodné železnice je zážitkem, zvlášť když se za okny vozu míhá krásná krajina. Jen má člověk někdy pocit, že do kopců by bylo dobré ulevit lokomotivě chůzí vedle vlaku, která by v tu chvíli byla možná i rychlejší. Palubu vláčku jsme opustili v zastávce Hůrky. Taková stanice pro zajíce, krom jednoho stavení a blízké silnice tu civilizaci člověk nevidí. Vydali jsme se po kolejích za pomalu mizícím vlakem. Asi po kilometru chůze jsme dorazili do cíle. Po levé straně železnice se v nevelkém lesíku nacházel předválečný bunkr starého provedení. U něj jsme rozbili dočasný tábor. Odkaz

Na kraj se snesl poměrně teplý večer. Spolu s ním se však z blízkých blat přihnal roj komárů, odolných i vůči průměrnému kouři z ohně. Nevybaveni žádnými proti hmyzími chemickými postřiky jsme byli nuceni přikládat do plamenů i větší množství syrových větví, produkujících při hoření zvýšené množství kouře, který už odpornou bzučící havěť úspěšně nabádal k odletu. Pojedli jsme z našich zásob, trochu zahráli na kytaru a nedlouho po soumraku se přesunuli do útrob pevnůstky, kam jsme se odešli schovat před krátkým deštíkem, který se rychle přihnal od západu. Suchý a čistý interiér byl pro dokonalý spánek třech lidí poměrně malý, ale jako únik před nejodolnějšími komářími jedinci posloužil dokonale.

Nedělní ráno nevím jaké bylo, neboť jsme se probudili až dopoledne. Bodavý hmyz odvál svěží větřík a rodil se celkem hezký, chladnější den. Pojedli jsme trochu konzervované stravy a někdy kolem poledne se vydali na další cestu. Cílem toho dne nebyl primárně průzkum opevnění, ale naše kroky vedla potřeba svlažit hrdlo. Zamířili jsme tedy po kolejích dále na západ, směrem k velkému kempu na břehu rybníka Osika. Cestou po pražcích jsme byli odměněni pohledem na projíždějící parní vlak, který se za nějakou dobu vracel, to ale už v době, kdy jsme u stánku polkli po třetím obsahu plastového kelímku od výrobce Regenta. Kiosek jsme nalezli přibližně uprostřed kempu, hned vedle kolejí, a stal se nám oázou po několik dalších hodin. Po bunkrech jsme ten den ani nevzdechli.

Nebyli jsme jedinými čundráky v okolí. Dali jsme řeč a několik piv i písní s maníkem, kterému prý nikdo neřekl jinak než Písek. Pocházel odněkud z Moravy, uměl skvěle hrát na kytaru a naučil nás píseň, která se na mnoha našich dalších vandrech stala hitem.

Písek pak zamířil za svojí partou kamsi do lesů a my se vydali podél druhého břehu rybníka někam ke Klášteru. Tam jsme vešli na silnici a po ní ušli asi kilometr. Polem jsme se poté vydali k místu, odkud jsme vyšli ráno. Ale pak nám padla do očí další pevnůstka, na okraji menšího lesa. Když jsme k ní došli, bylo nám hned jasné, že krásnější místo pro nocování v okolí jen těžko najdeme. Usídlili jsme se přímo na střeše bunkru, odkud byl krásný výhled na rybník i okolní louky. Už tak parádní krajina byla navečer ještě vymalována úchvatným západem slunce. Vydrželi jsme vysedávat do pozdních nočních hodin u ohně, živeného nadbytkem dřeva z okolí. Jak jsme večer předtím trpěli pod hejnem komárů, tak teď nám Česká Kanada ukázala svou přívětivou tvář. Odkaz

V pondělí jsme se konečně vydali za primárním cílem naší výpravy. Dopoledne jsme zamířili na východ podél linie řopíků, jeden po druhém jsme poctivě prolézali i zevnitř, až jsme po necelých třech kilometrech chůze stanuli v Areálu opevnění Klášter II. Jeho provozovatelem byl jistý Míra Sviták, kterého Jarda trochu znal z vojensko-historických setkání. Přestože bylo pondělí kolem poledne, měl majitel muzea s prováděním zájemců o prohlídku napilno. Tou dobou bylo muzeí opevnění v republice jak šafránu a Sviták byl jedním z prvních provozovatelů. Pancéřové dveře si tu tedy podávalo velké množství návštěvníků. Pak interiér jedné z pevnůstek ukázal i nám. Navíc se nám povedlo získat v majiteli kamaráda a jeho kontaktu jsme později využili k budování muzea našeho.

Od Kláštera jsme vyrazili po silnici zpátky k rybníku Osika, po jehož hrázi jsme opět došli k linii pevnůstek. Podél ní jsme pak zamířili na západ. Opět jsme zkoumali jeden bunkr za druhým a když jsme v podvečer dorazili na návrší nad Ovčárnou, rozložili jsme dočasný tábor na okraji lesa, s výhledem na Novou Bystřici. Odkaz S Jardou jsme pokračovali ještě dále, ale nacházeli jsme již vnitřní náloží zničené pevnůstky. Po třech nalezených troskách jsme se vrátili k Pictusem rozdělanému ohni. Došel jsem ještě okouknout bunkr asi sto metrů od nás v poli, zjistil že je prázdný bez vybavení, ale uvnitř suchý. Ten průzkum se měl vyplatit.

Zatímco přes den bylo relativně hezké počasí, večer se občas zvedl silnější vítr a mraky na jihozápadě dostávaly hrozivější tvary. Když se pak setmělo, vítr ustal a hrozba deště se zdála být zažehnána. Zdánlivě. Kolem půlnoci se vítr rozfoukal značnou intenzitou a přinesl sebou první kapky deště. Ty nás tahaly ze spacáků. Když jsme doběhli k bunkru, spustil se vydatný déšť. Usnuli jsme pak tvrdým spánkem mezi metr silnými železobetonovými zdmi. Šumění prudkého deště záhy ustalo a zdálo se, že se přes nás přehnala jen jedna z dalších přeháněk. Odkaz

Ranní pohled z dveří bunkru nás ale ujistil o to, že jsme se mýlili. Obloha byla pokrytá těžkými tmavými mraky, ze kterých se k zemi snášel střídavě slabší a silnější déšť. Marně jsme na obloze hledali skulinu v mracích, která by věstila zmírnění přírodní závlahy. Řešili jsme tedy co dál. Stav okolního opevnění jsme neznali a předchozí večer jsme směrem na západ nacházeli už jen trosky bunkrů, rozhodli jsme se vydat na průzkum ke vsi Horní Pěna, kde se podle kusých informací mělo nacházet další opevněné pásmo. Protože pevnůstky skýtaly před nepohodou dokonalé krytí, jevilo se to jako výborný plán. Pobalili jsme tedy věci a vydali se do Nové Bystřice. Když jsme procházeli tamní náměstí, za výlohou jednoho zavřeného obchodu jsem si všiml kazety kapely Alkehol. Ta byla, vlastně dodnes je, u mne značně populární. Objevení čerstvě vydaného alba mě nadchlo, ale protože obchod otvíral až o půl hodiny později, zklamaně jsem její koupi vzdal. Když jsme pak na autobusovém nádraží zjistili, že spoj na Horní Pěnu nám jede až za hodinu, neváhal jsem a vydal se zpět na náměstí. Stal jsem se tak hrdým majitelem alba "Odpočívej v pokoji", ovšem s tím, že jsem si ho neměl kde přehrát.

Autobus jel načas a o několik minut později jsme už vystupovali v Horní Pěně. Úkryt před deštěm jsme nalezli v nedaleké hospůdce. Protože se venku citelně ochladilo, personál zapálil oheň v kanadských kamnech, které příjemně hřály a úspěšně sušily naše promoklé oděvy. K tomu nám naservírovali vynikající gulášek. Bylo nám tam tak dobře, že jsme se tam zdrželi přes čtyři hodiny. Informace od místních usedlíků však nebyly nijak příznivé. V okolí se nenachází jediný stojící bunkr, všechny stihli Němci před počátkem války odstřelit trhavinou. Když se k tomu v televizi přidala předpověď počasí, ukazující frontální systém nad celými Jižními Čechy, které v průběhu dalších dvou dní neopustí, naše plány jsme radikálně změnili.

Pojedeme na Sázavu!

Po páté hodině odpolední jel další autobus do Jindřichova Hradce. Na jeho palubě jsme už nechyběli. Přívětivý a hovorný šofér kloubové Karosy nás odvezl k vlakovému nádraží a my neprodleně vyrazili zakoupit jízdenky na nejbližší drážní spoj. Vůbec nás však nenapadlo, že tou dobou by žádný vlak ve směru na Veselí nad Lužnicí už nemusel jet. A také nejel! Byli jsme trochu v pasti. Uprostřed města, široko daleko žádná hospoda, vlaky nejely žádným směrem, autobus zpět na Bystřici odjel před chvilkou. Do toho vytrvalý déšť. Usadili jsme se tedy na nádražní lavičce a chystali se tam vyčkat ranního vlaku. Že tu noc nikdo neusne bylo všem jasné.

Záhy si nás však všiml výpravčí. Na otázku, co chceme dělat, jsme mu vysvětlili situaci. Zatvářil se chápavě i ustaraně a na chvíli zmizel v budově. Když se vrátil, zářil jak sluníčko.

"Kucí, od Jihlavy jede nákladní vlak do Veselí. Zastavím vám ho tady, vlezete si ke strojvedoucímu do lokomotivy, a on vás tam vezme!"

Koukali jsme jak blázni. Rázem bylo na nádraží veseleji. Pojedeme na lokomotivě! To je situace, s níž se člověk běžně nesetkává. O dvě hodiny později nás však veselí zase přešlo. Dle slov výpravčího vlak odstavili kvůli závadě na tažné lokomotivě v Horní Cerekvi. Do rána už opravdu nic nepojede. Tak jsme seděli dál. Už se začínalo stmívat a my si pomalu vybírali místo na lavičkách k pohodlnému nouzovému nocování, když se výprav čí zase objevil. Poslal nás do odstavené šestice vagónů na páté koleji. Tam prý si můžeme ustlat na podlaze. Ráno pak k němu připřáhnou lokomotivu a vlak pojede jako první spoj do Veselí. S povděkem jsme přijali a uvelebili se ku spánku na jindy tvrdé, ale tentokrát na neskutečně pohodlné podlaze.

Kolem půlnoci mně probralo mírné drcnutí. Téměř vzápětí se z radiátorů pod okny začalo vagónem šířit blahodárné teplo. Výpravčí nechal přiřadit lokomotivu o několik hodin dříve a zatopil nám. S chvalozpěvy na rtech na adresu drážního zřízence jsem opět usnul jak nemluvně.

Brzy ráno nás probudil přívětivě se tvářící průvodčí, pro něhož jsme na první pohled nebyli překvapením. Pozdravoval nás od výpravčího a doporučil nám sbalit věci, neboť za několik minut budou nastupovat cestující. O půl hodiny později jsme už sledovali okénkem ubíhající krajinu. Vystupovali jsme ve Veselí nad Lužnicí, nějakou chvíli vyčkali a poté nasedli do vlaku směrem na Prahu. Ta ale nebyla naším cílem. Palubu rychlíku jsme opustili v Čerčanech, kde jsme přesedli na lokálku a konečně v odpoledních hodinách jsme uviděli známou čekárnu na zastávce v Českém Šternberku, s vypínajícím se malebným hradem za řekou naproti ní. Po dlouhé cestě bylo nutné doplnit tekutiny do našich trávicích ústrojí a neprodleně jsme se tedy přesunuli do známé restaurace Pod hradem. V ní jsme setrvali až do večerních hodin, ještě před příchodem tmy vystoupali hradní svah a dorazili do oblíbeného nocoviště v Poustevně. Zbytky jakési hradní hlásky jsme poznali již během několika vandrů v minulosti a nyní nám její přístřeší mělo opět zajistit klidný a pohodlný spánek. Posbírali jsme trochu dřeva v okolí, kterého tu nikdy nebývalo moc, zapálili ohýnek, povařili něco málo konzervované stravy a odebrali se do říše zasloužených snů.

Čtvrtek. Probudili jsme se do krásného, ale chladného rána. Ty tam byly deště Jižních Čech, tady na Sázavě nám už počasí přálo. Dopoledne jsme pobalili věci, hodili rance na záda, sešli dolů do údolí a rovnou si to namířili do restaurace. Na delší vysedávání to nebylo, chtěli jsme se během dne dopravit někam níže po proudu Sázavy. Ve Stříbrné Skalici jsme měli následující den sraz se zbytkem naší party a nyní jsme se chtěli styčnému bodu trochu přiblížit. Polkli jsme tedy po jednom chmelovém nápoji a vyrazili pěšky po kolejích. Hned u hlavní stanice ve Šternberku nás dojel vlak, neodolali jsme tedy pokušení snadné přepravy našich tělesných schránek a na jeho palubě se přepravili do Rataj nad Sázavou. Právě včas na oběd. Grilovaný masný výrobek nám dodali v kiosku u kempu a protože konzerv jsme za těch několik dní měli až nad hlavu, nezůstalo u jediné klobásy na tácku. A také několik piv v kelímkách proběhlo.

Na další cestu jsme se hodlali vypravit pěšky do Ledečka. Vedla tam dlouhá cesta podél řeky, kratší a strmá přes železniční most a poté skalnatým svahem za ním, a nejkratší i nejpohodlnější pak dále po kolejích. Přirozeně jsme zvolili tu nejkratší. Ta však vedla železničním tunelem. Už dvakrát v minulosti se nám stalo, že nás z něj vyhnal projíždějící vlak. Teď jsme sázeli na jistotu. Seděli jsme u stánku a sledovali provoz. Projel vlak na Čerčany, vzápětí vlak od Kolína, načež z tunelu vyjel motorák na Světlou nad Sázavou. Ten už nás míjel na mostě před tunelem, takže trať měla být po nějakou dobu bez provozu. Vešli jsme do tunelu.

Nebylo to nijak příjemné místo. Tunel byl do zatáčky, takže nebylo vidět z jednoho konce na druhý. Po stranách se nachází tři výklenky pro pěší, dva vpravo a jeden uprostřed vlevo. Je mezi nimi docela dlouhá vzdálenost, ale asi bylo počítáno s tím, že vlaky v okolí troubí a člověk má dost času na přesunutí se do bezpečí výklenku ve zdi.

Šel jsem první, hnán na rozdíl od svých souputníků zkušeností z minula. Byl jsem totiž jediný, koho už vlak odtud vyhnal. Ty nepříjemné chvíle jsem měl dosud v paměti. Rychlou chůzí jsem nabral asi několik metrů náskok. Už jsem byl asi dvacet metrů od okraje tunelu, když jsem náhle uviděl, jak se zavlnila vedle trati v zatáčce před tunelem tráva. O vteřinu později už jsem viděl vlak!

"Zpátky do výklenku!" zařval jsem a obrátil se v bleskurychlý sprint za svými kamarády. Motorák se vřítil do tunelu se zhasnutými světly a neměnnou rychlostí. Slyšel jsem ho, jak se kvapem blíží. Kamarádi úspěšně zapadli do výklenku a jí sprintoval jak nikdy v životě. Poslední skok a už mě chytaly dvoje ruce. Do Jardy jsem vrazil ve značné rychlosti, ve chvíli, kdy kolem prolétl levý přední roh motorového vozu řady 810. Zvládli jsme to.

Z tunelu jsme vypadli jak cukráři a pořádně se nám všem přitom klepala kolena. Venku si pak Jarda všiml, že mám na batohu nějaký flek. Skrze látku vojenského telete něco vytékalo ven. Byla to jedna ze dvou konzerv. Obě byly deformované, jedna vypadala, jako bychom jí právě vyndali z lisu. A rázem byla jasná příčina mého neobvykle prudkého nárazu do Jardy ve výklenku. Ten vlak mi tam pomohl! Narazil mi do batohu, ale naštěstí ho jen lízl. Rozklepaly se mi kolena ještě více a museli jsme si dát v Ledečku nad nádražím v hospodě každý po velkém panáku rumu, abychom zapili naší obrovskou štěstěnu.

Nechali jsme odjet tři vlaky, ale se čtvrtým jsme nepočítali. Zkrátka jsme zapomněli, že Kolíňák se v Ledečku jen točí a vzápětí jede zpátky. Citelně jsme to poznali a krom zničených dvou konzerv jsme naštěstí nedoznali jiné újmy. Bylo to naposledy, co jsem Ledečkovským tunelem šel. Proběhlo ještě několik vandrů v okolí, ale už jsme chodili svahem nad tratí a tunelu se ze zásady a s respektem úzkostlivě vyhýbali.

Po nevšedním zážitku jsme už dále po kolejích pěšky nepokračovali, vyčkali dalšího vlaku a jím se přesunuli do Sázavy. Cíl jsme si stanovili v kiosku U Kroupů, oblíbeném místě Jardově. zatímco my s Pictusem jsme šli do neznáma, Jarda to tu znal z nedávného čundru, na kterém byl s Medelákem. Byl to zároveň jediný ze dvou vandrů naší party celé naší historie, na kterém jsem nebyl. Stánek U Kroupů se ale trochu od jeho poslední návštěvy změnil, sloužil už spíše jako nálevna pro zdejší kemp a ubytovnu. Načepovali nám, ale delší čekání ve frontě nás od setrvání odradilo. Raději jsme se tedy vrátili k nádraží a následujícím vlakem dojeli do Stříbrné Skalice. Zde nás kroky neomylně vedly do restaurace Na Marjánce. Zde jsme povečeřeli a "poškopkovali". Po setmění jsme se přesunuli pod nedaleký most přes řeku a brzy se bez ohně ubrali ku spánku.

Pátek byl pro nás odpočinkovým dnem. Sraz s ostatními byl plánován do odpoledních hodin. Zašli jsme tedy do hospody, dal jsem si k obědu ty nejostřejší pepřenky ve svém životě a než jsem je dojedl, musel jsem je propláchnout třemi desetistupňovými výrobky s chmele. Pak jsme zašli k jezu, uvelebili se u něj a lenošili. Odpoledne jsme pak uslyšeli dieselový velkoobjemový motor a vzápětí se na cestě objevila skříňová Avie s Karlikem za volantem. Dorazil s Monikou, Kóžou a Unkasem. Zajeli jsme k místní výsypce z lomu, zaparkovali až na jejím okraji u křoví a tím pro nás větší aktivita toho dne skončila. Karlik měl nákladový prostor Avie předělaný na obytný, takže nabízel pohodlné spaní. Konečně jsem si také mohl poslechnout svou novou kazetu od Alkeholu. Samozřejmě se líbila a dodnes vlastně patří v našich očích k těm nejlepším z produkce zmíněné kapely. Takže jsme střídavě poslouchali autorádio a Pictuse s kytarou a popíjeli lahvových piv, kterých Karlik přivezl dostatek. Unkas se v noci přesunul ku spánku na mez vedle železniční trati, my ostatní využili pohodlných lůžek.

Sobota byla dnem nicnedělání. S Avií jsme přejeli k jezu, dali tam chladit piva do řeky, vykoupali se, poseděli, popili, zašli do hospody, pak přejeli k nádraží, kde naproti němu Karlik zaparkoval na konci cesty pod stromy a tam se věnovali stejným činnostem, jako předchozí večer. Jen s tím rozdílem, že Unkas už spal také uvnitř.

Bylo příjemné nečekat na vlak. Karlik nás v neděli dopoledne rozvozil domů.


Vytištěno : 5. 6. 2020 | Autor : Jan Vála | 22.1.2020

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=43